Není to tak dávno, co se Miluška vydala na nákupy se svojí kolegyní Alicí. Tak se na to pěkně podívejme, s Miluškou a Alicí se dal do řeči nějaký chlápek. Jak se později ukázalo, nebyl tak docela cizí. Jednalo se totiž o Alicina kamaráda, fotografa, pořádajícího novou výstavu. Slovo dalo slovo a Miluška měla najednou v kapse pozvánku na vernisáž.
O pár týdnů později pozvala mě a Zdenka. Prý že si to náramně užijeme, usmívala se na nás od ucha k uchu a snažila se nás přesvědčit, jaká že to jsme parádní rodinka. Skoro jako bychom se znali odjakživa.
Pěkně jsme se oblíkli, Zdenda si dokonce přinesl čisté sako, a vyrazili jsme za kulturou. Ten den mi sice nebylo nejlíp, ale co bych neudělala pro společenskou událost.
Přišli jsme pozdě, a tak si vlastně nikdo nevšimnul naší přítomnosti. Miluška se roztomile koukala po snímcích a Zdenda se začínal ošívat nespokojeností.
"Vždyť se na to sama podívej. Strom, obyčejný strom?" povídal Zdenda naštvaně.
"Mně se to líbí," skočila jsem mu raději do řeči.
"Náhodou, je to hezká výstava," pokračovala Miluška.
"Výstava? Vždyť je to akorát pár křaků a shnilé listí," odporoval Zdenda.
"To nebyl dobrý nápad," řekla jsem si tiše, sama pro sebe.
Odpojila jsem se od nich a snažila si v klidu prohlížet snímky. Proč se nám vždycky musí něco pokazit? To se nám vážně nemůže vydařit jediný společný večer.
Zdenda byl podrážděnější a podrážděnější. Miluška nevěděla, co dělat, aby mu zlepšila náladu. A já? Já už jsem se o nic nesnažila. Stejně bych si akorát poslechla, jak jsou všechny fotky, knížky, divadla zbytečné. A přednášku o kráse pilky na dřevo, tu už mám dávno za sebou.
"Půjdeme?" houkla na mě Miluška.
"Už?" divila jsem se.
Ne snad že bych chtěla celé dny trávit zavřená v galeriích, ale odejít po patnácti minutách nebylo to, co bych si od tohodle večera slibovala.
Rozdováděný Zdenda ale rozhodl za nás.
Když jsem řekla, že jsem nečekala, jak brzy z vernisáže odejdeme, měla jsem tím na mysli, že jsem taky neměla ani tušení, kde bude náš bohatý kulturní program pokračovat.
"My nejedeme domů?" zeptala jsem se Zdendy.
"Stavíme se do OBI. Chcu se ještě na něco kouknout," odsekl mi.
Z té malé zastávečky se nakonec vyvinuly dvě dlouhé hodiny strávené mezi regály s koupelnovými bateriemi a vrtačkami. Bolely mě nohy, chtělo se mi spát, ale Zdenda se ve své pomstě očividně vyžíval. Ne, ne, teď se chtěl na něco hezkého podívat on.
A pak přišel ten nápad se zákusky. Prý, že se ještě na chvilku stavíme v Kauflandu a koupíme si něco sladkého ke kávě.
"Fajn, my to půjdeme koupit. Ale ty počkej v autě," řekla mu Miluška.
Zabouchly jsme za sebou dveře, zamávaly Zdendovi a šly vybírat mezi třemi posledními druhy zákusků.
Zbytek večera jsme strávili doma. Jen tak jsme si seděli u teliny a koukali na bezvýznamnou soutěž. Přecpávali jsme se sladkými košíčky a mě napadlo, že by mi Zdenda mohl opravit hi-fi věž. A on byl, k mému překvapení, docela ochotný.
Jestli byl tenhle den doposud nudný, ve chvilce se zvrátil v něco neuvěřitelného. Zdenda přístroj rozebral, pozorně na něj hleděl a uvažoval, co dále.
"Kdybychom vyndali ten šuplíček na cédéčka, šlo by to určitě líp," poradila jsem mu chytře.
"Myslíš?" pokrčil rameny.
"Ehm..," přikývla jsem, aniž bych předem tušila, že jsem se svou hloupostí zasloužila o zlatý hřeb večera.
Když Zdenda ochotně odšrouboval šuplík, zjistili jsme, že s ním vlastně nejde pohnout. Nešel tam, ani zpátky. Tahali jsme ho, co nám síly stačily. S Miluškou jsme se smály jako malé děti.
"Tak jsem tady s tou baterkou," povídal Zdenda, když si do pokoje na pomoc přinesl starou lampu.
Celou dobu si totiž stěžoval, jak mám v pokoji málo světla, jak je v něm přetopeno, že se mu jenom hloupě smějeme a tak vůbec. Jenomže ono se to ani jinak nedalo.
Třebaže už to chvílemi vypadalo, že bude hifina na dva kousky, nakonec se ji Zdendovi podařilo zachránit, a já jsem si tak, po více jak roce, mohla dovolit komfort líbezného zvuku linoucího se z fungujícího přehrávače.
Radovali jsme se, poplacávali jsme se po zádech. Skoro jako opravdová rodina, pomyslela jsem si v tu chvíli. Jenže skoro neznamená úplně.
Na závěr zbývá jen dodat, že nás Miluščina kolegyně čekala o patro výš. Byla tu totiž ještě další místnost, ve které se konal raut pana fotografa. Chtěla se se mnou seznámit, rozumíte - někdo se chtěl seznámit se mnou. Ne já s někým, jako vždycky. Těšila se na nás. Na matku, až se jí zeptá, jak se jí líbily fotky, na mě, až uvidí tu, která tak hezky píše o svých kamarádech.
Jenomže my seděli doma a - se zákusky v puse - koukali na televizi.
A tak jsme dopadli, když jsme se snažili o kulturní, možná přátelskou, akci. Ale mimochodem, ty fotky za to docela stály. A rodinný večer vlastně taky.