S ničivou lehkostí, zpod prahů vyvěrá jako krev z čerstvých ran, obarví kus zprášené země a v hrudkách prachu ostří slunce zář. Pak vpíjí se do ní poslední zbytky těl, sepsaných děl a vzpomínek, které v srdci chovat směl. Cáry papíru a záhyby kůže, jak života cesta se kterou jeden, sotva něco zmůže. Za muže, uvnitř ženou, když poslední chvíle jedinou cestou ho ženou, ve skrytu naděje, že v jiných krajích stejně dobře je. Poznávání, galeje strachu a plení, když s každou další vrací se jen snění, do dob oveček, a krachů, však doby čisté to, krásné a bez prostého bytí strachu. Jen voda, obarvená lihem chuti co jediná dalšího dne ti vnutí, sám, a vyčerpaný chlastem, bráníš se hlubším strastem. Jak každá další sklenka čirá, co na tvou počest, v střep v mém srdci obsah proměnila...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
strmá... | řasou... | čekání... | tupě... | stínům...