Tři muži stáli u zábradlí a hleděli na protékající vodu, plnou nečistot. Ty nejhrubší se zachycovaly na kovových česlech, které měl první z trojice, mírně rozložitý muž v holínkách a nepromokavém odění za úkol pravidelně uklízet nástrojem, ne nepodobným hrábím. Krom lehké opulentnosti vlastní postavy upoutávala především jeho kulatá dobromyslná tvář s vysokým čelem, které svádělo vleklou bitvu s prořídlými hnědými vlasy, jež byly již po delší dobu na ústupu. Obličej tohoto pána byl, jak tomu u tloustnoucích lidí bývá, hladký a téměř bez vrásky. Snad až na ty, které se linuly poblíž úst, navyklých na srdečný smích. Malá, žertovnými plamínky rozzářená očka měl umocněná hustým obočím.
Ty stále i při hovoru se dvěma přáteli upíral na sestavu česel. Měl pocit, jako by se v kalné vodě cosi mihlo. Lehce se zamračil a jeho hladké čelo zbrázdily mělké vrásky. Prostřední z trojice, hromotluk s černými kučeravými vlasy, oděný v montérkách, který dohlížel na chod všech strojů, právě nadhazoval další téma. Mluvil znělým barytonem, lehce nakřáplým cigaretami.
„Už aby se sem koupila nějaká automatika, třeba shrabovák, prostě nějaký to zařízeníčko s hladinovým spínačem, aby tady Pepa nemusel furt rejdit s hráběma. Co ty na to, Pepiku?“
Muž v holinkách, oslovovaný jako Pepa dále zamyšleně hleděl do vody, přesto však odpověděl: „Ale jo, to víš, Honzo, bylo by už pomalu načase! Rád bych si zkusil něco jinýho než se dál hrabat v shrabkách,“ nahrazujíc tak očekávané sprosté slovo souhrnným názvem pro všechen česly zachycovaný odpad.
„Ale aby na tebe pak nějaká práce zbyla!“ dobíral si ho dobromyslně Honza. Oba se s úsměvem odmlčeli. Toho využil třetí z přátel, nejistý pán s pěšinkou a kulatými brýlemi, které si co chvíli nervózně poposunoval ke kořenu upoceného nosu. Mezi spolupracovníky byl považován za intelektuála, což bylo dáno tím, že měl vždy po ruce nějakou zajímavost, která ve své podstatě sice nikoho nezajímala, nicméně k jeho osobě už to patřilo. Stejně, jako jeho přehnaná pečlivost ve všem, co dělal. Ať už se jednalo o připravenou, geometricky urovnanou svačinu, jíž nosíval v kožené brašně, nebo o administrativní pracovní úkony, které byly náplní jeho práce. Ve volném čase rejdil internetem podobně, jako oplácaný Pepa hráběmi. Byl to také on, kdo měl na starosti exkurze, kde znuděné žáky bombardoval informacemi a fakty. A když si teď odkašlal, jako obvykle ve chvíli, kdy se ujímal slova, obrátili k němu oba přátelé hlavu.
„Mám dojem, že jsem jednou spočítal, že se na hrubých česlech zachytí za rok zhruba dva, až tři litry shrabků na jednoho člověka,“ řekl nejistě, ač bylo jasné, že si to někde vyčetl.
„To jako jenom tady, nebo v celý republice?“ otázal se Honza pochybovačně.
„Na to už se nepamatuju,“ pokrčil brýlatý pán útlými rameny.
„Ty Karlíku, a kolik jsem toho už vyhrabal já, za ty roky co tu jsem, tos náhodou nespočítal?“ nadhodil Pepa.
„Myslím, že výsledek bys znát asi nechtěl,“ odpověděl na to Karlík s nesmělým úsměvem. Honza s Pepou se zasmáli.
A jak tam tak stáli v česlovně, očekávajíc konec pracovní doby, krátíc si čas propíráním všemožných témat k hovoru, všiml si Pepa, že na hrubých česlích se náhle cosi zachytilo. Bylo to dlouhé a světle zelené. Napřáhl ruku.
„Hele chlapi, koukejte!“
Oba upřeli zrak naznačeným směrem.
„Ty krávo! No fakt že jo! To je had!“ křikl Honza. A skutečně. Na jedné z ocelových příček se zachytil zhruba půldruhého metru dlouhý světle zelený had. Po chvilce užaslého mlčení Josef pozvedl svůj nástroj a vykročil kupředu. Zkušeným pohybem, který mohl působit až lehce ledabyle, vylovil Pepa bezvládného zeleného plaza a opatrně ho sevřel kousek za semknutými čelistmi.
„Tak co, Pepiku? Je živej?“ Pepik neodpověděl, jen chvíli hleděl na hadí hlavu, drže šupinatého tvora pozdviženého u očí v jedné ruce a hrábě v druhé. Lehce hadím tělem zatřásl. Prsty už ho z držení překvapivě těžkého bezvládného strunatce začínaly pobolívat. Na hadových očích náhle kmitlo třetí víčko a tlumeně zasyčel. Josef leknutím upustil hrábě, hada však nepustil, namísto toho ho teď již volnou rukou chytil za ocas a křikl k přátelům: „Jo, žije potvůrka!“ Had sebou při náhlém hluku zazmítal v tlouštíkově sevření a ostře zasyčel, dodávaje tomuto aktu vzteku důraz kmitáním rozeklaného jazyka, pokoušeje se uvolnit z prstového vězení. Podařilo se mu pouze rozevřít čelisti a odhalit tak zahnuté zuby, hlavou však pohnout nedokázal. Pepa si toho nevšímal a počal se s hadem v rukou vracet k zírajícím kamarádům.
„Hele, Josef, kdo by to do tebe řek! Kde ses naučil s nima takhle zacházet?“ otázal se ho Karlík, opět si nervózně poposunující brýle, když k nim oslovovaný vítězoslavně došel, svíraje hada jako trofej.
„Ále, jako malej jsem choval hady doma na zahradě, v takový ohrádce. A když pak jedna utekla a zakousla sousedům slepici, musel jsem si je dát doma do terárka. Udělal jsem si ho tenkrát ze starejch oken, co se válely na dvoře,“ odpověděl. Zeleného šupinatce v jeho sevření zmohla únava a přestal syčet, i přestal syčet, právě tak jako zanechal snahy vyprostit se z jeho rukou. Že byl stále na živu, dosvědčovalo jen občasné kmitnutí mžurky.
„No, a co s ním teď uděláš?“ tázal se Jan, jenž při pohledu na jím nepříliš oblíbené zvíře viditelně zbledl a zašmátral levou rukou v prsní kapse montérek, hledaje krabičku startek, jednoho z posledních balíčků, které si doma nahromadil. Josef odpověděl: „No co, vezmu ho k veterináři. Vy to tu za mě na těch pár minut vemte. Támhle jsou hrábě,“ kvnutím hlavy naznačil směr.
„Jo jasně, to zvládnem, hele doprovodim tě k autu. Stejně si potřebuju zapálit,“ pronesl Honza a vykročil k východu. Tam Josefovi, který ho následoval, přidržel dveře. Venku si vložil do úst cigaretu, připálil, a zatímco vdechoval kouř, se zamyšlením pozoroval Josefa, který zamířil ke své mírně zašlé felicii. „A jak s tím krasavcem hodláš řídit? To si ho hodíš na zadní sedadlo?“
„Ale kdepak! Hadi mají rádi teplo, tenhle se po cestě odpadem potřebuje zahřát,“ odpověděl Pepa s úsměvem sobě vlastním a hada si opatrně strčil pod triko, hlavu mu zachytil ve výstřihu pracovní košile. Honza otevřel ústa k výkřiku, cigáro mu upadlo na zem. Výkřik Pepa- krotitel hadů přerušil ukazováčkem přiloženým na rty. „Ani muk, hadi neradi hluk!“ upozornil a, stále se usmívaje, nasedl do auta, nastartoval a odjel s hadem uvelebeným na břiše. Honza chvíli zíral na odjíždějícího kamaráda s nechápavým výrazem, potom se prohnul v záchvatu smíchu.
Pepa si vzpomněl na veterináře, za kterým chodívala jeho manželka s pudlem, a na to, že má prý atestaci na hady a dřív se zabíral teraristikou. Naštěstí měl ordinaci celkem blízko. Doprava nebyla špatná a náš řidič chytil něco, čemu vždy říkával „zelená vlna.“ Proto už za chvíli, drže si hada na břiše, seděl v čekárně. Prázdná čekárna, ač malá, byla celkem příjemně zařízena, na zdech visely fotografie z exotických cest, dost možná byl místní veterinář i jejich autorem. Pepa tam chvíli seděl, a když se ho po nějaké době nikdo na nic neptal, zvedl se, zaklepal na dveře ordinace, vešel klidně dovnitř a pohlédl na zvěrolékaře, který si pečlivě myl ruce zády k němu. Josef si odkašlal. Léčitel zvířeny si v klidu osušil ruce a otočil se na něj. Byl to mladý muž středně vysoké atletické postavy s hranatými brýlemi a celkem příjemným inteligentním vzezřením, oděný v bílý plášť, jak zvyk vyžadoval. Hnědé vlasy měl krátce zastřižené. Hleděl na něj s tázavým výrazem v obličeji.
„Ano?“ zeptal se. Josef rozepl košili a opatrně vyndal zeleného hada. Doktor leknutím nadskočil, až porazil pojízdný stolek s léčivy. Had, vyveden z letargie hlukem, líně zasyčel. Z veterináře vylétlo několik nehezkých nadávek, až nakonec ze sebe lehce zalknutým hlasem vysoukal: „Endroaspis viridis! Mam- Mamba zelená. Jedovatá jak blázen! Člověče, držte ji pořádně!“ Chvíli trvalo, než ho opustil prvotní úlek, když se uklidnil, vyrukoval na něj s otázkami. Jak si to představuje mu tam takhle bez pozvání vtrhnout? Kam se poděla slušnost? Vyčinil mu, že se hady nezabývá, ale nakonec mu profesionální zájem nedal a otázal se ho, co s tím tvorem je. Pepa mu vše pověděl.
„To jsou dneska lidi… Spláchnout toho chudáka do záchodu. To se potom jeden nemůže divit, že jsou tihle tvorové tak popudliví. No dobrá, mrknu se na něj. Kdyby to nějakým zázrakem přežil, zavolám známým do zverimexu. Vy mi tu na sebe nechte kontakt. Jo, díky, ozvu se…“ Za několik dní přišla od doktora zpráva, had bohužel nepřežil, nicméně od té doby Pepovi kolegové neřeknou jinak, než „krotitel hadů…“ Což mu při vzpomínce na chudáka hada žel, příliš nelichotí.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
5. díl- Chameleóní obvod | 9. díl- Kamenné zúčtování- 1. část | Povídka z Bohnic | Vesničko má... | Podivný sen