Společně jsme tak, jeden po druhém vykročili do ponurého světla Prahy. Po chvíli potřebné pro zorientování jsem poznal, že jsme v parku na Petříně, nedaleko americké ambasády. Právě tak akorát z dosahu jakýchkoli kamer či ochranky objektu.
Otočil jsem se k TARDIS abych se podíval, jakou podobu na sebe vzala tentokrát. Neubránil jsem se úšklebku. Úžasná loď, schopná cestovat časem a prostorem vypadala nyní pro změnu jako jedno z mobilních WC firmy TOI TOI, dokonce se na jejích dveřích nacházela věrná napodobenina loga. Když se otočil i Doktor a všiml si této podivné proměny, nezbylo mu než nad tím mávnout rukou.
„Na to teď nemáme čas. Za mnou!“ řekl a vykročil.
Šli jsme tedy za ním. Já si nechal pochyby, týkající se vzhledu lodě pro sebe. Stále se mi ale hlavou míhala otázka, co se stane, až někoho napadne budku použít. Nezbylo mi než doufat, že má proto TARDIS určitá zabezpečení. Došli jsme k lavičkám před ambasádou. Doktor se zastavil a otočil se k nám čelem.
„Tak, pro tuto chvíli je důležité, abych vám sdělil, alespoň zčásti, co mám za lubem. Je nezbytně nutné se nyní co nejrychleji dostat na vrchol tohoto kopce.“
„Myslíš k Petřínské rozhledně?“ zeptal jsem se.
„Přesně tak. Dostaneme se tam lanovkou. Straxi, jsem rád, že jsi spustil filtr vnímání u své zbroje, stejně tak mne těší, že si tady Vastra též zachovala určité krytí.“
Podíval jsem se na oba zmiňované, a opravdu: Strax měl na sobě obyčejný černý oblek a kravatu, v pravé ruce svíral kovový kufřík se Sparkiem a přes rameno měl přehozené pouzdro na housle, ve kterém se určitě skrýval jeden z jeho vražedných nástrojů. Onen filtr vnímání fungoval opravdu dokonale. Vůbec nebylo možné poznat, že má na sobě ve skutečnosti mimozemskou bojovou uniformu sontaranské armády. S trochou představivosti vypadal jako nějaký úředník s podivnou hlavou. Vastra oproti tomu na sobě měla modernější šaty a opět závoj přes tvář. I když se nejednalo o oděv z viktoriánské doby, měl jsem osobně určité pochyby o jeho pohodlnosti. Strax zasalutoval a kývl hlavou.
„Děkuji, pane. Tentokrát jsem se nechtěl převlékat do lidského oblečení a takto mi to přišlo praktičtější.“
Vastra jen pokrčila rameny, jako by chtěla dát najevo, že je jí jedno, co si Doktor nebo kdokoli jiný myslí o tom, co má na sobě. Jenny ani Clara své oblečení nezměnily. Pomyslel jsem si, že v nejhorším případě můžeme tvrdit, že hrajeme nějaký larp, či že jdeme na maškarní.
„Nuže, pokud bychom se cestou měli z nějakých důvodů rozdělit, nahrál jsem Straxovi do jeho přijímacího zařízení mapu Prahy, takže pokud bych se vám já, nebo tady náš milý kolega měli ztratit, držte se u brambory v černém.“ řekl a mrkl na mne.
Strax se zašklebil a ostatní kývli na srozuměnou.
„Dobrá, tak pokračujeme,“ řekl Doktor a nasadil další ze svých těžko pochopitelných úsměvů.
Společně jsme tedy vykročili nejbližší cestou k lanovce na Petřín. V duchu jsem přemýšlel, jak chce Doktor skoncovat s invazí andělů právě tam. Když jsem si konečně uvědomil, kam přesně bychom mohli mít namířeno, jen jsem se divil, jak by Doktor na ono místo mohl všechny anděly nalákat.
Z mých úvah mne vytrhl fakt, že ostatní se najednou zastavili. Podíval jsem se dopředu, a trhl sebou. Přímo před námi se nacházela nesourodá skupina soch, které měly společnou jedinou věc, a tou byl cíl, kterým jsme nad jakoukoli mizivou pochybnost byli my.
Celá scéna byla tak děsivě bizarní, že z ní nešlo, a ostatně ani nebylo moudré, odtrhnout oči. Mezi Plačícími anděly se nacházely všemožné sochy z různých koutů Prahy. Co však bylo velmi děsivé, byl fakt, že se některé z nich začínaly pomalu měnit na svůj vzor. Tu přebývaly křídla, tam se zase objevily prázdné oči. V oné změti jsem, jak si nyní vzpomínám, rozeznal bronzové sousoší běžících koní, které vytvořil sochař Michal Gabriel pro vodní kaskádu v Dejvicích.
Byly tam i další sochy koní. Někteří z nich měli na hřbetech jezdce, kteří ukazovali prstem či ostřím meče na nás. Hřebci se vzpínali na zadních, některé zase naše oči spatřily v trysku. Měli rozšířené nozdry a jejich oči byly děsivé právě svou prázdnotou. A já si vroucně přál, aby místo toho plály vražedným šílenstvím. Neutěšený pohled vrcholil u sochy v čele našich pronásledovatelů. Jednalo se o obří vztyčený prostředníček. Děsivé ticho protrhl Doktorův hlas:
„Březen.“
„Co?“ řekl jsem, aniž bych ze soch spustil oči. Přesto jsem měl pocit, že se některé pohnuly. Jak bych taky mohl já, nebo kdokoli z nás obsáhnout jedním pohledem úplně všechny?
„Není leden, ani únor, je březen. Ten prostředníček je další z děl sochaře Černého. Tahle plastika byla doposud na plošině ve Vltavě, namířena k Pražskému hradu na protest vůči zvolenému prezidentovi, kterým se stal Miloš Zeman. Toliko k tomu, co jsme zameškali. Prostřední prst je zvětšený, všimněte si, že má o dva klouby víc nežli normální prostředníček,“ řekl Doktor zaujatě.
Zaúpěl jsem s pomyšlením na to, co zajímavého nás ještě čeká. Přesto jsem se při pohledu na zdvižený prostředníček neubránil nervóznímu smíchu.
„Doktore, tohle není nějaká galerijní prohlídka! Radši nám řekni, kam se mu máme nebo nemáme dívat,“ sykla Clara.
„No, předpokládám, že někam do středu onoho nehezkého gesta, takže zhruba do okolí prostředního prstu,“ odpověděl Doktor.
„Jako vážně?“ řekl jsem s těžko potlačovaným smíchem, který mnou otřásal navzdory, nebo právě kvůli beznaději a strachu, který jsem cítil.
„Je to jen přechodné stadium. Až získají dostatek energie, stanou se ze všech těchhle soch Plačící andělé. Možná je to jeden z jejich způsobů maskování a množení. Třeba si tu podobu i nechají, co já vím. Ale pochybuju, že by chtěli vystupovat jako Plačící fakáče,“ poznamenal Doktor.
„A odkud že tu energii vezmou?“ zeptal jsem se.
„Copak mne nikdy neposloucháš? Přece od nás,“ řekl ponuře.
„Poběžte!“ vykřikl.
A tak jsme běželi. Cestou jsme se museli několikrát rozdělit. Myslím, že takhle rychle jsem ještě nikdy před tím, ani potom neutíkal. V uších mi duněly podkovy koní, kteří nám cválali v patách, i když se možná jednalo o výplod mé fantazie. Snažil jsem se nemyslet na chladný dotyk těch kamenných rukou. Natož pak na strnulý, život a duši pohlcující pohled. Jediné, na co jsem soustředil své myšlenky, byl útěk. Neodvažoval jsem se podívat za sebe. Dodnes nevím, jak je možné, že se nám podařilo doběhnout k lanovce tak rychle. Možná, že tak to Plačící andělé chtěli. Dali nám snad stéblo, kterého jsme se my, tonoucí ve strachu mohli chytit? Jiskřičku naděje v nejčernější temnotě? Možná.
Když jsme naskákali do jejích otevřených dveří, které se za námi téměř okamžitě se sykotem zavřely, a já se konečně odvážil ohlédnout, nedaleko nás jsem spatřil první z pronásledovatelů. A tehdy jsem si uvědomil děsivou skutečnost, že jsme během našeho úprku nepotkali ani živáčka. Andělé nám podle všeho odřízli všechny únikové cesty. A všechny kolemjdoucí pohltilo propadliště dějin. První z kamenných nestvůr, co nás v parku zahlédly, musely předat oním sdíleným vědomím informaci o naší poloze ostatním. Neměli jsme kam utéci. S narůstající panikou jsem doufal, že se jim nepodaří najít TARDIS, a že ten muž, jemuž jsem nepříliš dobrovolně svěřil svůj osud, setsakra dobře ví, co dělá. Doktor vběhl do řidičovy kabiny, kde stál postarší plešatějící pán, který měl spoj lanovky na starost.
„Jé! Tlačítka!“ řekl Doktor a zatleskal. Muž se na něj zamračeně podíval.
„Co tu chcete?“
Doktor vytáhl psychopapír a ukázal mu ho.
„Jsem zmocněncem hromadné dopravy pro inspekci čudlíků, páček, knoflíků, čidel, pedálů a obrazovek. Mám zkontrolovat vaši kabinu,“ řekl Doktor s dokonale nepřesvědčivým úsměvem a psychopapír si uložil. Podíval jsem se na Claru, která právě při pohledu na Doktorovo vystupování obrátila oči v sloup.
„Co to je za blbost?“ řekl zamračeně řidič.
„Jen mne to tu nechte prohlédnout,“ odpověděl Doktor a muže odstrčil, vytáhl sonický šroubovák, kterým za melodického bzučení „kontroloval“ celou kabinu. Na několika místech se na okamžik pozastavil a poté jej zaklapl a uložil. Promnul si ruce, stiskl pár tlačítek, načež se obrátil na řidiče, který se na něj nyní divoce usmíval.
„Na tom papíru nic nebylo,“ zabručel zmocněnec pražské hromadné mrazivým tónem, a dodal: „Vy jste Doktor. Cestujete časem, nejste odtud, ergo jste nepřítel a já mám své rozkazy,“
Následně poodstoupil a prudce napřáhl ruku. Jeho velké, nevzhledné a poměrně levně vyhlížející hodinky se za rychlého sledu několika mechanických pohybů rozložily na dvě části, které se až děsivě podobaly miniaturním hlavním. To však jen do okamžiku, než pozorovateli došlo, že se o hlavně skutečně jedná.
„Poslední slova?“ zeptal se s provokativním úšklebkem.
„Jasně, malý moment,“ usmál se Doktor.
Strax na agresora mezitím potichu namířil svou malou příruční dvouhlavňovou pistolí, kterou se mu nejspíš za běhu podařilo z pouzdra vyjmout. Doktor, který to zpozoroval, nepatrně zakroutil hlavou. Strax si totiž plně neuvědomoval, jakou spoušť jeho zbraň zpravidla způsobuje. Načež na nás spiklenecky mrkl.
„Držte se!“ vykřikl a sám se chytil.
Rychle jsme si sedli a pevně se drželi zábradlí. Jen co to Doktor dořekl, lanovka sebou trhla a nabrala několikanásobně vyšší rychlost, než byla ta, jakou by cestující očekával. Muž, mířící na Doktora tou podivnou zbraní sebou při prudkém přechodu na vysokou rychlost trhl, ztratil rovnováhu, a upadl. Při pádu se mu podařilo vystřelit.
Střela však jen prorazila čelní sklo lanovky, kterým dovnitř začal proudit ostrý příval vzduchu. Když dopadl, byl už v bezvědomí, neboť se předtím udeřil do hlavy o dveře kabiny. Doktor ho chytil za nohu, druhou rukou se přitom stále držel pultu. Díky rychlosti, kterou lanovka vyvinula, jsme my ostatní zůstali jako přikovaní na sedačkách, zatímco Doktor komicky visel v prostoru, držíc panel a falešného řidiče. Lanovkou se i přes proudící vzduch nesl jeho výkřik:
„Geronimooo!“
Jízda byla krátká, ale pro mne to bylo horší, než všechny horské dráhy a jiné krkolomné atrakce v libovolném zábavním parku. Po chvíli se ozvalo prudké zaskřípění, lanovka sebou ostře trhla a zastavila se přesně na konci trasy. Důsledkem toho jsme všichni: Jenny, Vastra, Strax, Clara i Já skončili na jedné hromadě. Doktor pustil nohu falešného řidiče, který nyní bezvládně ležel na podlaze, načež stiskl další tlačítko a dveře lanovky se otevřely. Doktor si poklepal na nos a pravil:
„Přesně na centimetr! Nula mrtvých! No nejsem já génius?“
„Ne, to teda nejsi!“ odpověděla za všechny Clara, načež si sáhla na hlavu, kde chyběla její paruka. Strax, jemuž nevysvětlitelně skončila na hlavě, a jenž trůnil na hromadě tvořené námi, zvedl ruce a vykřikl: „Jahůůů! To byla jízda! Dáme si to znova?“
Nikdo neodpověděl. Já se prudce přetočil a vstal, čímž jsem Straxe shodil ze svých zad. Ostatní následovali mého příkladu. Strax se postavil, sundal si z hlavy příčesek a dvorně jej podal Claře.
„Tady máte, pane, ehm, madam,“ řekl.
„To je dobrý, nech si ji,“ odpověděla Clara při pohledu na rozcuchané cosi, které z paruky vzniklo.
„Dobrá,“ řekl a nasadil si ji zpět, načež se kriticky podíval na svůj odraz ve skle. Na jeho tváři se rozlil potěšený úsměv.
„Ale ono to vůbec nevypadá špatně!“ vykřikl nadšeně.
„Proč se tomu všichni Sontarané takovou dobu bránili?“
„Nepraštil ses náhodou do hlavy?“ zeptala se s očima v sloup madame Vastra. Jenny se rozesmála.
Doktor jen rezignovaně zakroutil hlavou a otevřel dveře lanovky. Ležící muž však na někoho, kdo byl ještě před chvílí v bezvědomí, překvapivě rychle vyskočil na nohy.
„Jak už jsem řekl. Mám své rozkazy,“ pronesl a namířil na nás svou zvláštní zbraň.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
DROM | Vyhnání bohů | 1. díl- Smrt z kamene | Osud a hovno | Podivný sen