Ležel na zemi, tiše, nechtěl vyhnat její odraz, který doposud měl v mysli. Obraz té, kterou kdysi ztratil, kterou kdysi miloval. Nemohl to vrátit zpět, ale snad ani nechtěl. Ta vzpomínka bylo vše co po ní měl a snad to tak bylo i dobře. Vždyť si to tak sám vybral, věděl, že jí nemiloval, věděl, že to není ta pravá.
V tuhle noční hodinu, v pokoji, kde se s ní miloval, na ní však vzpomínal a marně doufal, že nebyl hlupák. Marně doufal, že tu pravou, i když sám nevěděl, co to znamená, že jí pozná. Až jí snad někdy spatří. Nezmítal se v křečích, nebrečel ani mu hlavou neprobíhali dlouhé monology. V hlavě jen její obraz a hluboké ticho. Zvuky aut a světla či hukot větráku to ticho nenarušoval, splývaly s ním a vytvářely hlubokou bezednou propast, ve které se sebekrutostí utápěl. Nevěděl co dál, je-li jeho život příběh, tak se právě ocitl na mrtvém bodě.
Co dál? Jak dál pokračovat v tomhle životním vyprávění. Není tu nikdo, kdo by mu snad poradil. Nevede ho žádná ruka osudu, žádný boží hlas, žádný velkolepý cíl. Jen pojímivé radosti a prázdná místa po bývalých citech. Cítil se hloupě. Tak se pomalu zvedal, oči ho pálili, nebrečel, to ne. To velcí muži nedělají. Byl jen unavený, unavený vším co viděl, co zažil a tím co viděl. Každé slovo, každý přítel, každá milenka, každá láska, jaký vlastně měli smysl? Z prázdného pohledu a hluboké propasti žádný, tak proč se stejně příští ráno zvedne a půjde dál?
Snažit se vyplnit propast? Bojovat proti svým nedostatkům a svým chybám?
Můžeme ho snad obvinit z pesimismu, z melancholie, z existencionální krize?
Spíše ho můžeme obvinit z účelnosti. Proč by se měl zvedat a dál vést každodenní boje, když nevidí smysl? I když se snaží přesáhnout každodenost a najít řádný smysl, řádný cíl. Tak jak nás to učí ve školkách, školách a v rodinách. Najít práci, ženu, vytvořit rodinu a dál se utápět v propasti, kterou tak lehce zaplníme smrtí. A tak dál ležel a už cítil přicházející spánek.
NE! Postava spáče se posadila. Nebude se vzdávat. Najde tě. Najde smysl. Nebude-li žádný, tak ho vytvoří. Přemůže strach, přemůže společnost, přemůže sebe. Postaví se za svůj život a bude se prát až do roztrhání duše. Tento životní boj, do kterého byl uvržen, vyhraje.
Ale..Snad až zítra, dnes je již pozdě a smysl všeho se přece nehledá v tesknivé noci. Další příval únavy, víčka klesají a postava, teď již spícího, upadá do říše bezesnů.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Kometa | Večerní duet | Problematika Rostoucí Demence Klokana Australského - PRDKA | Trošku romantická | Love song for Bobby Long