Samota na mě dolehla jako ocelový svěrák.
Chtěl bych dělat mnoho věcí, ale vše pozbývá smyslu.
Sedím sám v pokoji, chodím sám po ulici.
Vše je pokryto prachem a popelem.
Vše se ztrácí v nekonečných závojích pavučin.
I já již stárnu a srdce zpomaluje svůj běh.
To srdce, které jsem daroval tobě…
Ale ty tu nejsi a já umírám.
Přesto bych tě chtěl ještě jednou spatřit.
Naposledy.
Na chvíli.
Přeji si to z celého srdce.
Z toho srdce, které jsem daroval tobě…
Uběhla celá staletí od chvíle, kdy jsi byla se mnou.
Celé věky jsem neslyšel tvůj hlas.
Před mnoha světelnými roky jsem četl řádky psané tebou.
Mnoho dob ledových odválo tvou jemnou vůni.
Avšak já nezapomněl.
Stále žiješ v mém srdci.
V tom srdci, které jsem daroval tobě…
A tak se snažím vše zachytit na papír.
Ale jak mám popsat vůni tvých vlasů?
Nebo jaká slova zvolit, když chci vyjádřit červeň tvých rtů?
Kolik bych spotřeboval inkoustu na báseň o hloubce tvých očí?
Lze vůbec vyjádřit dokonalost?
A je toho pozemský člověk hoden?
Ne, jsem bezmocný jako slepý malíř.
Jsem nemohoucí jako bezruký harfista.
Jsem bezcenný jako perla bez lesku.
Jsem pomíjivý jako lidský život.
Ale když tě uvidím, vše bude jiné.
Celý svět bude jako zářící hvězda.
Prach a popel zmizí, odváty tvou krásou.
Hory budou plakat štěstím nad tvým půvabem.
Malířův štětec se bude znovu toulat po plátně.
Harfista rozezní struny a sál se naplní štěstím a láskou.
Perla bude znovu zářit a svým třpytem překoná i největší hvězdy.
A život jednoho člověka bude mít opět smysl.
Tato naděje je pevně vryta do mého srdce.
Do toho srdce, které jsem daroval tobě…