Všechno mít nemůžeš!

:-)

Autor: Angel

, 6.2.2010, Povídky

Shodím ze sebe propocené oblečení a pomalu si lehnu do horké vody. Vanu jsem si napustila téměř po okraj. Kdybych chtěla, utopím se. Ale nechci, i když všechno tolik bolí. Před očima mi pořád dokola jako špatný film probíhá sled posledních pár hodin, dní. Odevzdaně položím hlavu na kraj vany a zavřu oči. Kéž by se člověk čas od času, kdykoli se mu zachce, mohl ve chvilce bolesti rozplynout. Aniž by ostatní něco věděli, aniž by věděl něco on sám. Jen tak, ze vteřiny na vteřinu, prostě nebýt. V hlavě se mi znovu rozeběhnou obrazy, které mi drtí srdce na tisíc kousků. Nedají se zastavit, ani když se potopím celá. Jindy mě horká voda uklidňuje, dnes se zcela míjí účinkem. Zkouším to ještě chvíli, ale žádnou úlevu mi koupel nepřinese, ba právě naopak. Ve vaně nevydržím už ani minutu a vypouštím ji. V rychlosti se vysuším a napůl mokrá padnu do své prázdné postele. Tam to na mne všechno dopadne a rozbrečím se jako malé dítě.
„ Jak jen mi to mohli udělat?“ ptám se v duchu sama sebe, dnes už asi posté. Sára, má nejlepší kamarádka... Tomáš, láska mého života... Sára a Tomáš spolu! Za mými zády, jako bych vůbec neexistovala. Bolest, kterou cítím, je nepopsatelná. Bolí to na každičkém kousku těla, i v krvi, která mi proudí žilami. Sednu si a pokouším se uklidnit. Ztěžka oddechuji, točí se mi hlava. Srdce mi bije jako zvon, cítím ho až v krku. Pomaloučku se uklidňuji, tep se vrací do normálu. Zvenku zaslechnu šťastný dívčí smích a jsem zase tam, kde jsem byla. Vzpomenu si na Sáru, ještě nedávno jsme se spolu takhle smály... Přišla jsem o dvě nebližší duše najednou. V slzách se zhroutím zpátky do postele. Zůstala jsem úplně sama, pomyslím si, a můj brečící maratón začne nanovo. Trvá to ještě chvíli, ale nakonec mi slzy přece jen přestanou téci. Civím na tmavý strop ložnice a jsem absolutně mimo. Uvědomuji si, že mi slzy sice došly, ale neklid v duši se k odchodu jaksi nemá. A troufám si říci, že tam nějakou dobu nejspíš ještě zůstane... Z přemítání mě vytrhne až zapípání SMSky. Zalapám po dechu - odesílatelem zprávy je zrádkyně Sára. Přemůžu se a obálku s jejím jménem rozkliknu. Tedy - pokusím se, napoprvé se mi to totiž nepovede. Ruce se mi třesou jako osika, takže se přehmátnu a vrátím se zpět do hlavního menu. Na druhý pokus se mi to povede, i když se mi ruce netřesou o nic méně.

„JASMINO, ANI NETUSIS, JAK MOC MNE TO VSECHNO MRZI. NIKDY JSME TI S TOMEM UBLIZIT NECHTELI, PROSTE TO PRISLO, ANIZ BYCHOM CHTELI. TO MI MUZES VERIT. NEVIM, JESTLI MI TO NEKDY ODPUSTIS, ALE PRALA BYCH SI, ABYCHOM BYLY DAL KAMARADKAMI. POKUD BUDES CHTIT... MAM TE RADA, SARA“

Zalapám po dechu podruhé – Sára přece musí vědět, že jí nikdy nebudu schopná odpustit! Věděla, jak moc Tomáše miluji, znala moje nejniternější pocity. Ani nedovedu spočítat, kolikrát jsem jí kvůli Tomášovi plakala na rameni. Jak si jen může myslet, že bych jí po tom všem tak lehce odpustila? Nebo s ní dokonce dál kamarádila? Je mi z toho skutečně zle, ale plakat už nebudu. Alespoň ne dnes. V ruce se mi znovu rozezní mobil. Srdce mi začne bít o poznání rychleji. Leknu se, že volá Sára. Už, už chci hovor odmítnout, když si na displeji přečtu jméno. Volá Patrik, Tomášův nejlepší kamarád. Chvíli váhám, jestli mám hovor vůbec přijmout. Zvědavost mě přemůže:

,,Jasmíno, jsi tam?" ozve se na druhé straně Patrikův hlas.

,,Jsem," odvětím tiše.

,,Jak ti je?" zeptá se mě, i když mu musí být odpověď předem jasná.

,,Už mi bylo i líp..." přiznám po pravdě, a navzdory všemu se při Patrikově otázce pousměji.

,,Promiň.“ Uvědomí si, že hloupější otázku položit nemohl.

,,V pohodě, ty za to, že je mi zle, nemůžeš." Upřímně si povzdechnu. V telefonu se opět rozhostí trapné ticho. A znovu ho prolomí Patrik:

,,Volám ti, abych se zeptal, jestli si se mnou nechceš někam vyjít? Než abys teď byla sama. Jestli tedy chceš..." zeptá se opatrně.

,,Chci,“ vyhrknu rychle. Být sama mě neláká, je mi čím dál tím hůře. A jelikož jsem přišla o nejlepší kamarádku, nemám se komu se svým trápením svěřit.

,,Tak já se pro tebe za pět minut stavím,“ řekne Patrik se špatně skrývaným nadšením v hlase.

,,Fajn, budu čekat.“

,,Tak zatím...“

V rychlosti zaklapnu telefon a jen tak tak se stačím upravit, když uslyším pod okny klakson. Vykloním se z okna a uvidím Patrikovo auto. Ten je rychlý, pomyslím si. Vždyť ještě ani neuběhlo pět minut. Nazuji si tenisky a ani si je nezavážu, jak spěchám za Patrikem, pryč z té hnusné samoty. Patrik stojí opřený o auto a kouří.

,,Ahoj,“ pozdravím ho. Zvedne hlavu a usměje se na mně.

,,Ahoj,“ odpoví mi. „Pojď, nasedni si!" Otevře mi pravé přední dveře a znovu se usměje. Patrik byl vždy gentleman.

V autě si konečně zavážu tkaničky tenisek a zapnu si pás. Patrik mezitím stačil dokouřit.

,,Tak, kam pojedeme?“ zeptá se mě.

,,Nechám to na tobě, dneska už mi nic hlava nebere.“

,,Dobře, vezmu tě tam, kam beru jen lidi, na kterých mi záleží,“ řekne, a podívá se na mě svým modrým pohledem. Patrik je úplný opak Tomáše.

Když si na Toma vzpomenu, píchne mě u srdce. Jsou sice stejně urostlí, ale Tom je černovlasý krasavec s čokoládově temnýma očima, kdežto Patrik blonďák s tím nejmodřejším pohledem. Budeš mi chybět, Tomášku, nevím, jestli ještě někdy někoho budu milovat tak, jako jsem milovala tebe... Vzal sis s sebou všechno. Tobě patřily mé myšlenky, mé touhy a sny, mé srdce... Ale teď už vím, co musím udělat. Vytáhnu mobil a v telefonním seznamu vyhledám "moje láska", zmáčknu tlačítko a - moje láska mizí.

Na řadě je Sára. Napíšu jí jedinou větu: „VSECHNO MIT NEMUZES!“

Poté její číslo mizí, stejně snadno, jako Tomášovo. Číslo teď už její lásky, zmizeli spolu! Nadechnu se a podívám se na Patrika, který se věnuje řízení. Vycítí můj pohled.

Usměji se na něj a on mi můj úsměv oplatí.