Některé příběhy zkrátka stojí za to, aby se vyprávěly. Některé jsou totiž tak k neuvěření, že je povinností každého člověka, který nějaký takový příběh zná, aby ho sepsal a následně předával dál. Proto vás všechny prosím, aby jste si vyslechli ten můj.
Tenkrát mi bylo čerstvých dvacet. Dobře, ne úplně čerstvých, ale zkrátka to bylo někdy v té době. Byla jsem mladá, plná života a měla jsem v sobě iluze o tom, jak je všechno krásné a dokonalé. Z menšího městečka, kde jsem dřív bydlela, jsem se přestěhovala na studentské koleje do Prahy. Praha je vážně krásné město plné nádherné architektury. Ze začátku na mě však bylo příliš uspěchané a nesrozumitelné. Pamatuji si, jak jsem nechápala princip metra, jak jsem vždy stávala na špatné straně eskalátoru, jak jsem nevěděla, jaké si mám koupit jízdenky. Myslela jsem si, že se během pár měsíců aklimatizuji a lidé na mě nepoznají, že nejsem zdejší. Jenže to bylo spíš naopak. Nechápala jsem čím dál tím víc věcí a zkoušky se blížily, takže jsem si od zkoumání města musela dát na chvíli pauzu. Doufala jsem, že to nebude trvat dlouho. Že bude stačit zvládnout zkoušky, a pak bude vše jako dřív. Jenže po zkouškách se mě zmocnil pocit, že možná ani nechci zase bloudit po městě a být několika lidem pro smích, a že ani nechci, aby na mě pokřikovali, jaká jsem vesničanka a neschopný člověk co jenom překáží. Takže místo toho, abych poznávala svět kolem sebe, jsem si vytvořila ten vlastní přímo v sobě. Nebylo to nic složitého. Už odmalička jsem byla zvyklá být víc sama než s někým. Jsem taky hodně stydlivá, takže navazování nových známostí je pro mě spíš za trest než za odměnu. A možná proto jsem se tak moc uzavřela do sebe.
Později mi ovšem opravdu přišlo, že bych měla alespoň trošku chodit mezi lidi, a tak jsem přišla s nápadem, že se zapíšu v místní malé knihovně. Dobře, zas tak moc lidí tam nechodilo, a když už jsem tam někoho potkala, tak to byl někdo ve věku padesát a víc a stejně se tam nesmělo příliš mluvit. Ale mě to nevadilo, chodila jsem tam ráda. Vždy jsem si půjčila pár knih a ve svém malém pokoji je všechny četla. Jednoho dne se však stalo něco podivného.
Byla první středa v měsíci a já, jako každou první středu v měsíci, šla do knihovny. Stála jsem před regálem s knihami a chtěla si půjčit jako vždy něco od mých oblíbených autorů. Užuž jsem sahala po jedné z Hemingwayových knih, když mě přerušila knihovnice. „Dovolíte slečno,“ řekla a já maličko poodstoupila „jenom sem vrátím tuto knihu.“ usmála se tím milým knihovnických úsměvem a naskládala pár knih přímo přede mě. Nejspíš to byla přirozená lidská zvědavost, která mě donutila vytáhnout všechny ty knihy, které tam vrátila a jednu po druhé si je přečíst. Byla mezi nimi i jedna menší knížka. Titul zněl „Hlavolam lidského srdce“. Autora jsem nemohla přečíst, protože kniha byla v celkem špatném stavu. Byla velmi malá a neměla mnoho stran. Sedla jsem si k blízkému stolečku a otevřela ji. Něco mě na ní uchvátilo, možná ten nadpis, možná to jak byla stará. Kdo ví. Listovala jsem v ní a představovala si lidi, kteří ji měli přede mnou. Představovala jsem si starou dámu, která ji čte večer u televize, zatím co jí na kolenech usíná její starý milovaný kocour. Představovala jsem si mladou ženu v domácnosti, která po náročném dni stráveném s jejími dětmi-dvojčaty usedá za pracovní stůl a čte si. Představovala jsem si mladého studenta, který knihu čte s odporem, protože ji musí číst povinně do školy. Když v tom jsem se zarazila. Jedna strana byla zcela jiná, taková novější. Jako kdyby ji tam někdo vlepil. Začala jsem číst: „Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje. A proto ty, jenž čteš tyto řádky, které byly napsány v naprostém zoufalství a odporu k dnešnímu světu, běž a žij. A pokud přece jen dál čteš, tak jsem velice potěšen, protože jsi nejspíš první člověk, který tuto knih vzal do rukou a rozhodl se v ní litovat či snad dokonce si ji celou přečíst. Je smutné, že se této knize nedostává takové pozornosti jako jiným, a že si ani staré knihovnice nevšimnou, že do ní někdo vepisuje.“ Hlavou mi projela myšlenka, že jsem opravdu jediná, která ví o tom, že někdo vepisuje do knihy. Vzala jsem knihu a šla k pultu. Půjčila jsem si ji a s naprostým vzrušením jsem šla zpět na svůj pokoj.
Celý den jsem nemyslela na nic jiného. V hlavě jsem měla tolik představ a otázek. Kdo to asi píše? Co je zač? Je zaměstnaný a nebo je to jen přežívající student, jako jsem já? Kolikrát tuto knihu četl? Co ho rozzuřilo, že se rozhodl do ní začít psát? A hlavně, je tam takových stran víc?
Když nastal večer ulehla jsem do své postele a pohodlně se v ní uvelebila. Otevřela jsem knihu a začala stranu po straně číst. Jak jsem později zjistila, tak onen člověk je vážně asi jediný, který si tuto knihu půjčuje, protože se v ní objevilo mnohem víc vpisků než ten jeden, který jsem si přečetla v knihovně. Všimla jsem si, že rád cituje Oscara Wildea, kterého já sama velmi obdivuji. A také má smysl pro humor. Jedna strana, kterou vlepil do knihy obsahovala například pár vtipných věcí, které se mu staly. Jiná byla zase celá udělaná, jako ty články pro děti, kde máte větu, pak obrázek a zase větu. Ve tři ráno jsem měla knihu kompletně přečtenou a připadalo mi, že společně s knihou jsem si přečetla kus života onoho pisálka. Možná to bylo tou únavou nebo tím, že jsem za každou cenu chtěla zjistit, kdo to píše, ale zkrátka a dobře jsem si utrhla kousek papíru lehce odlišné barvy a jemně ho přilepila do knihy se vzkazem: „Nejsi jediný, který tuto knihu přečetl a nejsi jediný, kdo rád cituje. Nejsi jediný, kdo proplouvá životem jen tak bez velkých emocí. Vážně – nejsi jediný.“ Vzkaz to byl vskutku stručný, ale pokud si pisálek půjčuje knihu pravidelně, tak si ho všimne a možná, že už nebude na svět nahlížet tak černě.
Další den ráno jsem šla knihu vrátit a půjčila si něco jiného. Neznámý pisálek mi pořád vrtal hlavou, představovala jsem si, jak si čte můj vzkaz, a jak se mu na obličeji vykouzlí úsměv. Uplynuly asi dva týdny a já si říkala, že bych se mohla jít podívat do knihovny zda-li se tam třeba neobjevil nějaký vzkaz od onoho neznámého. Jenže něco ve mně mi říkalo, že takhle to v životě přece nefunguje, a že si mého vzkazu nejspíš onen člověk ani nevšimnul.
Uběhlo ještě pár dnů a byla tu zase první středa v měsíce a já chtě nechtě musela zase do knihovny. Rozum mi říkal ať se nedívám do toho oddělení, kde jsem knihu našla, ale nohy mě tam zkrátka vedly. Byla tam. Už z dálky jsem ji viděla. Podala jsem si ji a otevřela ji. Na první straně stálo čerstvě napsáno: „Jsem překvapen. Půjči si mě znovu.“ Bylo to napsáno drobným písmem pod názvem první kapitoly. A já jsem neodolala a knihu si opět půjčila domů. Celý proces se opakoval jako tenkrát, vše jsem si večer zase přečetla a na konci objevila novou stranu: „Jsem Michal. Svět na mě už dávno zapomněl, a nebo jsem já dávno zapomněl na něj. Není pro mě a to se rozhodně nepovažuji za pesimistu. Jen se možná nerad vídám s lidmi. Netušil jsem, že by si někdy někdo mohl tuto knihu půjčit. Myslel jsem, že zůstane navždy mým soukromým deníkem do kterého budu vepisovat své myšlenky, a který budu každý měsíc vracet v naději, že si ho jednoho dne přečte nějaký velikán. Snít je krásná věc. Ještě krásnější však je, když se pouhé klukovské sny stávají skutečností. Splnil se mi jeden a to ten, že si to někdo přečetl. Omlouvám se ti za některé nesmyslnější poznámky, ale jak jsem již napsal, nečekal jsem, že to někdy někdo bude číst. Doufám, že jsem tě příliš nevyděsil a neunudil milý / milá neznámý / neznámá.“
Nevěděla jsem co si v té chvíli myslet, bylo to jako v nějakém pošetilém filmu s tou výjimkou, že já jsem byla hlavní postava. Vytáhla jsem tužku a papír a pustila se psaní. Psala jsem co mě napadlo. Že se jmenuji Zuzana, a že je mi skutečnou ctí se seznámit s někým takovým. Vtipkovala jsem o tom, že ničí majetek knihovny, popsala mu svoje omyly, které jsem dělávala, když jsem přijela do Prahy a sdělila mu, že jsem taky tak trochu černá ovce. Nevím proč, ale nějak jsem si myslela, že bychom já a on mohli být stejní.
Další den jsem knihu odnesla zpět a už jen čekala a čekala. Musím říct, že jsem v té době nemyslela na nic jiného než na tuhle záhadu, která mě potkala. Dobře, nebyla to úplně záhada, ale mě se zkrátka líbilo, že mám v sobě určitý druh tajemství. K mému studiu tak teď přibyl další koníček. Do knihovny jsem teď chodila každý týden, abych se podívala jestli je kniha již půjčená, a nebo jestli se náhodou nevrátila s novým vzkazem. Musím přiznat, že čekání bylo zřejmě tou nejhorší věcí. Člověk obecně nerad čeká. Chce mít všechno hned.
Uběhly dva měsíce a já měla pocit, že kniha svoji velikost snad dvojnásobila. Bylo tam tolik příspěvků. Psala jsem mu o všem, popisovala jsem mu celé svoje dny, svoje sny, svoje tajné přání a svoje dětství. Věděl o mě všechno a já věděla o něm. Věděla jsem, že miluje vánoční pohádky, a že si je rád pouští i v době, kdy Vánoce nejsou. Věděla jsem, že je posedlý schováváním starých účtenek, a že si občas v nervozitě kouše nehty. Psal mi o to, jak mu jeho babička posílá pravidelně každé dva měsíce nový pletený svetr, a že to dělá už od jeho narození, a že toho nejspíš hned tak nenechá. Připadlo mi, že se známe již roky.
Jednoho večera jsem si zase četla dopis od něj. Začínal úplně stejně jako všechny ostatní oslovením „moje malá milá Zuzano“, pokračoval tím jaký měl týden. Do detailů mi vylíčil každou hodinu z jeho dne a mě připadlo, že i sebemenší zbytečnosti jsou v jeho podání zajímavé. Jenže pak se dopis změnil. Napsal, že má pocit, jako bychom se znali celou věčnost, a že by se mnou rád viděl. Napsal, že na mě bude čekat příští pondělí v knihovně ve tři hodiny, a že mě chce vážně poznat. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co od toho všeho čekat. Psaní mělo svoje kouzlo. Kouzlo toho tajemna. Najednou se písmena měla proměnit ve slova a moje představy v realitu. Najednou jsem se začala sama sebe ptát, jestli to tak skutečně chci. Ten večer jsem nic nenapsala a šla spát.
Do konce týdne jsem přemýšlela nad tím co napsal. Neměla jsem nikoho, kdo by věděl o tom co provádím, a proto jsem si o tom nemohla s nikým promluvit, aby mi poradil, co dělat.
Nastalo ono zmiňované pondělí a já seděla u sebe. V ruce jsem držela knihu a dívala se na hodinky. Bylo půl třetí a kdybych teď vyšla, tak to teď pořád stihnu. Ale chci to skutečně stihnout? Chci zjistit, kdo se skrývá za všemi těmi řádky? Celým mým tělem projížděla šílená nervozita. Pak mi však došlo, že tohle může třeba být jediná příležitost v mém životě. Nic podobného se už nikdy nemusí opakovat a já si nechci jako stará říkat „co kdyby“. Popadla jsem kabát a vyběhla ven. Byl už konec prosince a sněžilo. Byla hrozná zima a já utíkala na zastávku, abych nasedla do prvního autobusu a jela do knihovny. Byla hrozná vánice a možná proto měl autobus zpoždění. Jel příliš pomalu a nejspíš si ani trochu neuvědomoval, jak v hrozné situaci se nacházím. Bylo už deset minut po třetí a já trčela v zácpě. Křečovitě jsem svírala knihu v ruce a chtělo se mi křičet. Asi o půl čtvrté jsem teprve rozrazila dveře knihovny. Někdo tam skutečně seděl. Měl kapuci a seděl zády ke mně. Zatajil se mi dech. Pomalým krokem jsem přistupovala k osobě, a když jsem byla těsně u ní, tak se otočila. Byla to žena. Zvedla se, zavřela knihu a odešla. Odešla stejně rychle, jako odešly moje naděje. Bylo po všem. Ten chlapec tam nebyl. Rozhodla jsem se jít tedy alespoň vrátit onu knihu. Došla jsem k pultu, za kterým stála stará knihovnice. Podala jsem jí knihu a ona se podívala na titul a pak na mě. Zase na titul a na mě. Udělala to takhle ještě třikrát, a pak se mě zeptala jestli se jmenuji Zuzana. „Tohle vám tady nechal jeden chlapec.“ podala mi obálku. Mlčky jsem ji otevřela a četla.
„Moje malá milá Zuzano, zatímco ti píšu tento dopis, tak doufám, že jsi jen někde uvízla, a že ještě přijdeš a já budu moci roztrhat tento papír, protože písmena už nebudou potřeba. Plánoval jsem tento den ve své hlavě již několik týdnů. V mých představách jsme spolu popíjeli horkou čokoládu a smáli se na celé kolo. V mých představách měl pro nás oba svět zase alespoň trošičku smysl. Je to pošetilé a naivní, já vím. Ale jsme jenom lidi. A každý člověk rád sní. Každý doufá, že se jeho sny naplní. A já doufal též. Nejspíš jsem ale až přespříliš naivní na to, abych si mohl myslet, že jsi se nezalekla. Moje malá milá, je mi hrozně, že to píšu až dnes, ale zítra odjíždím. Pamatuješ si, jak jsem ti psal o svém největším snu? Pamatuješ si na to, jak jsem ti říkal o tom, že jednou budu pracovat a žít v Peru? Můj sen se naplnil. Nevěřil bych tomu, ale opravdu tomu tak je a já za týden odlétám začít žít úplně novou kapitolu svého života. Za rok se vrátím a nečekám, že by tady na mě čekal Hlavolam lidského srdce a tvoje dopisy v něm. Jeden sen se splnil, druhý zase ne. Někdo by snad řekl, že takový je život. Možná. Budou mi chybět tvoje omyly, tvoje příběhy a tvoje úhledné hůlkové písmo. Skutečně. Bude mi chybět to, jak jsem vždy čekal a čekal. To čekání, které jsem podstoupil i dnes. Bohužel naposled. Doufám, že dostaneš alespoň tento dopis.
Moje malá milá, já se vrátím!“
Nevěděla jsem co si myslet, protože se mi nedostavovaly žádné emoce. Toho člověka jsem neznala a nevěděla jsem, jaké by to bylo, kdybych ho dnes skutečně poznala. Jenže za pár týdnů mi bylo smutno. Smutno po někom, koho jsem nikdy před tím neviděla. A tak jsem psala. Dělala jsem jakože nikam neodjel, a že pořád existuje. Psala jsem a pokračovala v knize, která tak nějak mapovala vše co zažil on, to co jsme zažili my dva a teď co zažívám já.
Tohle je můj příběh. Příběh něčeho, co se možná stalo více lidem. Co já vím. Třeba se tento příběh jednou stane jen hloupou vzpomínkou jedné bláznivé mladé holky. Dnes je tomu rok a jeden měsíc od doby co odjel. Je první středa v měsíci. A já jdu do knihovny, abych si vypůjčila Hlavolam lidského srdce.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Hlavolam lidského srdce |