V mraveništi je zas mela, každý někam pospíchá.
Jenom malý mraveneček volá, až se zadýchá:
Kamarádi, co se děje, kampak všichni běžíte?
Oni však jen kroutí hlavou, říci to snad nesmíte?
V tom se ozve z amplionu: na vědomost se teď dává,
zpráva patří jenom tomu, kdo ví, co je čest a sláva.
Královna má velké přání, nebesa mít v ložnici.
Kdo přinese lepší látku, tomu dá zas na oplátku,
medu plnou sklenici.
Mraveneček vzpomněl si hned, na přítele pavoučka,
času málo, úkol těžký, a královna nepočká.
Zanedlouho setkali se, přátelé tak jak má být,
domluveno, ujednáno, pavouček už chystá nit.
Celou noc se oba snaží, jeden přede, druhý skládá,
látku hebkou jako samet, jak královna si žádá...
Ráno svorně, není divu, mraveništěm pospíchají,
v rukou nesou zázrak noci, napětím snad nedýchají.
A jak to všechno dopadlo?
Tam je vidím, ty dva strýce, vyspávají k obědu,
ale teď je všechno jasné - u nohou jim leží lžíce,
A prázdná sklenka...od medu!
Hodnocení:4.75 (celkem: 19, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 31x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Sněhobílo | můry pijou ptačí slzy | Africká | Doteky duší | pozdně letní květobraní