ZAHRADAMI ROČNÍCH OBDOBÍ – báseň v próze

Zahradami ročních období myšlenka na tebe provází mé kroky osamělé.
Na jaře mlhou procházím, první paprsky nesměle zářícího slunce lovím, než po zimě sílu nabere,
v létě se koupu v gejzíru jiskřících kapek, co řeka na jezu štědře do výšky vyhazuje-
a to vše ti posílám poštou bílých oblaků.
A na podzim?
Ve zlatě šlapu, co padá mi k nohám, ale nesbírám ho - co bych si s ním bez tebe počala?
Raději po hvězdách ho rozházím - a po lucernách, které ti někde daleko na cestu svítí.-
V zimě, když láska zmrzne za oknem a ledové květy z ní vykvetou, vzpomenu si,
že mě kdosi žádal: už ho nech být!,
a ponechám vzpomínky na tebe zakleté na sněhových pláních. -
Kéž se v noci vánoční stanu kometou svítící u nového zrození člověčího citu, a zas znovu tě najdu při cestě
zahradami ročních období.