Kapitola V
Marnotratný syn
Ad te, Domine, levavi animam meam.
K tobě, Hospodine, pozdvihl jsem duši svou.
Starý zákon
"Říkám, že mi nic není," opakoval důrazně Augustus.
"Ale, Gusto, jsi dnes velmi bledý," namítla Livie.
"Jsem zdravý jako rybička. A přestaň mě laskavě oslovovat tou nechutnou zdrobnělinou," zlobil se její manžel.
Pozorný čtenář, kterého jsme hned na počátku našeho příběhu seznámili se skutečností, že císař nadšeně holdoval hypochondrii, nyní jistě nevěří vlastním očím. Tohle že Augustus opravdu řekl? Omrzela jej snad jeho záliba a začal se věnovat něčemu jinému, třeba sbírání starých rukopisů? To se tolik změnil? A je to vůbec skutečný císař, nebo došlo k nějaké nevysvětlitelné záměně?
Ne, není třeba hledat nějaké senzační vysvětlení. Byl to stále stejný Augustus, nijak nepoznamenaný běžícím časem. Problém tedy nebyl v něm, ale v jeho manželce. Livie, kterou unavovala role první dámy, se před časem rozhodla, že si najde něco, čemu by se mohla věnovat ve svém volném čase. Už pár měsíců tedy docházela k jisté etiopské osobě, která ji zasvěcovala do tajů léčivých i jiných bylin.
Pokud tedy nyní Augustus urputně trval na svém prohlášení, že mu nic není, nebylo to proto, že by snad ztratil svou lásku k nemocem všeho druhu, ale proto, že nechtěl, aby se ho jeho žena pokoušela léčit. Etiopské baby se v té době v Římě zkrátka netěšily té nejlepší pověsti. Lektvar, připravený podle rad jedné z nich, rozhodně nepatřil k nápojům, které by Římané doporučovali svým přátelům. Ba naopak, stalo se smutným zvykem, že si podobné likérky zasílali lidé, kteří se neměli v lásce, a nezřídka končila taková korespondence předčasným úmrtím jednoho z adresátů.
Tím ovšem vůbec nechceme říct, že by Augustus podezíral svou ženu z vražedných úmyslů. Císař byl pouze opatrný. Velmi dobře věděl, že přijde-li člověk do styku s nějakou chorobou, může se snadno nakazit. A etiopská babizna, zručně míchající své smrtící koktejlky, určitě dokáže svést nejednu čistou duši na scestí.
Ve skutečnosti císaře od rána bolela hlava a štvalo ho, že se s tím nemůže nikomu svěřit. Rozhodl se, že se musí pokusit soustředit se na jiné věci. Odebral se tedy do své pracovny, kde nalezl syna Klaudia, který na něho už napjatě čekal. Vzhledem k tomu, že o svém nejstarším synovi Neronovi neměl poté, co ho kdysi vykázal na Sicílii, žádné zprávy, bylo stále jasnější, že jeho nástupcem bude právě Klaudius. Proto se snažil svého syna alespoň trochu zasvětit do státních záležitostí, i když měl dojem, že to je zbytečná námaha.
"Vypadáš hrozně," přivítal ho Klaudius. Augustovi se zdálo, že v jeho hlase zachytil stopu naděje a zároveň určité nejistoty. Věděl, že se Klaudius nepokrytě těší na okamžik, kdy se sám stane císařem, a proto chápal synovo potěšení z jeho zdravotního stavu. Čemu ale nerozuměl, to byla ta nejistota, na kterou nebyl u Klaudia zvyklý.
"Děkuji, je mi výborně," odpověděl nyní synovi. "Co máme dnes na práci?"
"Přijel Nero!" vyrazil ze sebe Klaudius.
"Nero!"
Augustus pochopil Klaudiovy rozpaky. Nero byl za normálních okolností jeho následníkem, což znamenalo, že představoval hrozbu pro Klaudiovy mocenské plány. Jenže okolnosti, jak už jsme řekli, rozhodně normální nebyly. Císař poslal před třemi lety svého zdivočelého syna na Sicílii, aby se tam z dosahu škodlivého vlivu Ciceronovy party trochu uklidnil. Od té doby ho neviděl, a když na to teď myslel, byly to krásné tři roky.
"A kde je?" zeptal se nyní otráveně. Doufal, že to vyřídí co nejrychleji a Nero zase zmizí na Sicílii.
"Čeká v předpokoji," oznámil mu Klaudius.
"Před chvílí jsem tam procházel a nikoho jsem neviděl."
"Aha. No, on říkal něco o tom, že promluví s otroky," vysvětloval Klaudius.
"On chce mluvit s otroky?" nechápal Augustus. "To je zvláštní. Proč by se někdo chtěl vybavovat s otroky?"
"To nevím, ale choval se dost divně. A ten ohoz, co měl na sobě..."
"Tak se podívej, jestli už se vrátil. Ať to máme za sebou," požádal ho Augustus.
Klaudius otevřel dveře a nakoukl do předpokoje. Nero pohodlně seděl na jedné ze židlí, které tam musel Augustus nechat umístit, když si někteří obstarožní senátoři, zvyklí celý den sedět, stěžovali při občasných audiencích na nepohodlí. Klaudius na svého bratra kývl a ten vstoupil do pracovny.
"Co to máš na sobě?" zděsil se jeho otec.
"Říká se tomu hábit," odvětil Nero.
"A co ty vlasy? To je teď na Sicílii nová móda?"
"Ne, ale každý kněz musí mít tonsuru."
"Kněz?" nebylo Augustovi pořád jasné, o čem to jeho syn mluví.
"Pokud tomu rozumím," ozval se Klaudius, "bratr se ti snaží říct, že se stal knězem u křesťanů."
"To jsou ti, co se tu a tam předhazují lvům?" ujasňoval si Augustus.
"To je přesně ten důvod, proč jsem přijel," prohlásil Nero. "Tohle pronásledování musí konečně skončit."
"Ještě si nikdo nestěžoval," namítl Augustus.
"Už několikrát jsme se o to snažili. Naposledy před dvěma týdny. Poslal jsem za tebou dva mladé mnichy z kláštera, který vedu."
"Za mnou nikdo takový nepřišel," byl si jistý Augustus. Někoho podobného by si přece pamatoval.
Klaudius se zatím trochu začervenal a nenápadně se naklonil ke svému otci. "Byli tady," zašeptal nezřetelně. "Ti dva, které jsme při posledních hrách dali předhodit tygrům."
"Podle mých informací ti chudáci dorazili do tvého paláce, ale nebylo jim umožněno, aby si s tebou mohli promluvit. Můj bratr je prý nechal roztrhat lvy a ty ses na to díval," řekl Nero a zlobně se podíval na Klaudia.
"To je nesmysl," nechal se slyšet Augustus. "Máš mé slovo, že jsme v posledním měsíci nepředhodili lvům žádného křesťana."
Císař očekával, že se touto malou lstí Nerona zbaví.
"Celé ty vaše hry jsou nechutné," nenechal se odradit Nero.
"Jak to myslíš? Co je špatného na troše zábavy?"
"Při té zábavě umírají lidé," vyčetl mu Nero.
"Ale to snad ne."
"Každý člověk má stejnou cenu. Nemůžete jen pro své potěšení nechat křesťany trhat divou zvěří."
"To už ale neděláme," snažil se ho uchlácholit Augustus, který si toužebně přál, aby jeho syn konečně vypadl. Bolela ho hlava a neměl chuť poslouchat nesmysly o tom, že jsou si všichni lidé rovni.
"Já vám nevěřím," odsekl Nero. "Mám své informace."
"Dobře, tak se sám přesvědč. Dnes večer se v aréně konají hry, a když přijdeš, uvidíš, že je to naprosto mírumilovná zábava."
Nero se na svého otce podezřívavě podíval. "Nevinná zábava?"
"Ovšem. Je to jen trocha sportu, což nikomu neuškodí. Dokonce je to zdravé."
"Pamatuju si, že předtím, než jsem odjel na Sicílii, při hrách bojovali gladiátoři, dokud jeden nepadl."
"Tento ohavný zvyk se mi naštěstí podařilo vymýtit, " vymýšlel si Augustus. "Byl jsi prostě příliš dlouho mimo Řím."
"Teď už jsou gladiátorské hry jen jakousi obdobou baletu," vysvětloval Klaudius, který oplýval značnou fantazií. "Otroci se tam bijí jen naoko. Jde výlučně o umělecký dojem."
Nero váhal. Nakonec se rozhodl, že využije otcovu nabídku a ověří si jeho slova v praxi.
"To rád slyším," potěšila jeho odpověď Augusta. "A co hodláš dělat do večera?"
"Napadlo mě, že bych mohl zajít za svými starými přáteli a pokusit se získat je pro víru," řekl Nero.
"Vynikající nápad," souhlasil Augustus. "Jestli tě to zajímá, tvůj starý přítel Cicero už tři týdny nepřetržitě vysedává v Římské vlčici a oddává se alkoholu. Musel jsem ho dokonce potrestat pozastavením jeho členství v senátu, protože tam přišel opilý a mluvil z cesty. Měl by ses pokusit přivést ho k rozumu," navrhl Neronovi.
"Je opravdu pryč?" ptal se vyčerpaně Augustus, když se Klaudius, který Nerona vyprovázel, vrátil.
"Je," přikývl Klaudius. "Schválně jsem šel kousek za ním, abych se ujistil, že skutečně míří do Římské vlčice."
"On se zbláznil," prohlásil císař.
"Ať si klidně dělá opata, když ho to baví," netajil svou spokojenost Klaudius. Uvědomoval si, že to vylučuje možnost, že by mu Nero mohl konkurovat v jeho snaze dostat se na císařský trůn.
"Ještě že je tak hloupý a uvěřil nám ty nesmysly o gladiátorských hrách."
"Myslíš, že to bylo chytré, zvát ho, aby se sám přesvědčil?"
"Jinak bych se ho nezbavil. Teď musíš rychle sehnat Spartaka, abychom ty hry trochu upravili. Budeme muset vyškrtnout veškeré násilí," povzdechl si Augustus.
"To bude pěkná nuda."
"To sice ano, ale nechceme přece, aby nás Nero otravoval s těmi svými žvásty. Když uvidí, že jeho křesťanům nikdo neubližuje, uklidní se a zase zmizí na Sicílii."
"Měl bych jednodušší řešení," nechal se slyšet Klaudius. "Co kdybychom Nerona předhodili lvům?"
"Je to přece můj syn," protestoval císař. "Ale můžeme si to nechat jako nouzové řešení, pokud ho večer nepřesvědčíme."
Římská vlčice praskala ve švech. Na první pohled bylo zřejmé, že dnes půjde o mimořádný večer. Podle dávné tradice spolu hospody v Římě nemilosrdně soutěžily hned v několika zvláštních disciplínách. Tou nejprestižnější byl bezpochyby takzvaný "vytrvalec". Hospoda, ve které vydržel některý z hostů nepřetržitě vysedávat nejdelší dobu, byla mezi ostatními vždy považována za jakousi vlajkovou loď, za první mezi rovnými. Není tedy divu, že se majitelé jednotlivých putyk neustále snažili strhnout vedení na stranu svého podniku. Nepsaná pravidla byla ovšem velmi přísná. Rekord nemohl překonat jen tak nějaký ledajaký opilec, ale muselo se jednat o člověka, který patřil k váženější složce společnosti. Díky tomu odpadla některá nejvykřičenější místa, například Romulova sluj.
Římská vlčice měla i v tomto ohledu slavnou minulost. Po celých třicet let s přehledem vedla. Slavný rekord, osmnáct dní, tehdy vytvořil legendární Delirius Tullius Cicero, který oslavoval narození syna. Když přišla před několika lety zpráva z nepříliš známého lokálu Pohostinství křesťanské lásky, kde biskup Ambrož a jáhen Vavřinec společnými silami dosáhli neuvěřitelného výkonu dvaceti dnů, byl to právě Deliriův syn, Markus Tullius, jenž se zařekl, že rekord překoná a prvenství vrátí Římské vlčici. Jenže do toho přišla jeho svatba s Katilinou, která znamenala na dlouhou dobu konec všem nadějím. Římská vlčice musela dále čekat na svého nového hrdinu.
Všechno se změnilo poté, co sem před dvaceti dny dorazil Cicero, zdeptaný neúspěchem své operace Zlatý vepř a nemožností nějak se pomstít Katilině, která to všechno zavinila. Až zde si uvědomil, že už mu nezbývají žádné peníze. Když žádal místního majitele, hřmotného Jugurthu, o malou půjčku, nedělal si žádné velké naděje. Byl sice stálým zákazníkem a jméno Cicero se zde těšilo značné úctě, ale jeho platební neschopnost už byla v Římě notoricky známa. Výsledek jeho pokusu ale předčil všechna očekávání. Jugurtha, který si byl vědom, že má co do činění s potomkem šampióna, jenž by mu opět mohl přinést kýžené prvenství, přišel se zajímavou nabídkou. Překoná- li Cicero výkon obou katolíků, bude veškeré pití i jídlo, které během potřebné doby zkonzumuje, zadarmo. Cicero samozřejmě nemohl odmítnout.
A dnes, po uplynutí dvaceti dnů, dorazil do Římské vlčice každý, kdo něco znamenal ve zdejším nočním životě. Nikdo si nechtěl nechat ujít okamžik, kdy Cicero napodobí svého slavného otce a překoná Ambrože s Vavřincem. A k tomu už mu zbývalo jen pár hodin.
Vzrušení, které cítil Jugurtha, jenž měl na dosah ohromný úspěch své hospody, i Cicero, který se konečně měl vyrovnat svému otci a sám se stát stejným velikánem, se pomalu přeneslo na všechny hosty. Každý po očku pozoroval tohoto muže, jenž seděl, jak to předepisovala pravidla, sám u stolu uprostřed místnosti. Ze začátku měl samozřejmě společníky, jenže ti jeden po druhém odpadli. Teď už to bylo jenom na něm. Cicero se cítil unaveně a malátně, ale byl pevně odhodlán vydržet.
Najednou proběhlo sálem znepokojené zamručení. K Ciceronovu stolu se blížil jakýsi kněz. Nikdo nepochyboval o tom, že se jedná o poslední pokus proradných katolíků z Pohostinství křesťanské lásky, kteří by byli ochotni udělat cokoliv, jen aby Ciceronovi zmařili jeho rekord.
V tom se ovšem návštěvníci hospody mýlili. Nero nevěděl nic o napínavém souboji s časem a alkoholem, který nyní sváděl jeho někdejší přítel. Z rozhovoru se svým otcem a Klaudiem vyrozuměl, že právě Cicero je tou správnou osobou, na níž by si měl vyzkoušet svůj misionářský zápal. Když teď svého přítele viděl, působil na něho jako antireklama na alkohol. Tupý výraz v obličeji, nejistá ruka, zakalený zrak.
"Zdravím tě, Cicerone!" ozval se, když se dostal k jeho stolu.
"Ambroži, máš to marné. Rekord bude můj," prohlásil Cicero, jemuž kvůli nedostatku spánku příliš nesloužily oči.
"To jsem já, Nero."
"No jo," divil se Cicero, když se pozorněji podíval. "Co tady děláš v téhle maškarádě?"
"To je hábit. Jsem totiž opatem jednoho sicilského kláštera," vysvětloval Nero trochu uraženě.
"Kecáš!" nevěřil mu Cicero.
"Je to pravda," ujistil ho Nero. "Navíc jsem byl nedávno vysvěcen na kněze."
"Ale proč?" nechápal Cicero.
"Jak to myslíš?" chtěl vědět Nero.
"K čemu ti to vůbec je?" upřesnil Cicero svůj dotaz.
"Tady nejde o nějaký pozemský užitek," pobouřilo to Nerona.
"Už je mi to jasné," vykřikl Cicero. "Ten klášter, to musí být pěkný záhumenek, co? Žádná práce a pěkný plat, nebo se mýlím?"
"Vůbec tomu nerozumíš," povzdychl si Nero.
"Rozumím tomu výborně," šklebil se Cicero. "Jenom mi není jasné, jak se ti podařilo se mezi ně vetřít. Oni přece určitě dělají nějaké testy, jestli tomu všemu člověk opravdu věří, nebo ne?"
"Samozřejmě že ne. Víra je v duši, ne na papíře."
"Už chápu, že tě vzali. Hele, myslíš, že bych se k vám také mohl dát? Docela by se mi hodilo, kdybych se na chvíli mohl někde zašít."
Nero zaváhal. Je sice pravda, že kvůli tomu sem přišel, ale měl pocit, že Cicero tak úplně nechápe situaci. Nebyl přesvědčen, že by se takto stal pro církev nějakým velkým přínosem.
"Obávám se, že to nepůjde," řekl nakonec.
"A proč?"
"Musel bys věřit v Boha," vysvětloval Nero.
"V kterého boha?"
"V toho jediného."
"Hloupost! Je jich spousta. Jupiter a celá jeho smečka, Mithra, Fortuna,... Koho jsi měl na mysli ty?"
"Ježíše Krista," řekl důrazně Nero.
"Je mi líto, ale toho neznám," neudělalo to na Cicerona velký dojem. "Kde se vůbec vzal?"
"Je to Bůh. Prostě tady byl od začátku."
"To mi nepřipadá zrovna důvěryhodné," pochyboval Cicero.
"Ale je to tak," nenechal se zviklat Nero.
"Dobře, uznávám, že jsou i obskurnější bohové. Darovanému koni se na zuby nedívej. Řeknu, že v toho tvého Chrésta věřím."
"Ježíše Krista," opravil ho Nero.
"Když jinak nedáš."
"Takhle jednoduché to rozhodně není. Musel bys opravdu uvěřit, ne to o sobě jenom tvrdit. Musel bys změnit svůj způsob života," zklamal ho Nero.
"Jak změnit?" chtěl vědět Cicero.
"Nemohl bys jen vysedávat v hospodě a pít. Správný křesťan musí šířit lásku a porozumění. A k tomu potřebuje být při smyslech."
"Já jsem při smyslech. A kdybych se vzdal pití, připravil bych se o spoustu krásných zážitků. A vůbec, co třeba Ambrož a Vavřinec? Ti vydrželi trčet v tom křesťanském pajzlu celých dvacet dní," argumentoval Cicero.
"Všude se najdou černé ovce," připustil Nero. "To ale neznamená, že k nám může někdo přijít s tím, že takovou černou ovcí bude. Každý se musí snažit sloužit Bohu nejlépe, jak umí."
"Já mu můžu nejlépe sloužit tady."
"Vyloučeno. Uvědom si, o co všechno přicházíš, když tady teď sedíš. Příroda, západ slunce, krásy Říma... Podívej se z okna. Co vidíš?"
"Vidím město veliké," spustil Cicero podle pravdy. "Vlastně hned dvě města. Každým okem jedno, " upřesnil.
"Myslím, že naše další rozmluva nemá smysl," vzdal se Nero. "Uvědom si, že alkohol je metlou lidstva. Vystříhej se všech neřestí," radil Ciceronovi na rozloučenou.
Jeho starý přítel zaraženě pozoroval, jak Nero odchází. Celé mu to připadalo poněkud podivné. Proč se jen Nero, který kdysi patřil k divokému římskému nočnímu životu stejně, jako k sobě patří hlava a tělo, dal k téhle pitoreskní sektě?
Pak to ale pustil z hlavy. Měl dnes na starosti mnohem závažnější záležitost.
"Je to pro mne nesmírná čest, že můžu navštívit milovaného císaře v jeho paláci. Stejně tak jsem poctěn i tvou přítomností, vzácný Klaudie," rozplýval se Spartakus.
"To nechme na jindy," zabručel Augustus. Neměl svého hosta v oblibě a jeho řečmi se nenechal ošálit. S nechutí se díval na Spartakovu mastnou pleš, díky které působil přitloustlý vůdce otroků obzvláště slizkým dojmem. Kolik těžkých hodin mu už tento šejdíř připravil při vyjednávání o lepších pracovních podmínkách pro otroky.
"Potřebujeme poněkud změnit program večerních her," prohlásil Klaudius.
"To bude velmi složité," namítl Spartakus. "Kolektivní smlouvy už jsou podepsány. Kdyby se mělo cokoliv změnit, mohlo by se to považovat za jejich porušení. Pak bychom byli nuceni přistoupit k určitým výstražným krokům."
"Tak hele, ty táto otroků!" neudržel se Klaudius. "Prostě uděláš, co řekneme, nebo tě pošleme na nějaký pěkný ostrov u Severního pólu."
Spartakovi vyrazily na čele krůpěje potu. Byl by mnohem raději, kdyby měl co do činění pouze s Augustem. Musel si přiznat, že má z prchlivého Klaudia strach. Dobře si vzpomínal, jak tento následník trůnu ve svých sedmi letech důrazně požadoval popravu svého učitele latiny, který si ho dovolil obtěžovat s takovými podružnostmi, jako bylo psaní a čtení. Tehdy zachránil ubohého učitele jen včasný zákrok císaře Augusta, ale Klaudius nezapomněl a po čase dosáhl toho, že se kantor musel odebrat do vyhnanství. Posílání lidí na opuštěné ostrovy nebo do Rumunska bylo Klaudiovým velkým koníčkem. Kromě toho se prý poslední dobou začal věnovat i literatuře a historii, aby zúročil těžkou námahu, kterou musel vynaložit, aby se konečně naučil číst.
"Nejsem jediný, kdo o tom rozhoduje," zareagoval teď vyhýbavě na Klaudiovu hrozbu.
"Ty o tom nerozhoduješ vůbec," pohrdavě prohlásil Klaudius. "Ale nemusíš mít obavy, nechceme nic, co by gladiátorům nějak uškodilo."
"Jak to myslíš?" nerozuměl Spartakus.
"Jde o to, že z jistých důvodů potřebujeme, aby se z dnešních her stalo jakési mírumilovné představení. Prostě žádná krev a žádní mrtví."
"To myslíš vážně?" nevěřil Spartakus vlastním uším.
"Naprosto vážně. Takže, za prvé musíš sehnat obecenstvo," přikazoval Klaudius.
"Obecenstvo?"
"Jednoduše vezmeš pár set otroků a ti budou předstírat, že jsou římští občané, kteří přišli na hry a náramně se baví," vysvětlil Klaudius.
"Ale proč?"
"Kdyby tam byli obyčejní diváci, tak by program vypískali a vztekle by odešli. Náš host si musí myslet, že takové hry, které předvedeme dnes večer, jsou na denním pořádku. A teď k vlastnímu programu. Co máš dnes připraveno?"
"Začíná se soubojem na život a na smrt mezi dvěma gladiátory. Jeden bude mít meč a druhý kopí."
"Vyloučeno! Uděláme to jinak. Oba si vezmou meč a předvedou s ním pěkný šavlový tanec."
Spartakus se na Klaudia šokovaně podíval. Napadlo ho, že se císařův syn konečně zbláznil, ale když se obrátil k Augustovi, zjistil, že císař pouze pochvalně přikyvuje.
"Tak co tam máš dál?" rychle se ptal Klaudius.
"Lov na divokou zvěř. Do arény vypustíme spoustu šelem a jiných zvířat, pak tam vběhnou gladiátoři a zvířata zabijí."
"Ani to nepůjde," odmítl ho Klaudius.
"A co s tím tedy mám udělat?" zajímalo Spartaka.
"Místo divoké zvěře tam ti tvoji gladiátoři přivedou zvířata, která se chovají v domácnosti, a budou se o ně pěkně starat."
"Pěkně starat?!" vyjekl nechápavě Spartakus, který měl pocit, že se jedná o špatný vtip.
"Například tam bude kráva. Gladiátor ji ohleduplně nakrmí a pak podojí."
"Už je mi to jasné. A když jsme v tom, mohli by moji gladiátoři také předvést, jak se myje nádobí, uklízí dům nebo pere prádlo."
"To zase ne. Už tak to bude pěkná nuda," vzal to vážně Augustus
"A pak zbývají už jenom křesťané," dodal Spartakus.
"Cože?!" vykřikl Augustus.
"Jenom obvyklá čísla," vysvětloval Spartakus, kterého překvapil Augustův výbuch. "Hořící pochodně a předhazování lvům."
"Ach, ty krásné hořící pochodně," zasnil se Klaudius.
"Teď mě poslouchej, Spartaku," spustil císař. "Dnes večer nesmí nikdo žádnému křesťanovi zkřivit ani vlásek na hlavě. To znamená, že upalování ani trhání dravou zvěří nepřichází v úvahu."
"A co bude s těmi křesťany?" ptal se Spartakus.
"To je mi jedno, ale jestli se jediný z nich objeví dnes večer v aréně, tak zítra předhodíme divoké zvěři tebe," prohlásil rezolutně císař.
"Ale tím nám v programu vznikne ohromná díra, " stěžoval si Spartakus.
"Musíte to nějak zaplnit."
"Ale mě nic nenapadá," zoufal si vůdce otroků.
"Já mám hezký nápad," vyhlásil Klaudius. "Předvedete skupinový balet. Tématem bude mír a láska mezi národy."
"Gladiátoři mě zabijí," prohlásil Spartakus znechuceně.
"To není náš problém," ignoroval jeho nářky Klaudius. "A už abys šel za svými muži. Budete si to představení muset pořádně nacvičit," propustil ho.
Augustus se ze své císařské lóže zvědavě rozhlédl po aréně. Uspokojilo ho, že na publiku nebylo nikterak vidět, že se nejedná o obvyklou masu římských občanů, ale o otroky, které dokázal Spartakus během krátké doby sehnat, slušně obléct a poučit o tom, co se od nich očekává. Císař musel v duchu uznat, že vůdce otroků svůj úkol splnil. Doufal, že stejně dobře proběhne celý večer.
"Už by tady ten Nero měl být," nervózně poznamenal Klaudius, který seděl vedle svého otce.
"Jestli nepřijde, tak uděláme druhou změnu," prohlásil zlověstně Augustus. "A takovou spoustu hořících pochodní Řím ještě neviděl."
"Pozor, už jde," zašeptal Klaudius.
A skutečně, k jejich lóži se blížil Nero, doprovázený dvěma muži.
"Bůh s vámi," pozdravil Augusta s Klaudiem. "Dovolte, abych vám představil své přátele. Tohle je Pavel a tohle Petr."
Augustus si pochybovačně prohlédl oba muže. Menší a podsaditý Pavel měl na sobě tógu, která byla vyhrazena pouze římským občanům. Císař se nemohl zbavit dojmu, že jej už někde viděl. Petr, který byl vyšší a dosti hubený, se držel trochu zpátky.
"Jsou to apoštolové," dodal Nero s úctou v hlase.
Augustus sice netušil, co to znamená, ale vrhl na oba muže uznalý pohled. Ten mu z tváře zmizel, když si uvědomil, odkud toho člověka zná. Apoštol přece dodával stany římskému vojsku, které válčilo v Galii. Císař si vzpomněl, že si jeho vojenští velitelé na Pavlovy výrobky dost stěžovali. Ti si ovšem stěžovali na všechno, aby tím omluvili své neustálé neúspěchy.
"Věřím, že se vám hry budou líbit," prohodil směrem k Neronovi a jeho hostům.
"Už jsme o nich mnoho slyšeli," odvětil Petr pochmurně. "Musím říct, že krvavé souboje a předhazování lidí šelmám se mi hnusí."
"Ale copak vám Nero neřekl, že nic takového už dávno neprovozujeme? To se snad dělo kdysi, ještě za vlády mých předchůdců. Jakmile jsem se stal císařem, ihned jsem začal podnikat kroky, aby se tomu zamezilo. To si samozřejmě vyžádalo svůj čas, vkus občanů se jen tak nezmění, ale nyní můžu hrdě říct, že s podobnými věcmi je už definitivní konec," lhal Augustus.
"Hry jsou dnes spíše jakousi směsicí divadla a výchovného programu," přisadil si Klaudius.
"Tomu se mi ani nechce věřit," podotkl Petr.
"Znamená to, že dnes už při hrách neteče žádná krev?" tázal se Pavel poněkud zklamaně.
"Samozřejmě že ne. Ale uvidíte sami, program právě začíná."
V tu chvíli do arény vběhli dva gladiátoři. Oba byli ozbrojeni mečem a tvářili se bojovně. Publikum začalo bouřit.
Svalovci se po sobě rozpačitě podívali. Bojovný výraz na tváři, který ze zvyku nasadili, než se objevili v aréně, zase zmizel. Pak začali předvádět jakýsi pokus o synchronizovaný tanec, při kterém kolem sebe občas mávali mečem. V žádném případě se jim nedala upřít snaha, chvílemi dokonce působili docela sehraně, ale celá jejich exhibice trpěla evidentním nedostatkem nadšení, který projevovali.
Nero s oběma apoštoly překvapeně sledovali jejich snažení. Do této chvíle si mysleli, že je Augustus obelhával, ale teď už si nebyli tak jistí. Petra napadlo, že se může jednat o zinscenované představení, ale když se podíval na Augusta, měl pocit, že císař hry velmi prožívá. A všichni občané v publiku vzrušeně bouřili. Petr sice nechápal, jak je mohl ten nudný tanec takto nadchnout, ale uznával, že člověk nemůže za to, že má špatný vkus. Poprvé si přiznal, že všechny pověsti o brutálních hrách a vraždění křesťanů můžou být pouze projevem zjitřené fantazie některých lidí. Dobře věděl, že se takové fámy velmi snadno rozkřiknou.
Taneční číslo obou otroků konečně dospělo ke konci. Kdyby se císařovi hosté nenechali ukolébat tím, co jim gladiátoři předvedli, jistě by si byli všimli otráveného výrazu, se kterým muži opouštěli arénu. Ani jeden z nich nepovažoval ohromující jásot obecenstva, který je doprovázel, za uspokojivou odměnu za to, že se tady ztrapňovali před tolika lidmi. Navíc si byli vědomi, že diváci jsou stejně nastrčení a potlesk jim byl předem nařízen. Jedinou útěchou pro ně byl fakt, že některé jejich kolegy čeká ještě horší výstup.
"Velmi hezký výkon," zdvořile lhal Petr.
"Že ano?" spokojeně se usmíval Augustus.
Do arény zatím pomalým krokem vcházeli další gladiátoři. Každý si vedl nějaké zvíře a nesl krmení. Poté, co se rozestavili, aby si navzájem nepřekáželi, začali svá zvířata krmit. Přitom tiše proklínali Spartaka, Augusta i celý svět. To už by radši brali ten tanec s mečem než tuhle šarádu. A to si ještě měli s nakrmenými zvířaty chvíli hrát. Není divu, že se tu a tam kradmo podívali po publiku, které zatím poctivě jásalo, zda se mezi přítomnými nevyskytuje někdo známý. To by se museli hanbou propadnout.
V císařově lóži to už Klaudius nevydržel a začal usínat. Císař stále předstíral, že se výborně baví, a Petrovi se celá akce viditelně zalíbila. To se ovšem nedalo říci o Pavlovi, jehož protáhlý obličej svědčil o tom, že očekával zcela jinou zábavu. Co se týče Nerona, ten se překonával v servilnosti, kterou projevoval k oběma apoštolům, a hrám se příliš nevěnoval.
Gladiátoři se v aréně postupně vypořádali se všemi nástrahami, které jim dnešní hry připravily. Statečně zvládli diskusi s papouškem, pohráli si s králíkem domácím a vyrovnali se i s dojením krávy, z čehož měli původně největší obavy. S pocitem úlevy opustili arénu.
"Ty hry jsou skutečně velmi mírumilovné a poučné," pochválil představení Petr.
"Vždyť je to nuda," zíval Pavel. "To tam vážně nebude žádný souboj? Žádné trhání divou zvěří?"
"Nebude, ale bude balet," zanaříkal Klaudius, který se na chvíli probral.
Augustus se mocně nadechl. Prosil všechny bohy, které znal, aby mu pomohli přežít poslední položku dnešního programu. Správně předpokládal, že baletní vystoupení bude největším útokem na jeho nervy. Nenápadně šťouchl do svého syna, který znovu usínal.
Dvacet gladiátorů, kteří se nyní objevili v aréně, poskytlo obecenstvu pohled, na který se do smrti nezapomíná. Trénovaní zabijáci měli na sobě růžové a bleděmodré trikoty, které si Spartakus vypůjčil od římského oddílu gymnastek. Jelikož oděv příliš neodpovídal jejich rozměrům, udatní bojovníci se silně dusili. Na nohou měli naražené bílé cvičky, pocházející ze stejného zdroje. Jejich výstroj doplňovala šerpa, na které měl každý napsán název jedné ze zemí tehdy známého světa.
Je samozřejmé, že právě tento bod programu vyvolal největší odpor Spartakových mužů. O dobrovolnících se nedalo uvažovat, takže se nakonec rozhodovalo losem. Když byla konečně vylosována dvacítka nešťastníků, všem ostatním spadl kámen ze srdce. Měli pocit, že přežili svou smrt. Vybraných dvacet mužů pak jejich kolegové na Spartakův příkaz drželi pod dohledem, aby se náhodou někdo nepokusil uprchnout.
Růžoví a bleděmodří gladiátoři vyvolali v císařově lóži menší pozdvižení. Zatímco Petr se zájmem přihlížel a celý balet o lásce mezi národy považoval za výborný, i když ne právě nejlépe technicky vyvedený nápad, Pavel dostal hysterický záchvat. Nelze se mu příliš divit, neboť více než hodinu trvající hemžení směšných postav by vyřídilo i lidi se silnějšími nervy.
Spartakovi totiž nezbyl čas, aby tuto část představení nějak natrénoval, a tak jediný pokyn, který gladiátoři před svým vystoupením dostali, bylo oznámení, že budou představovat světové národy a mají se bratřit. Podle toho to také na ploše vypadalo. Otroci byli cvičeni spíše v zabíjení a příliš nechápali, co se od nich vlastně očekává. Celý balet tak spíše připomínal nekoordinované pobíhání mravenců, kteří se na sebe bratrsky usmívají.
"Chci vidět souboj! Krev!" probudil spícího Klaudia Pavlův zoufalý výkřik.
"Pavle!" obrátil se Petr šokovaně na svého přítele. Nero i oba hostitelé se na rozdováděného apoštola překvapeně podívali.
"Pryč s baletem! Divou zvěř! A trhat, trhat do krve!" řval křesťan.
"My už půjdeme. Děkujeme za pěkné představení," zamumlal Petr a za pomoci Nerona začal svého druha vytlačovat z lóže.
"Křesťany divoké zvěři!" nevzdával se apoštol.
"Dobrý nápad," zašeptal Klaudius. To už se ale Pavlovým přátelům podařilo zdivočelého apoštola vystrčit ze dveří.
"Myslím, že bychom si na ty křesťany měli trochu posvítit," prohlásil Augustus. "A vy už přestaňte s tou šaškárnou!" potěšil gladiátory.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Dobrodružství pana Cicerona - VI | Dobrodružství pana Cicerona - III | Dobrodružství pana Cicerona - II | Dobrodružství pana Cicerona - IV | Dobrodružství pana Cicerona - V