Miluška a Zdenda. Je středa ráno a od téhle chvíle jsem tady už jenom s nimi. Autobus mi jel patnáct minut po sedmé, jenže v hrůze, že bych ho náhodou nemusela stihnout, vyrážím o něco dřív, takže musím mrznout na zastávce. Lidi kolem mě se zvolna shromažďují, asi jedou taky za rodinou - vezou si k prasknutí narvané tašky s dárky a těší se na kapra, jehož kosti se jim beztak zabodnou v krku. Mají teplé zimní bundy a šály těsně utažené kolem krku. Já šálu nemám a třepu se ve starém kabátku. Život není fér.
Když jsem přijela do Domaslavic - komu to něco říká, má bod -, uvítala mě leda tak spící, liduprázdná vesnička, zavalená mlhou a sněhem. Miluša i Zdenda ještě spali, takže jsem se do domu pokoušela dostat přes zahradu. Branku mi sice nechali otevřenu, jenže na vnitřní dveře asi nějak zapomněli. Vrátila jsem se zpátky ke garáži a zvonila, dokud se Miluška neobětovala a neotevřela mi.
Svoje boty už mám pěkných pár dní nepoužitelné, a tak teď chodím v těch jejich. Třebaže je mi v nich docela teplo i příjemně, zmrzačenou patu mi nijak nezachrání.
V domě jsem dostala horké kafe, ořechový závin na snídani, vysavač do ruky a prachovku, abych utřela nábytek v obýváku. Až prý budu hotová, ať si na ně houknu. Hučela bych hned, jenže jsem se snažila chovat jako hodný host a poslušně jsem se pustila do práce. Co ale vážně nechápu, je Milušina snaha nevzbudit Zdendu, který už půl hodiny poslouchal televizi v ložnici.
"Jenže on u ní jenom tak podřimuje," řekla Miluša a šla si ven zapálit.
Tohle mu totiž strašlivě vadí. Sám občas pije jako duha, ale vyčítá jí každou cigaretu. Zkrátka párek k pohledání.
"No tak, pusť aspoň koledy. Najdeš je pod knížkama," pohukuje na mě Milča z kuchyně, kde už pomalu obaluje kapříky.
A tohle zase pro změnu vadí mně. Ne že bych nesnesla jednu, dvě vánoční koledy, co si jako rodina pěkně zazpíváme po večeři. Ne že by mi vadila takhleta atmosféra, jenže cédéčko, které jsem pustila, bylo něco mezi nepovedeným varhanním koncertem a dětským začátečnickým sborem. Ach jo, když si to ale přeje, má to mít.
Svoji představu o Štědrém dnu má každý trošičku jinou. Někdo dává přednost příbuzným, koukáním se na staré pohádky a speciální vydání oblíbeného pořadu, a jiný si raději zajede připít ke kamarádům, pod záminkou, že si u nich v práci ještě zapomněl nějaké dárky pro svoji ženu. Což je bohužel právě Zdendův případ.
Když se z práce vrátil, nalil si štamprličku becherovky a spustil. Prý, že si pamatuje na dětství, jak seděli celá rodina u štědrovečerní večeře. Pojídali kapra, měli žlutou svíčku v žitu. Za jiných okolností by tohle vyprávění znělo mile, když se při něm ale nahýbal nad stůl a očka se mu klížila, vypadalo to docela jinak.
Jako dáreček nám pod stromek mrsknul mrtvého bažanta.
"To je pro vás. To máte s Milčou společný dárek, tak si to nějak rozdělte," smál se sám sobě.
Hm, bažanta jsem nechala válet se vedle zabalených dárků a dál jsem si listovala v rozečtené knize. Jen tak si tam roztomile ležel.
Však jeho to přejde, za chvilku ho odnese a Miluša nic nepozná, říkala jsem si a zapomněla na něj. Zdendu ale nic takového nenapadlo.
Miluša ztratila nervy a místo toho, aby mě - jako hosta - utěšovala, že to všechno bude fajn, že ho to přejde, sama panikařila a vyptávala se mě, jestli jsem si nevšimla, v kolik jede večerní autobus do Havířova. A to mi ještě dneska dopoledne kamarádka přála, abych na tyhle Vánoce dlouho nezapomněla. Bojím se, že měla pravdu, jenom nevím, jestli byla tak škodolibá.
Zdenda se zavřel v garáži a pouštěl si nahlas stará cédéčka AC/DC. Proč taky ne? Jsou přece horší věci než nepovedené svátky. Muzika běsnila domem, zatímco jsem se snažila v obyváku naladit rádio, které by ji mohlo přeřvat.
Z té ranní cesty jsem se nachladila a dostala teplotu. Večer se mi točila hlava jako na kolotoči a nešlo to zastavit. Usnula jsem kolem jedenácti, těsně po tom, co jsem zkoukla půlku amerického cajdáku, jehož nenáročnou zápletku stačilo pochopit už z upoutávky.
Vlastně to byla jedna z nejdelších nocí, co jsem kdy zažila. V obyváku se nedalo dýchat, natož abych mohla souvisle spát.
Poslední dny to se spánkem stejně nestojí za nic. Trvá mi dvě hodiny, než usnu, a to se ještě probouzím co tři hodiny. Mám už toho plné zuby, jenže co mám dělat. V noci jsem vzhůru, a pak jsem unavená přes den. Takže musím pít kafe - hrnek za hrnkem, až se mi z toho večer zase nechce zalehnout. A takhle je to pořád.
Od Zdendy jsme s Miluškou odjely dvacátého šestého dopoledne. Nakonec jsme se docela bavili. Když teda pominu, že třetinu z mého vánočního pobytu zamáznula návštěva Zdendova kamaráda, s kterým vysedávali, nad sklenicemi piva, v milované garáži.