Hodinová ručička bezostyšně odměřuje čas
Myslí si, že má právo rozhodovat o životě a smrti
Ale nepřipustí, že je zotročována strojkem
Je sobecká,namyšlená a splácí dluhy
Nekonečně dlouhou dobu musí tikat jak se píská

V jejím světě, na ciferníku s čísly plyne její život
Je nesmrtelná, avšak je to pocta či pomsta?
Stále běhá a tlačí čas kupředu.
Krájí ho na malé kousky a hází za sebe
O ničem nerozhoduje a slepě poslouchá

Čas od času se nad ní strojek smiluje a zastaví se
Je to jako symbióza kovu; dva zchudlí generálové
Něco však strojek rozpohybuje a on musí opět otáčet ručičkou
Pro ni tak končí její křehký smír
Ale ač by chtěla, nic jiného dělat nedovede

Potácí se v depresi, analýza jejích pocitů rovná se prázdno
Nemyslící kousek kovu, co se otáčí stále dokola.
Chtěla by ovládnout a nařizovat, ale za sklem její hlas není slyšet
Hlasivky jí odumřely, oči se zakalily, zuby vypadaly
Je jako stará žena, jež je na sklonku života

Nikdo se nestará o její přání nebo prosby
„Jen dál a dál!“ křičí Ti nahoře
Nikde není oddech, žádné vysvobození
Neví, proč tu ještě zůstává
Poblíž není nikdo, kdo by ji vyslechl

A tak běží stále svou pouť mezi dvanácti čísly
Zná je už nazpaměť, každý roh a každý záhyb
Je jako kostra na poušti, opuštěná a nikomu nechybí
A tak se otáčí dál a dál; nemyslí, už rezignovala
Snad se jednou sklo rozbije

Možná…