Volby v Bílém domě

  

Zahalen blikajícím světlem veřejného osvětlení, vzdaloval se každým přibývajícím krokem Sean Mrazek pomalu se budící ulici. Vlhký vzduch letního večera sváděl kdekoho k nepříčetnosti. Hlouček mladých lidí postávající pod reklamou na super odolné baterie byl prvním znakem, že se něco chystá. Postupně se přidávali ostatní, a malá skupinka se začala rozrůstat. Jako by pozoroval mraveniště. Každý s každým, a přitom se vlastně neznají. Trend dnešní doby zaostával za kouzlem dávných dob. Sean vzpomínal, jak on vítal společnost. Žádné nazdar a jdeme na to. Hezky pomalu a s rozvahou. Na prvním místě byla úcta. Vyjádření názoru muselo mít trochu úroveň... Bylo to dávno. Povzdechl si. Nedokázal si vzpomenout na jediný večer strávený v mládí po boku svých přátel. Zpomalil rychlý krok, který mu bral možnost ještě chvíli srovnávat. Minul poslední skupinku bavící se mládeže a zamířil k domovu.

Upravil si kravatu, kterou po pečlivém zvážení uznal důstojnou své osoby, a pohlédl na hodinky. Zbývalo patnáct minut. Zasunul sendvič do aktovky a zabouchl dveře. Dnes vyrazil o pár minut dřív, ještě si musel koupit noviny. Oblíbený stánek byl v rekonstrukci, a musel tak udělat pár kroků navíc.
Před domem bylo plno. Auta namačkaná na sobě vypadala, jako by neznala majitele. Při tomhle pohledu se pokaždé jen s úsměvem divil, jak je možné s takovými kolosy manévrovat po ulicích bez jediného škrábance. V duchu si přál (ne že by záviděl), aby alespoň jednou byl při tom, až některý z těch mrtvonožců nezvládne situaci. Toužil po tom spatřit nádherný dominový efekt, zaviněný jedním z mnoha anonymů.
Vytáhl z aktovky svazek klíčů a léty nacvičeným pohybem odemkl těžké dřevěné dveře. Připomínaly spíše vrata od stodoly. Léta je nikdo neopravoval a bylo jen na Seanovi, jak se postará. Novým lakem dodal té vyřezávané nádheře alespoň trochu půvabu. Však mu taky trvalo, než vybral ten pravý. Vstup byl přece jen to první, co poutalo návštěvníky. A nebylo jich málo. Musel by se stydět, být účastníkem jejich pochybovačných poznámek.
Zalovil v malé skříňce umístěné na zdi hned za hlavním vchodem a pevně uchopil svazek klíčů. Byly tím nejdůležitějším, co mu kdo svěřil. S jejich pomocí byl pánem celé budovy. Dbal pečlivě na svou pověst a důsledně dodržoval opatření proti poškození "svého" majetku.
Otevřel všechna okna v pracovně a zhluboka se nadechl. Nemohl se dočkat, až je zase spatří. V rychlosti vyzul své ušpiněné boty a namísto nich navlékl něco, co připomínalo zčásti kůži bizona a částí maminčin starý svetr. Z výšky zkontroloval, jak mu tenhle předpis o zachování čistoty padne, a vydal se za svými kamarády.
V místnosti zatažené tmavými závěsy byl chlad. Poslepu nahmatal okenní kliku, světlo valící se mohutným otvorem dovnitř ho nepříjemně oslnilo. Byly tady. Roztáhl tmavé závěsy a počítal... Bylo jich pět. Pět nádherných portrétů. Posadil se v rohu na barokní židli a toužebně vzhlížel k velikánům dějin. Místnost byla prázdná. Kromě obrazů a židle, kterou sem postavil on sám, v ní nebylo nic. Byla opuštěná a svou jednoduchostí neustále provokovala ke změně. Alespoň něco navíc! Přemýšlel, čím by upoutal pozornost návštěv. Už hezkou řádku let se tady nic nezměnilo. Snad by mu ti nahoře dali za pravdu, kdyby něčím překvapil. Vedení galerie bylo v otázkách jakýchkoliv zásahů do sbírek dost konzervativní. I vlajku, která se lehce pohupovala ve vzduchu, musel opatřit sám. Nebýt přítele Jana... vlastně Johna, zarazil se, možná by ani většina čumilů netušila, kdo stál modelem tak nádherným portrétům. Posunul zlatý stojan blíže k oknu, aby mohl sledovat vlnění jednoho ze symbolů dějin.
Blížila se devátá hodina. Čas dát možnost podělit se o tu nádheru s veřejností. Pečlivě zkontroloval zámek a sestoupal po červeném běhounu, který mu pokaždé, když se ho nohou jen dotkl, dodával sílu. Cítil se tak trochu důležitější a potřebnější. Zatáhl za mosaznou kliku a vyhlédl ven. Nikdo? Ani živá duše. Na ulici bylo pusto a slunce v plné své kráse nasvědčovalo, že dnes bude klid. Kdo by taky v tom otravném vedru toužil smekat před dílem vážených mistrů a ještě předstírat zájem. Dveře nechal otevřené a doufal, že se najde nějaký nezodpovědný člověk, který přece jen zabloudí do labyrintu umění z vlastní vůle. Posadil se do kanceláře a doufal...
Zaslechl šramot. Zbystřil sluch a opatrně, aby návštěvu nevylekal, se přesunul ke dveřím pracovny. Masivní dveře byly otevřené a za nimi stál chlapec s fotoaparátem. Nevšiml si ho, byl zaneprázdněn nastavením úhlu pohledu. Pomalu se otáčel a hledal správnou polohu. V tom hledáček spočinul na Seanově tváři. Chlapec trochu s obavou pozdravil, a než se Sean rozkoukal, byl pryč.
Z dálky už jen doléhaly zvuky dospělé osoby. Zřejmě rodičů malého mistra. Zabouchl dveře a vrátil se k lejstrům, která byla tou méně příjemnou stránkou pracovní náplně galeristy.
V sobotu se Sean vracel po poledni. Byl by rád zůstal v galerii, ale ani přes prosby u majitele neuspěl. Zavíral přesně ve dvanáct a pokaždé se smutným pohledem loučil se svými svěřenci. Věděl, že nejde ani o dva dny, ale pro něho to byla věčnost.
Uvařil oblíbený mátový čaj a inhaloval posilující vůni, která stoupala z horkého šálku a příjemně zaplavila jeho tělo.
Chystal se číst jednu z oblíbených knih svojí rozsáhlé knihovny. Na tu byl zvlášť pyšný. Léta střádal nejrůznější tituly, a zvláště pak ty o Novém světě. Neustále myslel na svou "pětku", jak s oblibou nazýval pětici oblíbených portrétů. Dostal nápad. Byla to skutečně ta nejbláznivější myšlenka, která ho mohla napadnout. Chvíli uvažoval a nakonec si vzpomněl na syna. Mark je přece malíř! Radostí opustil pohodlí svého křesla a začal se procházet po místnosti. Jako by to nevěděl. Sám mu v době studií pomáhal. Teď jako by měl dvojnásobnou radost, že jeho syn je právě malířem. V rychlosti si oblékl kabát a vyběhl ven. Když otevíral domovní dveře, zarazil se.
"V tomhle nebudu vypadat jako hlava státu. Spíše jako zaměstnanec úklidové služby," zhrozil se při pohledu na svůj oblek. To chce něco extra! Vrátil se zpátky do bytu a pátral ve skříni po vhodném saku. Kalhoty mohly klidně zůstat na místě. Rozhodl se, že nebudou třeba. Hlavně vystihnout ten správný úsměv.

"Nazdar tati?!" hleděl udiveně Marek, "co tady děláš?"
"Pojď dovnitř. Všechno ti řeknu...," zabouchl dveře a otřel si zpocené čelo ušmudlaným kapesníkem, který se válel na stole. Pár sklenic od coly a umaštěný novinový papír svědčily o tom, že nepřišel zrovna vhod.
"Počkej, trochu tu uklidím." Marek smetl zbytky do nastaveného igelitu a odnesl do vedlejší místnosti.
"Sedni si Marku." Dělalo mu radost, že to byl on, kdo před třiceti lety dokázal přesvědčit manželku o jménu svého potomka. Teď neměl problém oslovovat ho Marku. Mark... Marek? Obojí znělo po americku. Synáček toho taky náležitě využil. Měl svou vlastní signaturu. Jeho obrazy v rohu doplňovaly nádherné iniciály MM. Mrázek už nebylo tak americké, ale když se vynechá čárka? Tohle ho napadalo pokaždé, když vstoupil do synova ateliéru.
"Tak co je? Už mě nenapínej!" žadonil Marek.
"Mám skvělý nápad!" Přesně mu popsal, o co mu jde, a požádal ho o malou službu. S ohledem na záměr to byla služba jedinečného a vlastně i jediného významu. Nebýt syna, nestane se tím, po kom touží.
Marek se začal smát a bušil rukou do stolu. "To je fakt největší blbost, co jsem od tebe slyšel," pokračoval v návalu smíchu.
"Počkej...? To jako myslíš...?!"
"Jasně že néé," lekl se, že by tátu připravil o radost z úspěchu. "A kdy by to mělo vypuknout?"
"Můžeme začít...," rozepnul si kabát a trochu mondénně zapózoval před zraky překvapeného syna.
"Nevím... Teď zrovna mám něco dodělat," ukázal rukou na skicu portrétu mladé dívky. Byl to jen hrubý nárys, a přesto z něho přímo kypěla skutečná identita modelu. Sean byl hrdý na syna i na jeho schopnosti.
"Pokud jde o prachy..."
"Počkej... Nech toho," mávl rukou, "jseš přece můj táta."
"Tak kde se mám posadit?" pátral po nějaké důstojné židli.
"Tady, Sašo," usmál se Marek a přisunul oprýskanou židli, celou od barev.
"Sašo? To si snad děláš legraci!" otočil se naštvaně Sean. Věděl, že mu tak říkala Markova matka, ale od její smrti byl Šón. Celý život proklínal den, kdy se jeho rodiče dohodli na tak hloupém jménu, jako je Alexandr. Kdyby se narodil v Rusku, tak by neřekl, ale tady?
Nechtěl Markovi prozrazovat, jak si říká, a raději celý incident přešel mávnutím ruky. Tu chvíli to přece vydrží a pak bude co nevidět zase Šónem.
K večeru už necítil nohy. Marek na tom nebyl o moc líp. Příšerně ho bolela ruka, a navrhl malou přestávku. Otec nakonec přistoupil na opravdu krátké přerušení. Marek uvařil čaj a zeptal se ho, proč to vlastně dělá. "Snad si to nepověsíš doma na zeď?" vyzvídal. Nerad by, aby jeho práce visela v nějaké bezvýznamné domácnosti vedle kýčovitých krajinek. Měl přece jen nějakou pověst a ve světě umění dvojnásob.
"Neboj se. Pověsím, ale tam, kde ty myslíš, určitě ne."
Marek dostal ještě větší obavu z možného zneužití své práce a nakonec se jen s notnou dávkou jakéhosi soucitu k vlastnímu otci uvolil přece jen vysněné dílo dokončit.
Byla už tma, když se loučili. Sean by si nejraději odnesl své druhé já domů. Ale nechal se přesvědčit odborníkem, že je důležité, aby nejprve zaschlo. Celý zbytek večera a zítřek jako by usychal s ním.
Zaklepal na dveře a v duchu si představoval dokončení svého plánu. Marek otevřel a zavedl ho do místnosti plné prázdných rámů a srolovaných pláten. Na kraji pod oknem ho spatřil.
"Nádherný rám. To se ti povedlo," pochválil Markovi dobře odvedenou práci.
"No, mám jich tady spousty," ukázal do rohu místnosti, kde stály opřeny o zeď. Zelené, modré, do růžova i pár pozlacených by se našlo. Sean spokojeně pokyvoval hlavou nad jeho vkusem a pátral po nějakém větším papíru. Potřeboval obraz zabalit. Přece s ním nepůjde po ulici. Ještě by ho každý očumoval a tím by ztratil svůj půvab. Tenhle byl jen pro ty, kdo zaplatí.
Doma se ani neodvážil dílko rozbalit. Čekal jen, kdy už konečně uplyne ten zatracený dnešek a on bude moct svůj plán dotáhnout do konce.

Obraz byl dost neforemný. Chvíli mu trvalo, než našel správnou polohu. Uchopil ho a vyrazil.
Opatrně položil dílo s místy už potrhaným obalem na zem a opřel ho o dveře. Dneska si ani nebral oblíbenou aktovku. Svůj obvyklý sendvič (jak s oblibou říkal včerejší housce s máslem) strčil do kapsy, aby měl volné ruce. Urychleně sebral klíčky a spěchal do volební místnosti. Byl tak posedlý chystanou událostí, že zapomněl zamknout hlavní vchod. Zbývala více než hodina do otevření a tohle se mu stalo poprvé.
Roztáhl závěsy, z vedlejší místnosti přitáhl malý vyřezávaný stolek a postavil ho doprostřed. Z rohu vzal svou oblíbenou židli a přisunul ji blíže ke stolu. Na něj položil svůj portrét a chvíli se kochal pohledem na tu nádheru. Přecházel po místnosti a prohlížel pečlivě každý z pěti obrazů. Kompletní sbírka to nebyla. Chybělo ještě třicet sedm kousků. Pochvaloval si, jak je majitel téhle nádhery prozřetelný k němu a podobně smýšlejícím lidem.
Obrazy byly seřazeny podle data působení portrétovaných mužů, hezky uprostřed stěny. Na okrajích zbývalo dost místa minimálně pro další dva velikány. Uchopil oběma rukama ten svůj a postavil ho pod ostatní. Počkat! Zarazil se. Musím dát ostatním možnost volby. Usedl za stůl a obřadně pohlédl na přítomné.
"Děkuji... děkuji. Děkuji vám za důvěru. Nezklamu vás." Zhluboka se nadechl a rukou jemně udeřil do stolu. Tím byly volby prezidenta pro nastávající období ukončené. Teď mohl s klidem vstát a pověsit svou podobiznu s iniciálami MM na čestné místo vedle ostatních. Pohlédl na vlajku u okna a zatvářil se poněkud odměřeně. Snad tím chtěl dát najevo, že svůj lid nezklame.
"Pane Mrázek!" Otočil se ke dveřím a najednou byl z prezidenta jen ustrašený zaměstnanec galerie. "Tady jste. Co tady děláte? Víte vůbec, že máte dole otevřeno?" Pan Hrubeš, majitel těchhle cenných skvostů, byl očividně pohoršen. Nebylo divu, veškeré peníze vložil do tohohle podniku, a měl obavy. Mrázek jako by vycítil potíže, a rychle se ho snažil vytlačit z místnosti. "Co to člověče děláte?!" vykřikl Hrubeš, když mu narazil ruku do dveří.
"Pardon!" omlouval se podřízený, ale nezabránil tomu. Hrubeš se znalecky rozhlédl po místnosti, a jen co spočinul na portrétech vysokých státníků, Mrázka polilo horko. Začal se potit a za nic na světě nebyl schopný vymyslet omluvu za svou troufalost.
"V pořádku, Mrázek. Až na tu židli a stolek. To tady nemá co dělat," snažil se pokárat pobledlého zaměstnance. Ten nemohl uvěřit, že nic nepoznal. Uklidňoval se tím, že jeho syn je buď surrealista, nebo úplný mazal neschopný zachytit skutečnou podobu.
V kanceláři vyřídili ještě pár formalit ohledně přijetí nové zásilky z Holandska a majitel opustil budovu.
Sean Mrazek se svalil do bytelného křesla a pravou rukou se chytil za srdce. Nedokázal ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jeho nadřízený byl skutečný odborník přes umění. Ještě že i teď, skoro pět let po revoluci, se najdou horlivci, kteří se snaží dokázat ostatním za každou cenu, aniž by tušili, o co vlastně ve skutečnosti jde, své znalosti. Teprve teď si uvědomil, že nazvat syna mazalem byla velká chyba. Nebyl to on, kdo něco předstíral..., naopak.
Po zbytek dne už na dveřích do galerie visela jen cedulka s ručně psaným nápisem: ZAVŘENO - CLOSED. To pro ty, kteří si přijeli prohlédnout matičku Prahu ze zámoří a neměli po ruce slovník. Jediná možnost, jak se zavděčit národu, který tak miloval.

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře