3 002 autorů
V době posezení u jídla nechť se i hora zřítí.
[Přísloví čínské] Další >>
Zpátky do přítomnosti
Další ráno, další den v systému, další probuzení v roce 2153.
Autor: Mon-gi
,
3.3.2003,
Povídky
Tma. "Světlo". Světlo.
Á, dneska mě nějak bolí v krku. "Diagnostický program," volám tento měsíc už potřetí na systém. Okamžitě se objevuje holografická podoba doktora. Opět milý jako vždycky ... jak na tohle můžou mít programátoři nervy ... Prohlíží mě od hlavy až k patě, přesvědčit ho, že znáte svůj zdravotní problém, je nemožné. Ústřední generátor výživy mi složil nějaké tři pilulky. Natáhnu tedy k té mašince u mé postele ruku, abych je sebral. Díky technologii NBT z roku 2080 se pilulky rozpouští už v dutině ústní a do žaludku jdou jako tekutina. Chutná to jako ... vlastně to ani nemá chuť. Ale krk mě už nebolí. Jdu tedy vykonat svou ranní hygienu. Tedy spíš nechám centrální systém, aby mi ji udělal. Už mě nudí ta holografická kadeřnice, asi budu dneska updatovat. No jo, život jde dál a designéři mají čím dál tím rozvinutější fantazii. Přestavuji si schéma finančních zpráv na svém zrcadle. Ještě že je samoumyvatelné, nechci zatěžovat systém destrukturalizací odrazivých LCD krystalů a jejich zpětným složením. Ty nové Windowsy 153XP+ po nich vždycky spadnou. Nemůžu pochopit, že se všechny linuxové společnosti nechaly MicroSoftem v 21. století odkoupit. Na burze nic moc, lidi už neriskujou, tak se ceny akcií skoro nehýbou, stejně jako samotní kupující. Po dokončení hygienického režimu jdu do práce. Aspoň nějaký pokrok 22. století přineslo, nemusíme se do práce převlékat. Po vstupu do vedlejší místnosti se tedy připojuji k pracovnímu serveru společnosti SoftWare4UII. Někdy si říkám, kam se poděla ta různorodost zaměstnání. Dnes jsou lidi jen programátory, popř. designéry nebo manažery. Naštěstí patřím k té lepší skupině, k programátorům. Vidím, že Bimbas dokončil první gigabajt svého nového programu pro holografickou správu e-mailové pošty. Při této myšlence si vzpomenu na chudáky pošťáky, které postihla IT revoluce jako první. No, ale takové správce už udělali i jiní, nicméně můj projekt je originální. Zatím o něm nikdo neví. Nebo jste snad už slyšeli o holografickém učiteli? Vím, že vzdělání se dnes provádí daleko rychleji, pomocí implementačního disku do mozku. Ale zábava ve vzdělání, to mi nikdo nevyfoukne. Navíc implementační disky rozumné kapacity stojí zatím moc, tak proč si radši nepořídit holografického učitele? Sám se obdivuji svému geniálnímu nápadu. Po hodině těžkého programování končí moje pracovní doba. Stejně nemůžu pochopit, proč ji mají manažeři o pět minut kratší. Asi aby se mohli podívat na programátorské novinky, směju se vlastnímu vtipu. Snad bylo dost té schizofrenie, radši si popovídám s přáteli. Systém na můj povel generuje holografickou skupinu přátel. Od té doby, co je mám, jsem už dávno zapomněl na heslo Když tě nikdo nepochválí, pochval se sám. Byli distribuováni pro uspokojení všech egoistických lidí, tedy pro všechny. Poledne, otáčím se k druhému ústřednímu generátoru výživy. Stejně jako včera mi nabízí pět jídel. Tak si dám třeba něco sytého. Dva banány - volím na plochém panelu. Je mi vygenerována žlutá pilulka, polykám ji. Nedokážu pochopit, jak předtím lidstvo mohlo strávit tolik času jídlem. Asi měli taky větší spotřebu. Od té doby, co jsme zakrněli, brrr - to slovo se nelíbí, spíš co nám zútli postavy, potřebujeme jen desetinu toho, co dřív. Osmdesát centimetrů výšky je holt osmdesát centimetrů. Po obědě si dávám svou oblíbenou siestu. Po třech hodinách se probouzím a chystám se pustit si nový film z evropské databáze na svém novém 10metrovém plátně. Jak jinak, americký. Američtí programátoři a designéři byli přece vždycky nejlepší. Film mě nezaujal, všude samí androidi, roboti, holografy. Připadá mi to spíš jako starý dokument. Večeře, výběr nechávám generovacímu systému. Červená pilulka. Hmm, nebylo to špatné, pochválím v duchu systém. Pouštím zprávy, zemřel John Henrics. Dožil se jen 122 let. Tak už je nás na světě jen 35 483. Smutné. Kolik by nás asi bylo, nebýt třetí světové války? To už se asi nedovíme. Venku už začíná být tma. Jsem dneska nějak utahaný, jdu si radši lehnout. Škoda jen, že kvůli té radioaktivitě nemůžeme už 40 let na vzduch ...
(celkem: 53, počet hlasujících: 13)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Desetimetrové plátno...Tenkrát jsi si možná myslel, jestli to není nepřehnané, a dnes...?
Pěkné počtení, díky za opětovnou publikaci...
kvalitní komentář (0)
Ale o to mi nejde. Jednoduše: takových povídek je mnoho. Sama jsem jich napsala spoustu a ještě víc jsem jich četla. Na základce jsme měli vizi budoucnosti dokonce jako domácí úkol. To neznamená, že je špatné o tom psát a už vůbec ne o tom přemýšlet. Ale pro mě to prostě není povídka jako taková. Kdyby ano, budoucnost by byla jen pozadím něčeho většího, příběhu. Tohle je nápad. Kdyby mě překvapil, ok. Nestalo se. Ba naopak. Bohužel právě čtu knihu, která světovou válkou, radioaktivním zamořením Země a elektronizovaným světem jen hemží...
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Přes slzy už tě nevidím | Smrt písmenkům | Oranžové slunce | Svět | Nebydlení