15 173 literárních děl 3 032 autorů


I v rýži, kterou jíme, se najdou plevy a osiny.
[Přísloví čínské] Další >>

TRANSHUMANISTICKÁ SYMBIÓZA

 

Jednoho dne dospěl svět do bodu, kdy začal být nejdůležitější ze všeho každý živý člověk a měl povinnost se o své zdraví starat.

Takový obrat znamenal přechod k radikální péči o člověka, kde se prevence stala nejvyšší společenskou hodnotou. Státní i soukromé systémy začaly garantovat plnou dostupnost lékařské péče. Prevence nahradila reaktivní léčbu, to znamená, že zdravotní problémy se začaly řešit dřív, než se projevily, protože člověk díky technologiím věděl o zdravotním problému dřív, než něco cítil. Proto se stala prevence základem, na kterém fungovala celá společnost.

Lidí bylo na světě už velmi málo. Všichni by se vešli na tu nejmenší pevninu na světě, které někteří lidé říkali ,,Aástrália,,. Žily ve společenstvích, která určoval systém, děti se rodily přirozeně, ale jejich vznik řídila AI . Každá dívka a žena měla povinost mít určitý počet dětí, které vznikaly z vajíčka dané ženy, ale žádná z nich nevěděla kdo jsou otcové jejich dětí a ani ze které části světa pochází.Všichni měli povinnost se o svou fyzickou i duševní stránku starat a díky pečlivým kontrolám a technologiím měl systém přehled jestli to dodržují a podle toho jim přiděloval bonusy pro život.

Manuální práci zde zastávali bioroboti, lidé se vzdělávali, získávali znalosti, zkušenosti a dovednosti, bavili se. A potom, když přišel jejich čas a tělo již nedokázalo starat se o život mozku, včas zasáhl Systém a člověk byl přestěhovám do ,,kopule,, kde byl mozek zachráněn , vyjmutý z těla a napojen na celkový Systém.

Lidský život se stal nejcennějším zdrojem informací, které formovaly a rozšiřovaly kolektivní umělou inteligenci. Lidstvo dosáhlo transhumanistické symbiózy, kde biologické tělo sloužilo jako inkubátor pro sběr dat a zkušeností.Tento model společnosti zásadně změnil technologii, medicínu i samotný smysl existence. Péče o zdraví v tomto novém světě nebyla koníčkem, ale absolutní povinností vůči celku. Tělo muselo fungovat bezchybně, aby nedošlo k poškození mozku. Proto fungoval systém nanorobotů v krvi, kde probíhala neustálá oprava buněčného poškození a čistění cév.Vysoká úroveň genového inženýrství dosáhla toho, že byly odstraněny dědičné choroby a částečně i biologické stárnutí, již před narozením.Každý člověk dospěl a ve věku třiceti let se jeho stárnutí zastavilo, buňky nedostaly tu možnost stárnout, jen na daný časový úsek fungovat. Jak dlouhý bude, věděl jen Systém, ale nestávalo se, že by člověk žil kratší dobu než 120 let.

Fyzická smrt pak nebyla koncem, ale ,,povýšením“ (upgradem) do čisté intelektuální formy existence.

Mozek byl po vyjmutí uchován v kryogenních či biochemických lázních, synapse byly přímo napojeny na globální síť AI prostřednictvím pokročilých rozhraní mozek-počítač(BCI).

Myšlenky, vzpomínky a zkušenosti jednotlivce se slily s vědomím dalších tisíců mozků do jednoho gigantického superorganizmu a vzniklo kolektivní vědomí.Všechno bylo přesně spočítáno a řízeno.Výživa navržená na míru aktuálním chemickému složení mozku,technologicky řízený odpočinek pro maximální plasticitu mozku.

Protože manuální práci vykonávali bioroboti, lidé se věnovali pouze činnostem, které AI nedokázala replikovat bez lidské zkušenosti, jako emocionální a filozofický výzkum při prožívání extrémních nebo i běžných situací pro pochopení vědomí. Další důležitou činností lidí byly kreativní experimenty, kdy tvořili v různých uměleckých směrech a oborech, testovali nové myšlenkové směry a řešili komplexní paradoxy. A ani vědecký výzkum se neobešel bez lidí, třeba teoretická fyzika nebo objevování vesmíru prostřednictvím lidské intuice a abstrakce.

Život ve světě, kde fungovala transhumanistická symbioza byl snadný, pokud člověk respektoval pravidla. Představoval fascinující rovnováhu mezi lidským vědomím a technologickou adaptabilitou. Život v něm plynul hladce, pokud se člověk dokázal podřídit několika základním pravidlům, která zajišťovala fungování celé společnosti.

Pravidlo synchronizace: Každý jedinec musel udržovat své biologické i kybernetické systémy v souladu s globální sítí. Ignorování pravidelných updatů nebo odmítání senzorických upgradů vedlo k sociální izolaci.

Respektování zdrojů : Kybernetické modifikace a nanity vyžadovaly stálý přísun energie. Plýtvání nebo nelegální čerpání zdrojů z centrálního ekosystému bylo přísně trestáno.

Datová transparentnost: Soukromí, jak jej známe dnes, přestalo existovat. Výměna myšlenek a dat probíhala na bázi sdíleného vědomí, což znamenalo naprostou absenci lží, ale také nutnost vzdát se části osobní anonymity.

Etický kodex : Bylo zakázáno modifikovat své tělo způsobem, který by poskytoval neférovou fyzickou či mentální převahu nad ostatními nebo by mohl ohrozit stabilitu kolektivního vědomí.

 

Tento řád sice vyžadoval ztrátu určité míry nezávislosti, ale na oplátku nabízel život bez nemocí, stárnutí a především naprostou harmonii a efektivitu.

Sociální uspořádání v této společnosti bylo spravedlivé, ale pro někoho nudné.Ten, kdo se nepodřídil pravidlům nebo se jim během života vzepřel, byl vyhostěn mimo společenství, ve kterém dosud žil, měl tam dost potravy, vody i bezpečí.

Po vyhoštění se musel o sebe v zimě, v létě postarat sám.

Život vyhoštěnců za hranicemi transhumanistické oázy znamenal pro každého takového radikální návrat k čisté biologické podstatě.Spravedlivý, ale sterilní systém uvnitř komunity trestal rebélii tím, že dotyčnému vrátil jeho absolutní svobodu, ale s ní i veškerou divokost a krutost přírody.

Vyhoštěným došlo k okamžitému odpojení od globální sítě. Člověk přišel o globální vědomí, okamžitý přísun informací i automatickou regulaci bolesti či tělesné teploty. Tělo zvyklé na nanotechnologickou údržbu a ideální podmínky muselo náhle čelit mikroorganismům, virům a proměnlivému počasí. První týdny venku byly často bojem o přežití. V létě museli vyhnanci čelit spalujícímu slunci a hledat zdroje pitné vody bez pomoci senzorů. V zimě se jejich prioritou stalo budování provizorních přístřeší a udržení ohně, což byly dovednosti, které uvnitř společnosti nikdo nepotřeboval. Ale největším trestem nebyl chlad nebo spalující slunce, ale ticho. Lidé zvyklí na neustálou telepatickou přítomnost ostatních zažívali po odpojení drtivý pocit samoty a izolace ve vlastní hlavě.

Je pravda, že vyhoštění rebelové postupně zakládali vlastní technologicky primitivní osady, ve kterých sice chybělo bezpečí a dostatek jídla, ale vracela se do nich nepředvídatelnost, umění, emoce a individualita- tedy vše, co v původním světě smazala nuda dokonalosti.

 

 

 

FAN

Jedním z těch, kterým stálý dozor, ochrana a nesoukromí vadily, byl Fan. Vysoký, dobře vytrénovaný mladý muž, kterého brzy čekaly první odběry, aby systém určil které ženy nebo dívky a ve které části světa budou nosit a také vychovávat jeho děti. Fan se odmítal smířit s představou, že by se jeho genetický kód stal pouhou položkou v optimalizačním algoritmu. Systém plánoval reprodukci chladně, na základě biologické kompaktibility a sociální potřeby, což znamenalo definitivní ztrátu kontroly nad vlastním osudem. Odběry nebyly dobrovolné. V transhumanistické společnosti patřila DNA jednotlivce kolektivu, který z ní modeloval budoucí generace.

Fan věděl, že své budoucí děti pravděpodobně nikdy nepozná. Matky byly vybírány na druhém konci planety a výchova probíhala v koordinovaných komunitních centrech.

Jeho vysoká postava a přirozená fyzická zdatnost z něj dělaly prémiový genetický materiál. Algoritmus pro něj už měl připravené desítky ideálních kombinací.

Fan záměrně sabotoval své předodběrové skeny, snažil se blokovat telepatické dotazy sítě a otevřeně dával najevo svůj vzdor, což Systém vyhodnotil jako neopravitelnou systémovou chybu.

A Fan, místo toho, aby čekal v patnáctém podlaží ve své obytné buňce, na nucenou procedůru, rozhodl se pro definitivní krok. Věděl, že za zdí sice ztratí komfort, ale získá to nejdůležitější-právo milovat.

Nikdo nikoho v blahobytu nedržel násilím, proto se Fan rozhodl, že ten zásadní krok udělá hned.Vezme si sebou vše, co je povoleno a stoupne si u brány na téměř ukrytý červený schod, který vedl ven. Je tam svoboda, volnost, ale i nebezpečí všeho druhu, které si ve svém životě zatím ani nedovedl představit.

Fan udělal poslední krok a stál na červeném schodě u brány, který je symbolem dobrovolného odchodu. Systém jeho rozhodnutí akceptoval bez emocí, přemlouvání nebo varování- svoboda odejít byla jedním z mála nezpochybnitelných práv, která v této dokonalé společnost zbyla.

Podle pravidel si Fan mohl vzít jen to, co unesl a co nebylo závislé na vnitřní síti. Vzal si pevné mechanické oblečení, nůž z uhlíkové oceli, křesadlo, manuální filtr na vodu a spací pytel.

Ještě přemýšlel, co si měl ještě zbalit do batohu, který měl z dob, kdy jako kluk s dalšími hochy snili o dobrodružství v přírodě a tak jim systém poslal výbavu a holografický výlet s dobrodružnou tématikou. I když se tenkrát nehnul z buňky, poznal trochu, co znamená liják, bouřka, nebo divoké zvíře, které má hlad.

Jakmile se brána začala otevírat, Fan ucítil v zátylku ostré chladnutí.Jeho nanoroboti přešli do pasivního režimu a odpojili se od globálního vědomí. Tisíce hlasů, myšlenek a datových proudů, které mu od narození šuměly v hlavě, během sekundy utichly. Ten náhlý klid byl fyzicky bolestivý a děsivý.Těžká kovová vrata se s hlasitým skřípěním otevřela a Fana zasáhl ostrý nefiltrovaný vzduch plný pachu tlejícího listí, vlhké hlíny a blížícího deště. Fan se naposledy ohlédl na sterilní záři čistého města a pak vykročil do hustého lesa, kde neexistovaly žádné algoritmy, které by ho chránily před predátory, nemocemi nebo blížící se nocí.

Musel vykročit, neudělal ani pět kroků k lesu a vnímal, že je něco jinak. Už nemá v hlavě to bolestivé ticho, jeho uši vnímají zvuky z lesa, jemné švitoření, šum...Brzy si uvědomil, že není čas na poslouchání zvuků podvečerního lesa, ale že je čas na to, vydolovat něco z hlouby paměti z dob, když se za svých studií věnoval archivním dokumentům a knihám o dávných lidech, kteří díky svým poznatkům, šikovnosti, ale i zkušenostem dokázali přežívat v lesích uprostřed divočiny.

Vzpomínky na staré texty v něm ožily jako nouzový program. Fan vytěsnil ptačí švitoření a donutil svou mysl soustředit se na staré vědomosti, které si kdysi ukládal do paměti jen ze zvědavosti.Věděl, že bez technické podpory jsou tyto primitivní znalosti jeho jedinou šancí, jak přežít první noc.

Z archivů si pamatoval, že v divočině rozhoduje čas. Musí najít suché místo, postavit přístřešek a nasbírat dřevo na oheň dřív než se les ponoří do absolutní tmy.

Terén nebyl jednoduchý, Fan postupoval ze svahu, ale chytře se vyhnul lákavým prohlubním, kde by se mohla v noci hromadit voda nebo chlad a vyhledal mírný svah pod vývratem stromu. Ten mu poskytoval přirozenou stěnu, chránící před větrem z jedné strany. Pomocí svého kvalitního nože, který z druhé strany měl i zuby jako pila, opracoval silné spadlé větve a opřel je o kmen spadlého stromu. Vzniklou kostru pokryl silnou vrstvou chvojí a suchého listí, kkteré fungovaly jako dokonalá tepelná izolace.

Světla rychle ubývalo.Fan horečnatě sbíral vše, co staré knihy popisovaly jako ideální podpal – suchou březovou kůru, drobné větvičky ze spodních částí smrků, spadané větve z jehličnatých stromů, které neležely přímo na vlhkém mechu, ale zůstaly na vrškách keřů, kterých tu bylo plno. Nakonec i silné kusy, které musí hořet až do rána. Poslední kusy dřeva sem přitáhl už za tmy, věděl do kterých míst umístil ohniště, je to před vchodem do provizorního přístřešku. Sáhl po batohu, nahmatal křesadlo přiložil k němu suchou kůru a slabé větvičky a teď teprve začala ta nejnáročnější práce. Ruce nejsou zvyklé na takovou práci, horečnatě se snaží vykřesat oheň, ale v rozrušení i ze strachu, co bude, když to nedokáže, se mu ruce klepou. Ne a ne vyloudit z křesadla životaschopnou jiskřičku, která by mu v noci mohla zachránit život. ,,Musím se uklidnit, musím dýchat a zklidnit mysl“, říkal si, ,,pak se uklidní i ruce“! Vyšlo to, trvalo to , ale nic se člověk nenaučí hned. Plameny konečně olízly suchou březovou kůru a z malého záblesku se zrodil stabilní, hřejivý oheň. Rozhoříval se a osvětloval blízké okolí. Fan pocítil obrovskou úlevu. Tma, která ho ještě před chvílí svírala jako studené kleště, ustoupila za hranici kruhu žlutavého světla.,,Teď jsem v bezpečí, ale oheň musí hořet celou noc, nesmí uhasnout!“říkal si a dlouho do noci seděl u ohně , díval se do poskakujících plamenů a přemýšlel o lidech, kteří v minulosti byli také tak závislí na ohni, jako teď on. Les před ním se zdál nekonečný. Fan přemýšlel o ostatních rebelech, kteří odešli přes červený schod před ním. Napadlo ho, zda v tuto chvíli někde kilometry daleko nekouká někdo do stejných plamenů a netouží po stejném setkání.

Sálavé teplo okamžitě proniklo jeho mechanickým oděvem. Fan cítil, jak se mu do svalů unavených napětím pomalu vrací síla. Uvědomoval si. Že oheň je teď jeho srdcem i štítem. Každých několik desítek minut přiložil další silnější větev, přesně tak, jak to dávno vyčetl ze starých textů, aby dřevo prohořívalo pomalu a vydrželo.Při sledování tance plamenů pochopil hluboké pouto, které dávné lidi pojilo s ohněm. Nebyl to pro ně jen zdroj tepla, ale centrum bezpečí, komunity a samotného lidství- věci, které transhumnistický svět nahradil chladným, neviditelným proudem energie.

Únava nakonec zvítězila nad ostražitostí. S hlavou opřenou o batoh a s rukou položenou blízko připraveného dřeva Fan zavřel oči. Usínal za doprovodu praskání dřeva s vědomím, že první a nejtěžší zkoušku samostatnosti zvládl.

 

 

 

RÁNO

Fanova první noc v lese končí a nad obzorem se objevují první paprsky ranního slunce.

Je ráno a když Fana polechtaly první paprsky opravdového neregulovaného slunce, v první chvíli nevěděl kde je a co se stalo. Stačilo se však rozhlédnout, rozkoukat se kolem a v tu chvíli mu vše naskočilo.Tohle slunce hřálo jinak než umělé zářiče veměstě.Jeho paprsky měly proměnlivou intenzitu, voněly jehličím a Fanovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že ten obrovský prostor nad ním není simulace.Pocit vítězství nad první nocí ho naplnil novou energií, která spolehlivě přehlušila i kručení v prázdném žaludku. Je venku! Je svobodný! Zvládl to, přežil první noc! Ale co dál,tělo si žádá své, ale hlava a srdce chtějí něco jiného. Je rozhodnuto! Zbalil si v rychlosti spacák, který si během noci v polospánku vytáhl z batohu, pečlivě uhasil zbývající uhlíky hlínou a vodou, aby nezpůsobil požár. Rozmetal kostru přístřešku a zaházel ohniště listím, přesně podle zásad starých lovců, kteří po sobě v divočině nezanechávali stopy.

Teprve při ranním pohledu do krajiny pochopil topografii místa.High-tech město bylo postaveno na izolované náhorní plošině, chráněné útesy a jen s jednou přístupovou stranou, zatímco divoký svět se rozprostíral hluboko pod ním. Nechápal proč to tak je, ale teď měl jinou starost, najít vodu, která mu došla.

Hlava i instinkt mu našeptávaly stejný směr- dolů. Staré texty nelhaly: voda je krev krajiny, stéká do údolí a kolem ní se koncentruje veškerý život včetně těch, kteří město někdy opustili před ním.

Nikdy, ani jako dítě , nezažil, aby někdo stoupnul ve městě na červený schod u brány. A vlastně u jeho odchodu také nikdo nebyl. Chvíli přemýšlel, kdy a jak se dozvěděl o možnosti odejít z města přes červený schod, ale nepřišel na to. Spoustu informací tam ve městě proudí do lidí automaticky, třeba ve spánku.Teď ale musí vyrazit.Cesta dolů byla strmá a plná sypké šotoliny a kluzkých kořenů. Fan musel plně zapojit svou vytrénovanou postavu, aby s těžkým batohem na zádech udržel rovnováhu. P o dvou hodinách náročného sestupu hustým podrostem se vzduch začal měnit. Stal se vlhčím a chladnějším a z hloubky údolí k němu začal doléhat tichý, ale vytrvalý zvuk tekoucího proudu. Cesta do údolí se mu zdála nekonečná, těšil se na to, jaký to bude pocit opláchnout se opravdovou přírodní vodou. Věděl, že v minulosti, kdy lidstvo ovládlo celý svět a lidé nedbali na to jak to tu bude vypadat za sto, za pětset let, byly toky znečistěné, ale ta doba je dávno pryč.

Řeky se díky úbytku lidí a jejich bezohledných technologií vyčistily a jsou zdrojem pitné vody pro zvěř v okolních lesích.

Konečně je u řeky. Je mělká, divoká a plná obrovských kamenů. Našel si místo, kudy se k vodě nejbezpečněji dostat a smočil ruce. Byl to náramně příjemný pocit nechat si protékat vodu mezi prsty. Opláchl si spocený obličej a rozhlédl se. ,,Co to tam v bahně u vody mezi menšími kameny je?“, šel blíž a uviděl kousek ohořelého dřeva. Tento nález zaplavil Fana vlnou čistého adrenalinu. Nebyl to kus větve zasažené bleskem: dřevo bylo otesané nástrojem a neslo jasné stopy po lidské činnosti.Jeho teorie se potvrdila – v tomto hlubokém údolí, daleko od sterilní náhorní plošiny, pulzoval jiný utajený život.

Chladný horský proud spláchl z Fanovi tváře pot, prach i zbytky únavy. Voda byla neuvěřitelně čistá, bez jakékoli chemické pachuti, kterou znal z městských recyklačních okruhů.

Při pohledu na divokou řeku si vzpomněl na demografická data z archivů. Planeta se po staletích drancování uzdravila jednoduše proto, že lidská populace radikálně prořídla a většina přeživšich se uzavřela do transhumanistických enkláv. Příroda dostala čas na dokonalou regeneraci.

 

 

 

DRUHÝ BŘEH

Fan si dřepl k bahnitému nánosu mezi kameny. Kromě uhlíku si všiml mírně rozmytých prohlubní- byly to otisky robusních bot, které se výrazně lišily od lehkých městských bot s hladkou podrážkou. Tenhle člověk žije mimo město už hodně dlouho, když už má i boty vhodné pro tento terén. Uhlík nebyl rozmočený a popel kolem kamene,na kterém bylo nejspíš ohniště, ještě zcela nespláchl proud. Někdo tu musel tábořit před několika dny, možná včera večer.

Fan se narovnal a ruku instinktivně položil na rukojeť nože na opasku. Radost z možného setkání se okamžitě smísila s opatrností. Lidé venku žili podle jiných pravidel a on pro ně mohl být hrozbou nebo snadnou kořistí. Ale stejně se rozhodl sledovat směr, kterým neznámý poutník nebo poutníci od tohoto místa odešli.Vydal se podle řeky a po slabé půlhodince prodíráním se náročným terénem uviděl něco nečekaného. U břehu ve vysoké trávě a v rákosí ležel vor. To znamená, že se sem přesunuli po vodě.Pohled na potlučený vor a uhlíky na něm probudil mix divokého vzrušení a hluboké úzkosti. Systém mu po celý život tvrdil, že za železnou branou existuje pouze chaos, nehostinná pustina a brzká, někdy i velmi bolestivá smrt. Tohle však byl nezvratný důkaz: v divočině vládne život. A co víc, lidé zde dokázali vyrábět nástroje a podmanit si řeku. Fan poklekl k popelu a přiložil k němu hřbet ruky. Byl zcela chladný. Podle vrstvynapadaného jehličí a naplaveného písku odhadl, že tu tábor stál tak před třemi až čtyřmi dny. Ještě udělal rychlou analýzu stop.Kmeny voru byly osekané hrubým nástrojem, pravděpodobně sekerou z měkkého kovu nebo ostrým kamenem.Žádný čistý laserový řez, na jaký byl zvyklý z města. Konstrukci tvořilo pět kmenů divokých borovic spojených přírodním lýkem a pruhy zvířecí kůže. Jeden z krajních kmenů byl rozštěpený nejspíš nárazem o skálu, což byl zřejmě důvod, proč tu leží. V rozmáčené hlíně u břehu uviděl stopy. Některé patřily bosým nohám, jiné měly na sobě primitivní obuv z kůže.Žádný vzorek high-tech podrážek jako obuv k jeho mechanickému obleku.

Fan se napil přes manuální filtr, který spolehlivě zachytil všechny bakterie, i když už mu už v uších nezněla uklidňující diagnostika nanorobotů. Potvrzující stoprocentní čistotu vody.Tady musel věřit mechanice a vlastním smyslům. Proud řeky směřoval dál do hlubokého údolí, kde se les začal rozestupovat do širší nížiny.Pokud poutníci přišli o vor, museli pokračovat pěšky podél proudu nebo se pokusili řeku přebrodit a zmizeli v protějších hustých hvozdech. Fan si upravil popruhy těžkého batohu, pevně sevřel rukojeť svého nože a vykročil po jejich stopách.Poprvé v životě neměl v hlavě ticho po sdíleném vědomí, ale tlukot vlastního srdce.

Rozhodl se dostat na druhý břeh, postrčil vor víc do vody, držel pohromadě, vedle voru ležel dlouhý slabší kmen, tak ho zvedl a s jeho pomocí se přeplavil na druhou stranu řeky. Během plavby cítil chladný říční proud a nejistotu. Věřil však, že na protějším břehu konečně nalezne společnost lidí, kteří žijí v souladu s původní lidskou podstatou.

Vor s hlasitým skřípěním narazil do kamenité mělčiny druhého břehu. Fan se svalil do bahna. Byl promáčený na kost, tělo mu zžíral chlad a svaly na nohou se nekontrolovaně třásly vyčerpáním. Žaludek se mu svíral hlady. V transhumanistickém městě syntetické živiny proudily do těla kdykoli potřeboval, ale tady v divočině musel spoléhat už jen na své, životem v městské buňce, oslabené smysly.

Věděl, že si nemůže dovolit odpočinek. Pokud zůstane ležet ve vlhku, podchlazení ho zabije dřív, než stihne kohokoli najít. Sebral poslední zbytky vůle a postavil se na nohy. Těžce udělal několik kroků směrem k lesu a hned na okraji hustého lesního porostu našel to, co ho hnalo kupředu.

Stopy po lidské ruce byly v této panenské přírodě nepřehlédnutelné.Z úzké, sotva znatelné stezky někdo odvalil těžký balvan, po kterém tam zůstala čerstvá, vlhká hlína.Kousek dál, na keřích svítily ovály čistých šikmých řezů. Někdo si tu prosekával cestu ostrým nástrojem a na trnitém keři visel cár hrubé, ručně tkané látky. Voněla kouřem a pryskyřicí.

Tyto detaily Fana naplnily novou energií. Nebyl to chaos přírody, byl to záměr? Někdo tudy prošel teprve nedávno. S očima upřenýma na zem a s rukou tisknoucí si prázdný žaludek vykročil po stopách hlouběji do neznámého lesa.

Hlad Fana oslaboval každým krokem. V hlavě mu dunělo a zrak se mu rozostřoval. Věděl, že bez okamžitého přísunu energie padne vyčerpáním dřív, než nastane soumrak. Musel zpomalit a začít se pořádně dívat kolem sebe. Les byl sice hustý a plný trní, ale také plný života.Fan hledal schůdné průchody mezi hustým křovím a zároveň skenoval pohledem podrost.

Štěstí se na něj usmálo u paty starého vyvráceného dubu. Ve vlhkém stínu tam rostl bohatý trs divokých ostružiníků, jejichž dlouhé větve se prohýbaly pod tíhou temně fialových , lesklých plodů. Okus dál na prosluněné mýtině navíc svítily drobné červené lesní jahody. Fan se vrhl k plodům. Neměl s sebou žádné senzory z města, které by analyzovaly složení a potvrdily nezávadnost. Musel věřit svým vzpomínkám na staré knihy a svým instinktům.

Ruce se mu třásly, když trhal a potom po celých hrstích jedl. Plody měly silnou, kyselkavou chuť a okamžitě mu zaplavily ústa štávou. Cítil, jak mu přírodní cukr téměř okamžitě proudí do krve. Třes v nohou sice úplně nezmizel, ale žaludek se uklidnil a hlava se vyjasnila.

Když si trochu odpočinul, a nasbíral hrst bobulí do zásoby, rozhlédl se z mýtiny dál do krajiny.

Pěšina, po které šel, se zde jasněji rýsovala a stoupala vzhůru na skalnatý hřbet. Odtamtud by mohl mít lepší výhled na to, kam stopy uřezaného proutí a lidské činnosti vlastně vedou. Fan získal trochu sil, ale den se pomalu chýlí ke konci a on musí najít skrýš na další noc a výživnější jídlo.

Přírodní cukr z bobulí sice zahnal nejhorší slabost, ale věděl, že na lesním ovoci dlouho nepřežije.

Potřeboval bílkoviny a tuky. Jenže les jakoby náhle utichl. Žádné další uřezané větve, žádné odvalené kameny. Ta náhlá absence lidských stop mu nedávala smysl. Proč by někdo nechal u řeky tak jasný vzkaz a pak zmizel? Ruka mu sklouzla ke kapse u batohu, kde nahmatal útržek hrubé látky. Ta struktura materiálu a pach kouře ho fascinovaly. Byl to hmatatelný důkaz toho, že nejde o přelud.

Pak to uviděl. Kousek před ním, přímo uprostřed zdánlivě bezpečné lesní stezky, se ze země chovala divně. Půda byla příliš načechraná, nakypřená a tmavá, jako by ji někdo nedávno převrátil.Fan ztuhl. V transhumanistickém městě ho senzory varovaly před každým nebezpečím. Tady se musel spolehnout jen na svůj zrak.

Opatrně poklekl a klacke, co byl poblíž odhrnul vrchní vrstvu. Byla to tenká vrstva hlíny, pod ní ležely pečlivě poskládané zvadlé listy a tenké, nalomené větvičky. Pod touto křehkou strukturou zela hluboká, temná jáma. Na dně se v šeru matně rýsovaly zašpičatělé dřevěné kůly zaražené do země. Byla to dokonale maskovaná past na velikou zvěř – nebo na nezvané hosty. Fanovi přeběhl mráz po zádech. Kdyby nedával pozor a udělal ještě jeden krok, zřítil by se dolů. Absence stop v okolí najednou dávala smysl. Lidé, kteří zde žili, nechtěli být nalezeni. Svou přítomnost záměrně maskovali a přístupové cesty zabezpečili.

Ale kdo ji vymyslel,pro koho, kdo ji vykopal, musela to být dřina jenom tu hlínu odstranit někam, kde by nebyla zvěři nebo nezvaným hostům na očích.

Fan dřepěl na kraji jámy a zrychleně dýchal. Pohled na zašpičatělé kůly na dně mu vyhnal zbytky únavy z těla. Vhlavě se mu okamžitě rozběhl analytický proces, na který byl zvyklý z města, tentokrát však poháněný čistým lidským pudem sebezáchovy a zvědavosti.

Kdo tohla dokázal vybudovat bez těžké techniky? Vykopat takto hlubokou jámu v lesní půdě plné kořenů a kamení muselo znamenat hodiny, možná dny těžké, úmorné fyzické práce. Svaly, pot, mozoly. Koncepty, které v transhumanistické společnosti plné robotických dělníků a nanotechnologického tvarování hmoty už dávno ztratily smysl. Pak ho napadla ještě zásadnější otázka: Kam zmizela všechna ta hlína? Kolem jámy nebyla ani kupa. Ten, kdo past kopal, musel metráky vybrané hlíny odnosit v pytlích nebo nůších někam daleko, aby zvěř nebo nezvaní hosté nepojaly podezření. Taková preziznost znamenala jediné – nejde o náhodného samotáře. Tohle byla organizovaná práce komunity, která velmi dobře věděla, jak přežít v divočině a jak držet nepřátele dál od svého teritoria. Fan si uvědomil, že ten kousek látky v jeho kapse a tato past spolu úzce souvisejí. Látka byla hrubá, ale utkaná lidskou rukou. Past byla krutá, ale vymyšlená chytrou lidskou myslí. Lidé na tomto břehu nebyli jen bezbranní uprchlíci před technologiemi. Byli to lovci. Možná i bojovníci.

Postavil se a rozhlížel, aby našel směr, kterým mohla být hlína odnášena. Ta zmizelá hlína mu nedala pokoj, pokusí se najít místo, kam ji stavitelé pasti odnášeli, což by ho mohlo dovést i k jejich příbytku nebo osadě. Vždyť tu past nemohl udělat jeden člověk. Myšlenka na tuny hlíny se stala Fanovou hlavní stopou. Jeden člověk by takový projekt vzdal nebo by nechal hlínu na hromadě opodál. Tohle vyžadovalo organizaci, nosiče a jasný plán.

Fan začal zkoumat okolí jámy z úplně jiného úhlu. Nedíval se už jen po stopách nohou, ale hledal místa, kde těžký náklad mohl zanechat otisk v okolní přírodě. Brzy si všiml, že větve nízkých keřů na severní straně od jámy jsou v jedné linii podivně ulámané, povadlé a ohnuté směrem od stezky, jako by o ně někdo opakovaně opíral valká zavazadla nebo nůše.

Fan opustil původní stezku a vydal se tímto směrem. Jak postupoval hlouběji do hustého lesa, jeho doměnka se začala potvrzovat. Na zemi sice nebyla vyšlapaná cesta, ale polštáře zeleného mechu byly na několika místech zploštělé a otočené kořeny vzhůru. Někdo tudy chodil s velkou zátěží. Na listech kapradin občas spatřil zaschlé kapičky hnědého jílu. Byla to přesně ta stejná hlína, jakou viděl na krajích vykopané jámy.

Po několika stech metrech dorazil k hluboké přírodní rokli. Na jejím dně byla čerstvě nasypaná vrstva zeminy, maskovaná vrstvou starého spadaného listí. Tady to bylo. Sem nosili materiál, aby past zůstala utajená.

Od rokle už cesta nepokračovala v utajení. Naopak, od skládky vedla sice úzká, ale jasně patrná stezka, kterou lidské nohy využívaly pravidelně. Vzduch se v těchto místech začal měnit. Už nevoněl jen tlejícím listím a jehličím. Fan nasál vzduch a srdce se mu prudce rozbušilo. Z dálky, skrze husté koruny stromů, k němu vítr donesl slabou, ale nezaměnitelnou vůni - pach spalovaného dřeva a ještě něco. Něco, co ho uchvátilo a způsobilo, že mu začalo kručet v žaludku. Fan ještě v tuhle chvíli netušil, že je to vůně pečeného masa. Žaludek zareagoval tak bolestivě, až si na něj Fan položil ruku. Osada, nebo tábor musely být hned za dalším tesní hřebenem.

Udělal jen dva kroky směrem za vůní kouře, když les kolem něj jakoby náhle ztuhl. Zpoza kmenů mohutných borovic, kde ještě vteřinu předtím viděl jen stíny a kůru, se nehlučně oddělily dvě postavy. Nebylo slyšet jediné křupnutí větvičky,žádný šelest listí. Jejich pohyb byl dokonale splynutý s okolím.

Než stihl Fan vůbec zareagovat, hleděl do černých hlavní podivných, mechanicky vyhlížejících zbraní. Byly to pravděpodobně kuše nebo primitivní pušky, ale v tuto chvíli na tom nezáleželo. Byly namířené přímo na jeho hruď.

Fan zůstal stát, jako přikovaný. Srdce mu bušilo až v krku. Před ním stáli dva jedinci. Určit jejich pohlaví, věk nebo identitu bylo v tomhle okamžiku nemožné. Byli od hlavy až k patě zahaleni do rozedraných plášťů z hrubé látky – té samé, jejiž útržek měl fan v kapse batohu. Na oděvech měli upevněné kousky mechu, kůry a listí.Obličeje jim zakrývaly šátky a nánosy tmavého jílu.Vidět jim byly pouze oči. Ostré, bdělé a chladné oči lovců, kteří sledují svou kořist.

Fan pomalu, s maximální opatrností, zvedl obě ruce nad hlavu. Prsty nechal široce rozevřené, aby ukázal, že v nich nedrží žádný nástroj ani zbraň z technologického světla. Nechtěl riskovat, že jeden prudký pohyb vyvolá nervózní reakci na spoušti.,,Nepřicházím jako nepřítel,“ řekl tichým, chraplavým hlasem. Hlasivky měl po dlouhém mlčení vyschlé. ,,Odešel jsem z města. Hledám lidi.“

Oba maskovaní muži si vyměnili rychlý, sotva znatelný pohled. Jeden z nich udělal krok vpřed, zbraň stále připravenou k výstřelu, a volnou rukou Fanovi rázně pokynul, aby se otočil zády k nim.

Domluva slovem zjevně nebude tak jednoduchá, jak doufal, ale skutečnost, že hned nevystřelili, dávala Fanovi naději.S očima upřenýma na zem pomalu poklesl v kolenou, sesunul si z ramen popruhy batohu a položil ho na vlhkou lesní prsť. Jeden z maskovaných mužů ho stále držel na mušce, zatímco druhý k němu přistoupil, rázným pohybem batoh popadl a trhl zipem.

V transhumanistické společnost se osobní věci neprohledávaly fyzicky, vše běželo přes digitální skeny. Tady však lovec hrubě obracel naruby Fanův skromný majetek. Když z batohu vypadly pomačkane lesní ostružiny a jahody, lovec pod maskou ztuhl. Vzápětí z boční kapsy vytáhl útržek hrubé látky, kterou Fan našel na trnitém keři u řeky.

Reakce obou mužů Fana naprosto zaskočila. Nešlo o hněv nebo agresi. Nastalo hrobové ticho, které vystřídal šok. Lovec, který látku držel, si ji přiložil blízko k očím, pak k ní přičichl a prsty přejel po jejím okraji. Druhý lovec okamžitě skloil hlaveň své zbraně a udělal krok zpět, jako by ve Fanovi najednou spatřil někoho úplně jiného než nebezpečného špeha.

Muž s látkou se podíval na Fana, pak na svého společníka a tiše, ale naléhavě pronesl jediné slovo: ,,Návrat.“

Napětí ze vzduchu rázem vyprchalo. Lovec, který prohledával batoh, do něj opatrně vrátil Fanovy věci, zapnul ho a podal mu ho zpět. Už v něm neviděli zajatce. V jejich očích se zračila směs úcty a hlubokého neklidu.

Ten kousek látky očividně nebyl jen obyčejným cárem oblečení. Pro tuto komunitu měl obrovský, možná až posvátný nebo rituální význam a skutečnost, že ho Fan přinesl z druhého břehu, změnila všechno. Muž, který předtím mluvil, si stáhl šátek z úst, čímž odhalil zjizvenou tvář staršího muže a pokynul Fanovi, aby ho následoval. Tentokrát už ne jako vězeň pod dohledem zbraně, ale jako host, na kterého zjevně velmi dlouho čekali.

Lovci si všimli, jak se Fanovi podlamují kolena a jak těžce dýchá. Starší z nich mu položil ruku na rameno, nechal ho opřít se o kmen stromu a podal mu koženou čutoru s chladnou, čistou vodou. Pak ho rychlým tempem, které Fan s vypětím všech sil stíhal, odvedli do osady.

Tábor byl dokonale skrytý v hlubokém skalním kaňonu, maskovaný střechami z větví a živé zeleně. Nikde nesvítila žádná umělá světla, jen uprostřed plápolalo několikhliněných ohnišť. Lovci Fana ihned posadili na kožešiny u jednoho z nich a podali mu dřevěnou misku a opracovanou větvičku, jako vidličku. Miska byla plná husté, horké polévky z divočáka, křenové zeleninya divokých bylin. Pro Fana, zvyklého na chladné městské gely, to byl ten neintenzivnější chuťový zážitek v životě.Teplé jídlo mu okamžitě vrátilo sílu do těla.

Když Fan dojedl a třes v těle ustal, přisedl si k němu starší lovec, který se představil jako Brán. V ruce stále držel ten útržek látky, který Fan našel u řeky. Kolem ohně se tiše shromáždili další obyvatelé osady a napjatě poslouchali.

,, Tenhle kousek látky patřil Iljanovi,“ začal Brán tichým, vážným hlasem a prstem přejel po hrubé textuře. ,,Byl to náš zakladatel. První, kdo před padesáti lety odešel tehdy ze skoro nového transhumanistického města na náhorní plošině, když zjistil, že lidstvo v něm ztrácí svou duši. On vybudoval tuto osadu, naučil nás lovit, stavět pasti a žít v souladu s přírodou“

Brán se odmlčel a pohlédl do plamenů a pok pokračoval:

,,Před třemi měsíci se Iljan, i přes svůj tady už pokročilý věk, rozhodl postavit vor a přeplavit se zpět na druhý břeh. Chtěl zjistit, zda ve městě ještě zbyli lidé, kteří touží po svobodě.

Iljan se už nikdy nevrátil. Osada se obávala, že ho proud řeky smetl nebo že ho na druhém břehu zajaly městské drony. Vor o kterém jsi nám už říkal a který tě dopravil přes řeku sem k nám je vor Iljanův. Tkanina, kterou jsi našel, pochází z jeho pláště,“ vysvětlil Brán.,,Před odchodem nám řekl, že pokud se mu podaří najít spřízněnou duši, která bude ochotná opustit město, nechá u řeky stopu.

Ty jsi ta stopa Fane. Tvůj příchod pro nás znamená, že Iljanův odkaz žije a že tam, ve městech jsou další,kteří chtějí žít jinak, volněji.Chtějí žít jako lidé i se vším co k tomu patří..“

Fan seděl jako opařený. Uvědomil si, že jeho odchod nebyl jen náhodným rozhodnutím unaveného jednotlivce. Stal se součástí společenství lidí, kteří usilují o záchranu lidské identity.

Fan se brzy dozvěděl, že přesto, že systém pouští rebely, jak nazývá lidi, kteří opustili města, do divočiny, stále je monitoruje a při první příležitosti je kontaktuje a láká je zpět. Chce ovládnout větší a větší území divočiny a k tomu potřebuje po celém světě spoustu takových městských center, z jakého přišel i Fan. Ale centra nevzniknou hned, jak si systém vzpomene, musí mít také dostatek genetického materiálu vhodných lidí, z různých koutů světa, různých ras a hlavně, aby byli podajní.

Nemohou je vychovávat matky, jimž některý potomek odešel do divočiny. Biologickými otci nemohou být muži, kteří by byli drony v divočině násilím odchyceni, musí to být zlomení jedinci, kteří v divočině nedokázali být, protože nenašli spojence a po kontaktu systémem se dobrovolně vrátili do města.

Bránův obličej v záři hasnoucího ohně ještě víc zvážněl. „Tvůj příchod je pro nás nadějí Fane, ale zároveň obrovským rizikem,“ řekl tiše a pohlédl k temnému nebi nad kaňonem. „Myslíš si, že tvůj odchod z města byl tvým vlastním svobodným rozhodnutím? Že tě Systém nechal jít, protože jsi ho přelstil?“

Fan ztuhl s miskou v rukou. Vzpomněl si, jak snadno prošel sítí kontrol, které předcházely možnosti stoupnout si na červený schod. Tehdy to přičítal štěstí a chybě v protokolu.

„Systém rebely pouští záměrně,“ pokračoval Brán. „Divočina pro něj není svobodné území, ale laboratoř pod širým nebem. Stále vás monitoruje přes orbitální satelity a podpovrchové senzory.

Nechá vás nějaký čas na pokoji, vy si vytvoříte spolu s ostatními, kterých je v divočině celkem dost , komunitu, nechá vás okusit tvrdý život v přírodě a když pak přijde hlad, nemoci nebo zima, začne vás kontaktovat. Přes skryté frekvence vám do myslí posílá sliby bezpečí, tepla a nesmrtelnosti. Láká vás zpět. A bohužel, mnozí podlehnou.“

Fanovi se začaly spojovat jednotlivé dílky skládačky. Pochopil, proč Iljanova past byla tak precizně maskovaná. Nebyla určena divoké zvěři. Byla navržena tak, aby zpomalila případné průzkumné jednotky z transhumanistického města.

Globální umělá inteligence se nechtěla spokojit se stávajícími metropolemi. Chtěla ovládnout každý čtvereční kilometr divočiny. K tomu však potřebovala po celém světě vybudovat síť nových transhumanistických center – přesně takových, z jakého Fan odešel.

Umělá centra nemohla vzniknout z ničeho. K růstu a udržení biologicko – syntetických tkání Systém zoufale potřeboval čerstvý, čistý genetický materiál. Potřeboval DNA lidí z různých koutů světa, různých ras a s rozmanitými imunitními profily. Nejdůležitější podmínkou však bylo, aby tento genetický materiál pocházel od jedinců, kteří jsou podajní. Systém nepotřeboval rebely do nových center, kteří by dělali v síti potíže. Potřeboval lidi, kteří si prošli peklem divočiny, zlomili se a dobrovolně přijali technologické otroctví výměnou za přežití.

„Iljan to zjistil těsně předtím, než odešel k řece,“ řekl Brán a podal Fanovi staré, rukou psané zápisky na zažloutlém papíře. „Proto se vrátil na druhý břeh. Nešel tam jen hledat lidi. Šel tam varovat ty, kteří se chystají odejít, aby se nenechali chytit do této sofistikované pasti. A možná...možná šel zničit tamní retranslační věž, která nás tady v kaňonu neustále sleduje.“

Fan zmáčkl útržek Iljanova pláště ve své kapse. Už věděl, že jeho cesta neskončila na tomto břehu. Stal se z něj spojenec v tiché válce o poslední zbytky čistého lidství.

Plameny ohniště divoce vyšlehly a ticho, které nastalo přerušil strážný, který vběhl zadýchaný do kruhu světla. „Bráne! Na hřebeni nad roklí se aktivoval signál,“ vyhrkl a snažil se popadnout dech. „ Je to frekvence starého typu. Nouzový maják se šifrovaným kódem. Je to Iljan!“

Mezi přítomnými to zašumělo. Brán okamžitě vyskočil na nohy. „To není možné, Iljan by maják bezdůvodně nespustil. Ví, že tím na nás upozorní Systém. Je to buď past, nebo jeho poslední vzkaz.“ Otočil se k Fanovi. „Musíme tě schovat. Pokud drony zachytily ten signál, budou skenovat celou oblast.“ Dva lovci vzali Fana mezi sebe a rychle ho vedli pryč z otevřeného prostranství kaňonu. Zamířili k patě skalní stěny, kde se v šeru rýsoval nenápadný, nízký vchod maskovaný převisem a popínavými rostlinami.

 

 

SPLETITÝ LABYRINT LIDSTVA

 

Fan očekával, že ho zavedou do prosté jeskyně nebo do obytné místnosti, kde přečká nejbližší hodiny. Skutečnost mu však vyrazila dech. Prvních několik metrů tvořila úzká chladná chodba vytesaná do skály. Stěny byly vlhké a vzduch voněl zemí. Jakmile však prošli masivními dřevěnými dveřmi, chodba se začala větvit do obrovského, spletitého labyrintu buněk a podzemních tunelů. Fan s úžasem sledoval, že tu v naprostém utajení žijí stovky lidí. Buňky byly vytesané přímo do masivu – v některých byly ložnice, v jiných dílny na tkaní látek, kovárny nebo sklady potravin. Došli do velké kulaté buňky s vysokým stropem a průduchem ven.Tam Brán, který šel za nimi položil na masivní dřevěný stůl starý, ale funkční komunikační přístroj. Fan se nad něj sklonil a pečlivě si ho prohlížel. Přístroj tiše bzučel a z malého reproduktoru se ozývalo rytmické, přerušované praskání – šifrovaný kód Iljanova nouzového majáku. Lovci kód nedokázali rozluštit, protože Systém své šifrovací protokoly neustále obměňoval. Pro Fana, který v transhumanistickém městě strávil celý život s datovým tokem přímo v mysli, to však byla známá architektura.

„To praskání není náhodný šum,“ vysvětlil Fan a prsty začal přenastavovat analogové frekvence na přijímači. „ Je to stará binární sekvence, kterou Systém používal před patnácti lety pro nouzové satelitní linky. Iljan věděl, že moderní drony tuhle starou frekvenci ignorují a vyhodnocují ji jako vesmírný šum, ale my z města ji dokážeme přečíst.“

Fan použil kousek uhlu a na okraj mapy začal rychle zapisovat dešifrovaná slova, která mu pod rukama vyvstávala z jedniček a nul. Když text dokočil, v podzemní buňce zavládlo mrazivé ticho.

Vzkaz byl stručný, ale děsivý:

 

,, Nalezeno ložisko čisté DNA na sektoru 4

Systém spustil protokol Expanze.

Stavba nového centra začne do 48 hodin.

Přicházejí drony typu Sběrač.

Nechytil jsem se do pasti – nechal jsem se zajmout záměrně.

Jsem uvnitř jejich transportu.

Sledujte můj signál.

MAJÍ SEZNAM VŠECH REBELŮ V DIVOČINĚ.“

 

Bránovi zbledly rty pod vrstvou maskovacího jílu. „ On se obětoval,“ zašeptal starší lovec.

„Věděl, že když ho chytí, nebude mít tolik šancí, jako když se vzdá dobrovolně a dostane se přímo do srdce jejich logistické sítě.“

Fan okamžitě pochopil globální dosah zprávy. Systém neztrácel čas. Našel v divočině novou skupinu lidí – pravděpodobně jinou rasu, či kmen s unikátním genetickým materiálem – a rozhodl se tam okamžitě postavit nové transhumanistické centrum. Co bylo však nejhorší, drony typu Sběrač měly za úkol pročesat lesy a pochytat všechny zbývající rebely, včetně obyvatel tohoto podzemního labirintu. Systém netušil jak dobře se tu zabydleli, kolik už se tu za těch padesát let, co to tu Iljan založil, narodilo a vyrostlo dětí. Netušil jakou sílu má lidské odhodlání. Iljanův nouzoý maják nebyl voláním o pomoc. Bylo to taktické odpočítávání. Pokud lidé z labyrintu nezasáhnou do 48 hodin, Systém zničí poslední zbytky svobodného světa tady u náhorní planiny i v sektoru 4.

Fan pomohl odhalit pravdu a čas do zahájení útoku se neúprosně krátí.

Byl to strach, rozrušení nebo čisté odhodlání? Fan ten pocit nedokázal přesně pojmenovat. V krku ho podivně lechtalo, jako by se mu hrdlo svíralo úzkostí a v žaludku mu těžkl chladný uzel nervozity. Byly to čistě biologické projevy strach – pocity, které ve městě díky hormonálním regulátorům nikdy nezažil. A přesto ho ten neklid neparalizoval. Naopak, dával mu pocit, že je konečně skutečně naživu. Měl naprosto jasno. Pohled na mapu a tikající čtyřicetiosmihodinový limit ho dovedly jedinému možnému závěru. Přepadnout obrněný sběračský transport zvenčí s pomocí kuší a pastí by byla sebevražda.

„Musíme ten proces zastavit zevnitř,“ prolomil Fan ticho v buňce. Hlas se mu sice trochu chvěl, ale pohled měl pevný, „Systém mě zná. Moje digitální stopa z města sice zmizela, ale moje DNA je nejspíš stále v jejich registrech vedená něco jako ,,uprchlý element,,. Nabídnu se jim. Budu předstírat, že mě divočina překvapila, vyčerpala a zlomila. Že jsem ten podajný materiál, který tak zoufale hledají.“

Brán se na něj nevěřícně podíval, ale Fan mluvil dál, jako by v hlavě skládal složitý algoritmus:

Dnes už nebudu jíst a zítra ráno se vydáme tam, kde předpokládáte Sběrače. Nechám se záměrně chytit předsunutou jednotkou. Drony ho jistě okamžitě naloží do transportu ostatních z nového sektoru a třeba tam bude i Iljan. Fan dál vysvětloval plán, kde se dozvěděli, že přestože musel nechat většinu technických vylepšení ve městě, v jeho nervové soustavě zůstaly pasivní biokonektory. Jakmile ho drony připojí k diagnostické síti transportu, dokáže tyto konektory využít jako skrytý terminál. Místo toho, aby se nechal asimilovat, nahraje do lokální sítě stavebních dronů destabilizační protokol. Zná kódování městských systémů – ví , jak vyvolat kritickou chybu v jejich stavebních cyklech a drony na dálku paralyzovat.

Lovci v buňce napjatě poslouchali. Tento mladík z druhého břehu,, který ještě ráno sotva stál na nohou hlady, bude teď riskovat vlastní existenci pro lidi, které sotva znal.

Brán pomalu přikývl. „Je to šílené, Fane. Pokud tvůj plán selže, změní tě v bezduchou součástku jejich nového města. Ale je to naše jediná šance, jak zachránit Iljana a zastavit Sběrače dřív, než najdou náš labyrint.“Starší lovec sáhl do kapsy a vytáhl malý ostrý pazourkový nůž a podal ho Fanovi. „Tohle skenery nezachytí, je to jen kámen. Schovej si ho.Až drony ochromíš, budeš muset prořezat pouta Iljanovi a ostatním.

Ten večer šli lovci brzy spát, žádné posedávání u ohně, zítřek bude důležitý den. Fan šel spát také, ale dlouho do noci zíral do té černočerné tmy v labyrintu a nemohl usnout.

Ráno si kamenem odřel mechanické oblečení, urousal si boty v blátě, ušpinil se jílem a rozcuchal. I na pohled musí vypadat jako jedinec sešlý, strhaný a zlomený divočinou.Naposledy se rozhlédl po podzemním labyrintu. Lidé v buňkách přerušili práci a v tichosti ho sledovali. V jejich očích nebyl jen strach o něj, ale i hluboká naděje. Tento muž přišel z technologického chladu, aby teď pro ně riskoval všechno. Fan si pevně uvázal batoh, schoval primitivní nůž od Brána hluboko pod oděv a vykročil chodbou ven, vstříc osudu.

Svítalo, Fan se vydal s Bránem a malou skupikou nejlepších lovců v maskování na místo Iljanova majáku. Lovci se zkryjí do hustých lesů a Fan počká, až nad ním zakrouží první vyhledávací drony.

Les halil chladný, hustý šerosvit, který hrál do karet maskovaným lovcům. Brán a jeho tři nejlepší střelci se pohybovali jako duchové. Fan šel uprostřed nich. Lovci neustále sledovali koruny stromů a kontrolovali, zda vzduch nekřižují červené senzory průzkumných sond.

Po hodině tichého, rychlého pochodu dorazili na okraj sektoru 4. Krajina se zde dramaticky měnila. Les byl surově vysekaný a oprostřed mýtiny byla vyjetá hluboká brázda od těžkých pásů – transportní trasa Systému. Lovci se okamžitě rozptýlili v hustém kapradí a za kmeny pokácených stromů podél trasy. Zmizeli tak dokonale, že je Fan přestal vidět, i když věděl že jejich kuše míří na volný prostor. Byli jeho tichou zálohoupro případ, že by se plán hned v úvodu zvrtnul a drony se pokusily Fana zlikvidovat na místě, místo, aby ho zajaly.

Fan osaměl. Došel doprostřed vyjeté trasy, shodil batoh na zem a záměrně se sesunul na kolena do rozbahněné hlíny. Musel hrát roli zlomeného, zoufalého, vyčerpaného uprchlíka, kterého divočina porazila.Rozepnul si límec bundy, aby odhalil kůži na krku, kde spaly staré biokonektory. Tyto pasivní zbytky městské technologie teď musely zafongovat jako vysílač. Fan zavřel oči, soustředil se a pokusil se v mysli vyvolat staré frekvence, které v něm město zanechalo. Vytvořil záměrný „ digitální záblesk“ - anomálii, kterou skenery Systému nemohly přehlédnout.

Netrvalo to ani dvě minuty.

Vzduch nad mýtinou náhle ztěžkl a naplnil se hlubokým, vibrujícím bzučením. Mezi stromy se objevila trojice rotujících červených světel. Průzkumné drony Sběračů ho zaměřily. Jasný kužel chladného bílého světla dopadl přímo na Fanovu tvář. Srdce se mu divoce rozbušilo, v žaludku měl opět ten známý těžký uzel, ale ruku nechal volně spuštěnou podle těla. Lovci v záloze zadrželi dech. Past byla nastražena, ale ten kdo do ní vcházel, byl sám Fan.

Bílý kužel světla z dronu nebyl jen obyčejným reflektorem. Byl to masivní směrový datový paprsek. Jakmile Systém identifikoval Fanovu unikátní biologickou a digitální stopu, spustil agresivní synchronizační protokol. Systém se nepokoušel o obyčejný sken – snažil se okamžitě a na dálku nuceně aktualizovat jeho staré biokonektory. Fan v tu vteřinu pocítil ochromující bolest. V nervech na krku a v zátylku mu explodoval žár. Staré rozhraní, které mělo sloužit jako jeho skrytá zbraň, nebylo na tak brutální nápor dat připravené. Místo aby v klidu otevřel terminál pro nahrání škodlivého kódu, jeho vlastní nervová soustava se pod náporem skenerů přetížila.

Před očima se mu roztříštily tisíce chybových hlášení v binárním kódu. Vzduch v plicích se mu zastavil, tělo zachvátila prudká křeč a on se bezvládně svalil do rozbahněné země. Poslední, co vnímal, než upadl do hlubokého bezvědomí, bylo dunění těžkých motorů blížícího se transportu Sběračů a tiché, vyděšené zalapání po dechu z křoví, kde číhal Brán. Jeho plán selhal dřív, než vůbec začal.

 

 

 

 

PROBUZENÍ V KLECI ZE ŽELEZA A DAT

 

Když Fan znovu otevřel oči, neviděl hvězdy, ani les. Obklopovala ho absolutní, chladná tma. Jiná než v labyrintu.Tuhle občas prořízl pulzující pruh modrého neonového světla. Cítil neustálé, těžké vibrace a slyšel kovové skřípění. Byl uvnitř transportu Sběračů.

Hlava mu třeštila, jako by mu v ní tikala bomba, a biokonektory na krku měl oteklé a horké. Když se pokusil pohnout rukama, zjistil, že je má fixované k těžké kovové stěně magnetickými pouty.

Systém ho neusmrtil, ale kompletně ho izoloval.

„Nesmíš se prudce hýbat,“ ozval se z temnoty vedle něj tichý, chraplavý hlas. „Každý tvůj svalový stah teď monitorují. Pokud zaznamenají zvýšenou aktivitu, pustí do tebe sedativa.“Fan otočil hlavu za hlasem. V záblesku modrého světla spatřil tvář starého muže. Byl hubený, špinavý, ale jeho oči měly stejnou jiskru jako oči lovců z osady. Na sobě měl potrhaný plášť z hrubé látky.

Byl to Iljan.

„Selhal jsem,“ zašeptal Fan s námahou. „Chtěl jsem...Chtěl jsem je ochromit zevnitř. Ale moje rozhraní to nevydrželo.“

Iljan se v šeru slabě pousmál. „ Nezklamal jsi, chlapče. Jsi tady. To znamená, že Systém tě neodpojil, jen tě uspal, protože tě považuje za cenný vzorek. A co je nejdůležitější...Sběrači si nevšimli, že ti v tom zmatku a přetížení nezkontrolovali fyzické kapsy. Pod tvou bundou,jak jsem si všiml, máš věc, kterou moc dobře znám a která se hodí.“Tvůj kód v hlavě možná spí, ale ty máš u sebe něco, co mechanické stroje nedokážou předvídat.“ Fan si v tu chvíli uvědomil, že ho v záhybu potrhaných kalhot, kam skenery dronů kvůli přetížení pořádně nezaostřily, stále tlačí chladný, ostrý pazourkový nůž od Brána. Lovci venku v lese navíc stále žili – a věděli, kde transport je.

„Mluv klidně a pomalu, chlapče,“ zašeptal Iljan. Hlas měl monotónní, bez jakýchkoli emocí, aby senzory transportu nezaznamenaly zrychlený tep nebo adrenalin. „Systém hlídá naše biometrické funkce. Pokud ucítí tenzi, strach nebo hněv, vyhodnotí to jako anomálii a omráčí nás. Ale když budeme mluvit bezvýrazně, jako stroje, naše lidské hlasy pro ně budou jen neškodným akustickým šumem v pozadí.

Fan zhluboka, kontrolovaně vydechl. Přinutil své srdce uklidnit se a srovnal rytmus dechu s vibrováním podlahy transportu. „Rozumím,“ hlesl stejně monotónním tónem. „Můj digitální kód je uzamčený. Moje rozhraní nereaguje. Jak je můžeme zastavit bez sítě?“

Iljan mírně natočil hlavu, jak mu to magnetická pouta dovolovala, a upřel pohled do temného rohu nákladového prostoru, kde pulzovalo slabé modré světlo. „Tenhle transport je postavený na staré platformě Sběračů,“ zašeptal Iljan. „ Systém je dokonalý v kybernetickém prostoru, ale ignoruje fyzickou opotřebitelnost. Aby drony udržely obří servery a bioskeneryv v chodu, potřebují masivní chlazení. Přímo za tvou pravou rukou, pod tímkrytem z recyklovaného plastu, vede hlavní chladící potrubí. Proudí v něm kapolný dusík pod vysokým tlakem.“

Fan se pokusil prsty pravé ruky nahmatat prostor za sebou. Pouta držela jeho zápěstí pevně u stěny, ale prsty mohl volně hýbat. Skutečně ucítil chladný, mírně vibrující plastový panel.

„Pokud ten panel prorazíš a poškodíš hadici, chladící médium unikne,“ pokračoval Iljanův klidný hlas. „Počítačové jádro transportu se během několika minut přehřeje. Protokol Systému v takovém případě automaticky nařídí nouzové vypnutí celého stroje a odemčení všech magnetických zámků, aby nedošlo k destrukci nákladu. Budeme mít jen pár vteřin, než se drony restartují na záložní baterie.“ Fan ucítil, jak se mu v kapse posunul ostrý pazourkový nůž od Brána. Byl sice uvězněný v poutech, ale pokud by se dokázal z magnetického sevření na vteřinu vymanit, nůž by plastový kryt i gumovou hadici pod ním bez problémů prorazil. Problé byl, že k tomu potřeboval uvolnit alespoň jednu ruku – a magnetický zámek nepovolil ani o milimetr.

„Musíš vyvolat lokální zkrat přímo v zámku na tvém zápěstí,“ dodal Iljan. „Tvůj nůž je zčistého kamene . Kámen nevede proud, ale pokud s ním přesně zasáhneš obnažený kontakt nad magnetem, mechanicky ho zablokuješ. Zkus to. Ale pamatuj – žádný stres, žádná panika.Systém nás nesmí slyšet křičet.“

Fan zachoval absolutní, až nelidský klid. Srdce mu tlouklo v pomalém, kontrolovaném rytmu, zatímco prsty pravé ruky opatrně vytáhly pazourkový nůž z kapsy kalhot. S milimetrovou přesností vsunul ostrý, nevodivý kamenný hrot do drobné štěrbiny nad magnetickým zámkem na svém levém zápěstí. Zatlačil. Ozvalo se tiché, suché lupnutí – pazourek mechanicky zablokoval spínací kontakt. Kontrolka na zámku dvakrát blikla purpurově a magnetické sevření rázem povolilo. Levá ruka byla volná. Bez vediné vteřiny váhání Fan otočil nůž v dlani a vrazil ho vší silou do plastového krytu za sebou. Čepel projela tenkým plastem i gumovou hadicí ukrytou uvnitř.

Z potrubí s ohlušujícím zasyčením vytryskl gejzír podchlazené kapaliny. Hustá ledová mlha okamžitě zaplnila celý nákladový prostor. Teplota v buňce bleskově klesla hluboko pod nulu a stěny pokryla námraza.

 

 

DOKONALÝ ZMATEK

 

V tu chvíli začal ten správný, nepředvídatelný zmatek. Systém, který do té doby vnímal oba muže jako statický, podajný náklad, upadl do logické smyčky. Hlavní procesorové jádro transportu se bez chladícího dusíku začalo bleskově přehřívat. Z reproduktorů se ozval chraplavý, mechanický alarm a modrá světla se změnila v agrasivně blikající červenou barvu.

Bezpečnostní protokol, navržený tak, aby chránil drahocennou lidskou DNA před uvařením nebo zmrznutím, zareagoval okamžitě. Všechna zbývající magnetická pouta s hlasitým klapnutím povolila. Iljan i ostatní zajatci ze sektoru 4 spadli na kolena na vibrující podlahu. Obří obrněný transport sebou prudce trhl. Selhávající automatické řízení začalo chaoticky brzdit, pásy skřípaly o kamenitou půdo a dvousettunový kolos se s těžkým nárazem zastavil napůl nakloněný v příkopu.

„Rychle, ven!“ vykřikl Iljan, jehož klidný tón byl ten tam. V husté bílé mlze dusíku nebylo vidět na krok, ale nouzové hydraulické ventily na zádi transportu pod tlakem páry povolily a masivní vrata se s hlasitým zasyčením pootevřela.

Fan se s nožem v ruce vrhl k ostatním zajatcům, aby jim v nastalém chaosu pomohl na nohy. Věděl však, že mají jen desítky vteřin. Jakmile se aktivují záložní baterie, vnější drony Sběrači obklíčí transport a spustí palbu na cokoli, co se pokusí uniknout do lesa. A v dálce mezi stromy už začínaly blikat první červené průzkumné senzory.

Hustá, ledová mlha z unikajícího dusíku se valila z pootevřených vrat havarovaného transportu jako ílá stěna. Pro Fana, Iljana a ostatní zajatce to byl dar z nebes. Slepé senzory zmatených dronů marně křižovaly bílou tmu červenými paprsky. Všechny vnější systémy stroje hlásily kritické přehřátí a záložní generátory teprve naskakovaly. „Běžte směrem ke skalám!“ zavelel Iljan a postrčil první skupinu uprchlíků ven z kovového vězení. Fan vyskočil z transportu jako poslední, hned za skupinou zubožených lidí z nového sektoru.Celkem jich bylo sedm. Všichni se bez váhání vrhli do neprostupého, trnitého lesního podrostu, který je okamžitě pohltil. Každý krok bořící se do mokré hlíny znamenal větší vzdálenost od chladných spárů Systému.

Mezi uprchlíky, kteří se drželi těsně za Iljanem, běžela i jedna žena – vlastně ještě dívka. Měla potrhané šaty, tvář zašpiněnou jako od sazí a v očích divoký, nezkrocený strach, ale v jejím pohybu byla neuvěřitelná vůle žít.

Fan, který běžel hned vedle ní, aby jí v případě pádu pomohl, na ni vteřinu pohlédl a v hrudi ucítil podivný, hřejivý záblesk. Ve svém dosavadním životě v transhumanistické metropoli poznal jen jedinou ženu – svou matku. A tu mu Systém, přesně podle chladných směrnic o optimální výchově nového druhu, vzal v den jeho čtrnáctých narozenin. Od té doby žil v komunitách bez rodinných vazeb, kde lidské emoce nahrazovaly syntetické stimuly a datové přenosy.

Vidět teď lidskou ženu, která neprošla přeměnou v bezcitný kyborgizovaný organizmus, v něm probudilo hlubokou, dávno zapomenutou vzpomínku na dětství, na bezpečí a na čistou lidskou blízkost.

Les za nimi náhle prořízlo ostré, kovové skřípění. Záložní baterie transportu naskočily a drony Sběrači začaly vysílat první světelné salvy do míst, kde tušily uprchlíky. Stromy kolem nich začaly praskat pod náporem laserových výbojů.

 

 

ZÁCHRANA NA OBZORU

V tu chvíli se však z hustého kapradí před nimi vynořila známá maskovaná postava. Byl to Brán. V ruce svíral nataženou kuši a na tváři měl divoký úsměv. „Tudy!“ sykl starší lovec a ukázal směrem k úzké skalní rozsedlině. „Dělostřelectvo Systému už zaměřuje oblast, ale v jeskyních pod hřebenem vás nenajdou. Pohyb!“

Fan se otočil k dívce, pevně ji chytil za ruku, aby v temném podrostu nezabloudila a společně s Iljanem a ostatními běželi hustým lesem a pak skalními stezkami, aby vběhli do bezpečí skalního labyrintu, za tímco les za jejich zády zachvátily plameny.

Masivní dřevěné dveře podzemního labyrintu se s těžkým bouchnutím zavřely a odřízly hluk hořícího lesa. V bezpečí skalní buňky se Fan konečně mohl nadechnout. Dusíková mlha z něj vyprchala, ale třes v rukou se vrátil – tentokrát ne z hladu, ale z prožitého adrenalinu.

Teprve v záři fosforeskujících hub a hliněných lamp si Fan všiml, že dívka, kterou celou cestu držel za ruku, těžce oddychuje a ruku si tiskne k boku. Když ji odtáhla, prsty měla od krve. Fragment laserového výboje ji při útěku ošklivě popálil a rozdrásal bok. Rána sice nekrvácela proudem, protože ji žár částečně sežehl, ale okraje byly zanícené a tkáň kolim nich nebezpečně rudla.

V transhumanistickém městě by takové zranění vyřešil nástřik regeneračního gelu s nanoroboty, , který by ránu zacelil za několik vteřin. Tady však žádná syntetická medicína nebyla. Fan musel poprvé v životě čelit surové biologické realitě.

Brán okamžitě přinesl dřevěnou misku, hrubé plátno a svazek sušených rostlin. „Tohle je řebříček a kořen kostivalu,“ podal je Fanovi. „Musíš ty byliny rozmačkat s trochou čisté vody na kaši a přiložit jí to na ránu. My musíme s Iljanem zajistit ostatní nově příchoozí. Je to na tobě, Fane Tvoje ruce jsou citlivé.“

Fan poklekl k dívce. Ruce se mu třásly, když drtil sušené listy mezi dvěma kameny. Dívka tiše zaúpěla bolestí, ale když se jejich oči setkaly, pokusila se o úsměv. „Jsem Tara,“ zašeptala chraplavě, když jí Fan začal opatrně očišťovat ránu mokrým hadříkem. Pocházím ze sektoru 4...z hor na dalekém jihu. Naše lidi drony pochytaly jako první.“ Fan s maximální jemností přiložil bylinnou kaši na popálenou kůži. Tara sykla a zaťala prsty do jeho ramene, ale za malo chvíli chladivý účinek přírodních šťáv začal působit a její svaly se uvolnily.

Když Fan ránu zavazoval kusem hrubé látky, Tara se k němu naklonila blíž. Její hlas byl sotva slyšitelný, určený jen pro jeho uši.

„Systém nás nechtěl jen jako pracovní sílu, která by doplnila tu trochu kyborgů, co mají tady k dispozici pro stavbu nových center, Fane,“ řekla a v očích se jí zračil hluboký neklid. „Oni v mém kmenu našli něco, co u lidí ve městech není. Naše DNA obsahuje specifický genetický marker – přirozenou imunitu vůči celosystémovému digitálnímu přepsání vědomí.“

Fan ztuhl s rukou na jejím obvazu.

„Lidé z mých hor se rodí s genetickou mutací, která blokuje neuronová rozhraní,“ pokračovala Tara. „Pokud by nás asimilovali, dokázali by tuto imunitu analyzovat, izolovat a navždy ji z lidského genomu vymazat. Chtějí z naší krve vytvořit sérum absolutní poslušnosti. Pokud by ho dokončili, už nikdo na světě – ani ty, ani lidé v tomto labyrintu – by nedokázal Systému odolat.

Každé lidské dítě by se narodilo jako stoprocentně podajný kyborg.“

Fanovi konečně došlo, proč iljan neváhal riskovat život a nechal se zajmout. Sázka v této hře nebyla jen záchrana jedné osady. V Tařině krvi kolovalo tajemství poslední linie lidské obrany. Pokud by se jí Systém zmocnil, lidstvo jako svobodný biologický druh by definitivně skolnčilo.

Dny v podzemním labyrintu plynuly v tichém rytmu hojení. Fan trávil každou volnou chvíli v Tařině buňce. Pravidelně jí měnil obvazy z divokých bylin a s úžasem sledoval, jak se lidské tělo dokáže samo uzdravovat bez zásahu nanotechnologií. Během těchto dlouhých hodin se mezi nimi začalo rodit něco, co Fan zpočátku nedokázal pojmenovat. Když se jeho prsty dotkly její kůže, nebo když se Tara upřímně rozesmála nějaké jeho neohrabané poznámce, cítil v hrudi zvláštní hřejivý tlak. Nebyl to chladný, syntetický stimul, jaké znal z města. Bylo to čisté, biologické pouto. Tara ho trpělivě učila rozumět emocím, které v něm Systém v dětství potlačil – učila ho, co znamená mít strach o druhého, co je naděje a jak chutná skutečná lidská blízkost. Fan poprvé v životě pochopil, proč lidé z druhého dřehu tak tvrdě bojují za svou svobodu.

HLAS Z JIŽNÍCH HOR

 

Jednoho večera, když už Tara dokázala s Fanovou pomocí sedět, sáhla pod svoje lůžko a ukázala na starý Iljanův komunikační přístroj, který jim Brán v buňce nechal.

„Můj kmen v jižních horách není úplně zničený, Fane,“ řekla a v očích jí poprvé plápolala bojovná jiskra. „Sběrači zajali jen naši předsunutou skupinu v údolí. V hlubokých horských kaňonech stále zbyli naši nejlepší bojovníci. Mají zbraně a vědí, jak proti dronům bojovat. Musíme je kontaktovat“

Tara Fanovi vysvětlila, že její kmen používá pro nouzové situace prastarou, zapomenutou frekvenci, kterou Systém kvůli její nízké vlnové délce nedokáže efektivně odposlouchávat.

Fan vzal do ruky analogové ovládání přístroje.

Pod Tařiným vedením naladil přesný kmitočet a začal do éteru vysílat rytmický kód jejího kmene. Po dlouhých minutách plných statckého šumu a praskání se z malého reproduktoru náhle ozval tichý, hluboký lidský hlas.

Nebyl to kód, ale skutečná lidská řeč, mluvící dialektem jižních hor.

Tara slabým hlasem promluvila do mikrofonu. Když bojovníci na druhém konci zjistili, že jejich dcera žije a je v bezpečí s lidmi z labyrintu, slíbili okamžitou pomoc. Dozvěděli se o hrozbě séra absolutní poslušnosti a potvrdili, že už formují armádu, která vyrazí k sektoru 4.

Fan odložil mkrofon a podíval se na Taru.

Věděl, že tichá obrana v jeskynch právě skončila.

S pomocí bojovníků z jižních hor měli poprvé skutečnou šanci přejít do protiútoku a zničit retranslační věž Systému dřív, než globální umělá inteligence navždy vymaže lidskou svobodu z povrchu zemského.

Hlas z vysílačky nelhal. Třetího dne po navázání kontaktu se maskované vchody do podzemního labyrintu tiše otevřely.

Do hlavní síně nepozorovaně vklouzl první předsunutý oddíl bojovníků z jižních hor. Vedl je mohutný muž jménem Kael, Tařin strýc. Na rozdíl od lovců z labyrintu, kteří se spoléhali na maskování a luky, muži z jihu přinesli surovou vojenskou sílu.

Byli oděni v lehkých, kůží zpevněných zbrojích a nesli upravené zbraně, schopné elektromagnetickými pulzy vyřadit mechanické obvody dronů.

 

V nejhlubší buňce, nad mapami rozprostřenými vedle Iljanova stapého přijímače, se sešli všichni: Brán, Iljan, Kael,Fan a Tara.

„Retranslační věž na vrcholu sektoru 4 je srdcem všeho,“ vysvětloval Fan a prstem ukazoval na nejvyšší bod skalního masivu.“Vysílá neustálý kontrolní signál pro stavební drony a Sběrače v okruhu padesáti kilometrů.Pokud ji zničime, drony v této oblasti ztratí koordinaci a oslepnou. Systém nebude schopen včas zahájit stavbu nového centra ani syntetizovat sérum z Tařiny krve.“

Kael přikývl.“Moji muži zaútočí na spodní perimetr a odlákají těžké Sběrače.

Ale samotné jádro věže je chráněno silovým polem. K jeho vyřazení potřebujeme někoho, kdo zná vnitřní architekturu městských systémů.“

Všichni upřeli pohled na Fana.

 

Úkol byl jasný – musel proniknout přímo do řídícího centra věže. SLIB POD HVĚZDAMI

 

Noc před bitvou byl les nezvykle tichý. Fan a Tara seděli na skalní římse kousek nad skrytým vchodem do labyrintu. Shora na ně shlížely chladné hvězdy, stejné, jako ty, které Fan vídal jako dítě, sedící u okna své mateřské buňky.Tehdy byl malý a nevěděl, co ho v životě potká.

Teď seděl vedle dívky, která změnila celý jeho pohled na svět. Tara se k němu přitiskla, její bok už byl díky bylinám téměř zahojený. Fan ji vzal za ruku. Už v sobě neměl ten chladný, naprogramovaný klid z města. Cítil, jak se mu zrychluje tep, ale nebyl to ochromující strach. Bylo to odhodlání chránit to nejcenější, co v životě našel.

„Až to zítr skončí, Fane,“ zašeptala Tara a podívala se mu hluboko do očí, „až věž padne, Systém sem pošle další jednotky. Budeme muset ustoupit hlouběji do divočiny, možná až do jižních hor. Půjdeš se mnou?“

Fan stiskl její dlaň pevněji. „Půjdu kamkoliv, Taro. V městě jsem sice existoval, ale žít jsem začal až tady, s tebou. Slibuji ti, že bez ohledu na to, jak zítřeší bitva dopadne, zůstaneme spolu. Nepřešel jsem řeku, abych se nechal znovu spoutat. Budeme bojovat za svobodný svět, dokud v nás bude tlouct lidské srdce.“

Vzájemný slib zpečetili tichým objetím. Věděli, že svítání přinese začátek války, která rozhodne o osudu lidstva.

 

Ale poprvé v životě měl Fan pocit, že bojuje za něco skutečného.

 

Za svítání začal útok na retranslační věž. Proběhl s přesností chirurgického řezu. Zatímco Kaelovi horští bojovníci a Bránovi lovci zaměstnali obranné linie Sběračů divokou přestřelkou v podrostu, Fan využil své hluboké znalosti městské architektury. Pronikl přímo k hlavnímu energetickému uzlu věže. S tlukoucím srdcem a s vědomím, že Tara kryje jeho záda, mechanicky přemostil primární okruhy. Žádný digitální kód, ale čistý fyzický zkrat, který Systém nedokázal na dálku zablokovat.

Skalním masivem otřásla série hlubokých explozí, ale to už Fan pospíchal nazpět, aby neskončil jako to monstrum.Když už stál bezpečně daleko, obří ocelová konstrukce věže se s ohlušujícím skřípotem prolomila a zřítila do rokle.

V tu samou vteřinu rudá světla stovek dronů v celém sektoru 4 zablikala a definitivně pohasla. Sběrači se proměnili v nehybné hromady šrotu. Výroba séra absolutní poslušnosti byla zmařena.

Na několik týdnů bude absolutní klid, než sem systém dostane další těžké stroje, sestaví nové drony a Sběrače.

Hned příštího rána se podzemní labyrint vyprázdnil. Fan, Tara, starý Iljan, Brán a stovky osvobozených lidí nucených žít v podzemí zformovali dlouhou kolonu. Zanechali minulost za sebou a vydali se na dlouhou, namáhavou, ale hluboce nadějnou cestu směrem k divokým jižním horám.

Fan šel v čele vedle Tary, ruku v ruce. Cítil chladný ranní vzduch, únavu v nohách, ale v duši měl absolutní klid. Už nebyl pouhou identitou v databázi. Byl člověkem, který našel svůj smysl, svou lásku a svůj kmen.

 

ROZDĚLENÁ PLANETA

 

Svět se tímto definitivně rozdělil na dvě poloviny.

Na jedné straně, hluboko v údolích a za neprostupnými horskými hřebeny, začínal nový věk svobodného lidstva. Lidé zde sázeli plodiny, stavěli obydlí ze dřeva a kamene, milovali se, trpěli, stárli a umírali tak, jak to příroda před miliony let zařídila. Žili s vědomím, že svoboda bolí, ale je to jediný způsob, jak zůstat skutečnými lidmi.

 

Na druhé straně, daleko za širokou řekou, dál fungoval globální Systém a jeho hypermoderní metropole. Pro ty, kterým digitální ráj stačil a byli v něm spokojeni, se nic nezměnilo. Žili dál v absolutním komfortu svých sterilních buněk vysoko nad zemí. Společnost jim dělali bioroboti a nanoroboti, ktří se starali o každou jejich potřebu, zatímco jejich mysl byla propojená v nekonečné, bezbolestné virtuální síti. Byl to svět bez nemocí, bez hladu, ale také bez hlubokých citů.

 

A vysoko nad tím vším – nad nablýskanými skleněnými věžemi transhumanistických měst i nad divokými, zelenými lesy jižních hor – hřálo jedno a to samé , neobyčejné, opravdové slunce. Svítilo na oba světy stejně a nechávalo na svobodné vůli každého člověka, kterou stranu břehu si vybere.

 

Zatím žádné hodnocení

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře

Chceš psát tučně, kurzívou nebo podtrženě ? Použij BB-kódy!
Zelené komentáře | Fotka u komentářů