Když srdce hoří plamenem
a duše taje,
pak nemůžeš být kamenem
bez citů a kraje.
Teď poutník se zastaví
a přestane hledat.
Pak zjistíš že mraz nemrazí
a započne hřát.
V tom okamžiku zahlídneš v očích nebe,
srdce se rozbuší,
a nikdy už neustane.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 32x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
První pádaný nedotah, řádky začínající spojkou a, není to tak hrozné, kdyby se to neopakovalo v tak krátké básni, tak často.
Rýmy danou báseň stahují, jsou nepropracované, takové "na jistotu, na žebrotu". Stavení určitých věcí do protikladu (hoří srdce -> taje duše; mráz -> nemrazí) je užitečný prvek, tady má ráz více pojítka a navození pocitů. Budiž. Opakující se motiv srdce na začátku básně a na konci, nemám výtku, držel ses plánu a ten asi téměř dodržel. Jen mi trochu hapruje vyznění básně, její sdělení, na konci bude srdce bušit, takže duše zanikne (roztaje); takže si mohu domyslet několik závěrů.
1. život bez duše
2. chybná logický struktura
3. duše využito jako vložení pro rým (duše taje -> kraje)
a je toho více.
Pokročíme. Konec básně - zastavíš se, v očích nebe ... dá se to chápat jako procitnutí, uvědomnění si sebe a okolí nebo také jako smrt. Zastavení se, zastavit život (tady by to celkem hrálo i s tím rozpuštěním duše), ale co bušící srdce? Metafora?
Suma sumárum - dílo potřebuje ještě hodně práce; nebo já lepší zrak. Protože co vidím, nepotěšilo.
Přemýšlení | Polámaná křídla | Jeden úsměv, jeden pohled. | Hlupák | Hodiny