Vzpomínky běží jako stáda koní
Divoké, nespoutané, nerozumné
Nejsem schopen je sehnat do ohrady
A tak jen tiše šeptám: „Sbohem“

Mizí za obzor a slunce zapadá
S každým hřebcem mizí jedna vzpomínka
Již nikdy nepřiběhnou zpět
Vzpomínky se taky nevrátí

Zůstal jsem sám
Poklekám na udusanou půdu
Začíná pršet a kapky deště se mísí se slzami
Bezmocně vztahuji ruce k obzoru

Ve svém zoufalství chci běžet za nimi
Přivést je zpátky
Ale krásné chvíle se již nikdy nevrátí
Marně zde vyčkávám a doufám

Kapky padají do prachu
Zde končí jejich pouť
Celý kraj jako by ztratil barvu a plakal
Bystřina smutku prýští z mého zlomeného srdce

Za mými zády náhle slyším tlumené kroky
Zmáčenou travou ke mně běží hřebec
Dávno již nemyslím na ty, co odešli
Jen tlumeně šepotám: “Vítej“