Je noc. Okolí Hradce, všechno již šlo spát,
jen v zámku kdosi na piáno nepřestává hrát.
Jak černé vrány tu nota k notě sedá,
muž hraje dál, neb dílo mu, klidného spaní nedá.
Je podmračený, bujných vlasů,
však přes podivínskost svou,
skládá tu v záři svic krásu,
sonátu nesmrtelnou.
A sní, jak kníže nadšen bude,
jak skladba úspěch bude mít.
Jak, v brzku, hrát ji bude všude,
jak jeho všichni budou ctít.
A vskutku, kníže okouzlený,
dál pobízí ho aby hrál.
Však komu?
Tohle publikum génius tu nečekal.
„Hrát Francouzům? To nikdy pane!“
A než se kdo nadál,
on bleskově do rukou svých,
knížecí bustu vzal.
A ta, o zem rozbita,
teď rozruch způsobí.
Je lépe býti od něj dál,
když se rozzlobí.
A rudý zlostí, nad hlavu,
teď těžký stolec zvedne.
Kníže couvá ku prahu
a celý strachem bledne.
Však nehodí jím,
důstojníci knížete tu brání.
Skladatel již odtud prchá. Kam?
To nemá zdání.
Notopis vzácný, naštěstí,
u sebe ještě má.
Snad lesem si cestu proklestí
dříve, než bude tma.
V hájence, uprostřed lesa,
noclehu mu dopřáli.
Byl vděčný jim, však druhého dne
zas již spěchal do dáli.
A hradeckému knížeti
pak zprávu poslal z Vídně:
„ Vy urazil jste mne, pane,
však zdravím Vás teď vlídně.
Knížat budou tisíce,
jak hvězd, když nebe ztmavne.
Však pouze jméno Beethoven
zůstane navždy slavné!“
Tento autor je zde nový. Pokud je podle tebe toto dílo závadné, klikni ZDE.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 16x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Bavorská růže | Resurgam | Appassionata |