"Pojď dál," otevře mi Míša s úsměvem.
A já jsem šla.
"Jak ses dneska měla?" zeptá se mě v zápětí.
"Hm..," sama uvažuju.
"Tak to jsme na tom podobně," houkne na mě z kuchyně.
"Hele, v tomhle je sangria, tady v hrncích minerálka, už jsem neměla, do čeho ji nalít, vedle v longovkách bude juice, asi s šampaňským. Jak budete chtít," ukazuje mi na jednotlivé nápoje. Prý, abych si to pečlivě zapamatovala, že pak aspoň budu vědět, po čem rychle sáhnout.
Když tak o tom přemýšlím, jsem vlastně docela ráda, že jsem přišla jako první. Jinak bych přece byla ochuzená o všechnu tuhle přípravu.
"Dopoledne jsme byly nakupovat s Rejou. Skoro každý si vezl vozík plný piva. Žádné šampaňské, víno, prostě nic, čím by si mohli přiťuknout," hihňá se na mě.
Krájí si vedle mě pomeranč a citrón, na malé plátky, aby s nimi mohla ozdobit sklenky. Zobnu si paprikových chipsů a rozkoukávám se po bytě.
Ještě jsem tady nebyla, takže tohle je vlastně moje první návštěva Míšina soukromí. Ale jo, působí to docela útulně. I když ani nevím proč, vzhledem k tomu, že v bytě nemá skoro žádný nábytek. Ale co, hlavně že se o mě hezky postarala.
"Jo, jasně. Sedni si, kam chceš," kývne na mě.
Povídá mi, jak ještě donedávna neměla ani sedačku. Upřímně řečeno, hlavně že ji má teď, protože v téhle zimě by se mi po zemi válet nechtělo.
Nabízí mi kávu, abych prý neusnula před půlnocí, že by to byla velká škoda. Ani nevím, jak moc je tahle holka upřímná a jak moc si mě jenom snaží získat na svou stranu, ale pro tentokrát je mi to jedno. Pěkně se mi s ní povídá, chová se ke mně mile, tak proč bych v tom měla hledat háček. Raději se nechám překvapit, jak to všechno dopadne.
"Při tomhle množství jídla a pití bych se nedivila, kdybychom zapadly už v devět," povídá mi.
Kávička, co mi podstrčila, je s citrónem, což mi jaksi předem zapomněla říct. Jenže já mám od šestnácti žaludeční vřed a o tom zase neví Míša. Večer se tak pro mě stává rázem zajímavější. Všechno od teď plyne nějak rychleji.
Kávu po prvním loku odmítám a ze srdce se modlím, aby to nedopadlo jako před lety v Maďarsku. Tenkrát to byla moje vůbec první dovolená. S holkama jsme se bavily báječně, nebýt teda toho, že jsem se nemohla dočkat jejího konce. Točila se mi hlava a tři dny jsem ležela s halucinacemi. Doktor, na kterého jsme náhodou narazily, nevěděl, co dělat. Až v poslední chvilce si vzpomněl, že bych měla vypít silné kafe se čtyřmi acylpyriny. V hrnku se pomalu rozpouštěly čtyři lžičky páchnoucí maďarské kávy a kamarádka ho do mě ochotně vlila i s gruntem. Hlava mě bolet přestala, ale do večera jsem myslela, že přijdu o žaludek.
"Co je ti? Vypadáš nějak smutně," přeruší mě Míša.
"Ale nic, jenom jsem si na něco vzpomněla," uklidním ji a otřepu se hrůzou.
Zazvoní zvonek a do dveří se tlačí další hosté. Už nejsme samy, byteček se začíná zaplňovat.
"Páni, to je ale jídla," koukne se na mě Eva.
"Nevěděla jsem, že toho bude tolik," odpovídá jí Miška.
"Prostě se nám to nějak sesbíralo," usměju se hloupě.
"Ale jak se tu všechny vyspíme?" zeptá se Eva.
A je to tady. Otázka, na kterou nesměl nikdo ani pomyslet, natož ji vyslovit nahlas. Od chvíle, kdy jsem dneska překročila práh, nebylo nic jiného, co by mě zajímalo tolik jako to, kde budu usínat.
"Spát?" lekne se Míša.
"Tady se přece nespí," směje se Jana.
Nevím, jestli zachránila nepříjemnou situaci, ale pravda, na chvilku jsme na to zapomněly.
"Jak nespí?" zeptá se znovu Eva nechápavě.
"A kam bychom se asi tak vlezly? Hele, jsou to jenom dva pokoje, ne vilka s ložnicemi pro hosty," povídá Míša už trochu podrážděně.
"Nemyslela jsem to špatně. Já jenom, že...," brání se Eva.
"Nechme toho," mávne Míša ledabyle rukou.
Třebaže je nás tady šest a na stole, skříni s televizí i sedačce leží tácy plné jednohubek a hezkých chlebíčků, nedá se říct, že bychom se bůhvíjak bavily. Prostě nám to spolu neklape.
"Můžu něco pustit? Vzala jsem si nějaká cédéčka," prohodí Jana.
No hurá, říkám si v duchu, protože to ticho bych už asi déle nevydržela. Nenápadně se pouštím do chlebíčků. Nikdo se k tomu moc nemá, ale tak to chodívá na každé oslavě. Hosté klidně sedí a říkávají všechny ty děkovné věty o tom, jak nemají hlad a nechcou pít nic jiného než vodu s ledem, jenomže jak jde čas, sbíhají se k talířům jako hladoví psi. Ale na to už jsem trochu stará.
Jak se blíží půlnoc, je mi jasné jediné - tohle nebyl ztracený večer. Kde jinde bych se tolik nasmála? Kde jinde bych mohla snít deset chlebíčků se šunkou, aniž by si toho někdo všimnul? Vlastně je to parádní oslava. Nebýt tady, každá z nás by seděla sama doma před televizí. A takhle? Takhle si aspoň pofňukáme pěkně společně.
"Za chvilku bude půlnoc. Kdo otevře šampaňské?" zeptá se Míša laskavě.
"Já teda ne," vyjeknu v hrůze, že by něco takového náhodou padlo na mě.
"Fajn, dejte to sem," řekne Reja.
"Tak rychle, rychle, ať to stihneme," houkne na nás Eva.
"Nic se nebojte," povídá Reja.
"Deset, devět, osm, sedm," počítám.
"Šest, pět, čtyři," přidává se Markéta.
"Tři, dva.., jedna."
A všechny si jemně přiťukneme na ten krásný nový rok.