Tento příběh není smyšlený a pomlouvá opravdu existující osoby.
V pokoji zavládla depresivní chvilka. Po shlédnutí romantické filmu si postupně stahuji písničky z něj a pouštím si je, mám nohy opřené o basketbalový míč a jsem v županu a do tohoto poetické zátiší, kterým bezpochyby jsem, křičí moje duše: „ Chci cigáro,
Motherfuckeer!“ A cítím se vesele, neboť slovo motherfucker mi na tváři vždy vykouzlí úsměv, zřejmě nějaká zasunutá vzpomínka ná dávno zapomenutou vtipnou příhodu.
Ale zas tak veselé to taky není. Vítejte do mého světa, není dokonalý, neboť já též nejsem, ale
postupem času nacházím slabá místa a snažím se je vyladit, případně je neposrat ještě víc.
Dnešek začal kupodivu dobře, volal mi šéf, nejspíš proto, aby mi řekl, že do práce mám přijít dříve, tak jsem ho nenechal promluvit a řekl, že jsem nemocný a nikam nejdu, kdo by chtěl znovu do toho stereotypu v práci? Ranní film a online poker mi taky zvedl náladu, ale všechno se to krapet posralo, když začal foukat vítr a mě začalo táhnout na nohy. Samozřejmě ten problém by se vyřešil zavřením okna, ale to vyžaduje pohyb a to po mě nikdo nemůže před dvanáctou chtít.
Začínám chytat depresi, poslední dobou je všechno průměrné. Stejné dny, ráno do práce, večer z práce a spát. Nenávidim průměrnost, snad jediná věc, kterou opravdu nesnášim.
Prostě není důvod si tyto promarněné dny pamatovat, jestli tohle znamená dospělost, tak děkuji ale nechci. Ať si lidé okolo říkají co chtějí, ale já prostě nebudu žít průměrně, nechci dělat průměrnou práci, mít průměrnou manželku, průměrný sex končící po 40 a průměrné děti, které budou plodit další průměrné děti s dalšími průměrnými manželkami.
„Fuck off!“ řvu, nebo spíš chrchlam z mého bolavého krku, na té ranní výmluvě pro šéfa, přece jen něco málo pravdy bude.
Ach zpátky k vytváření životních mouder, za chvilku bude čas si jít udělat jídlo tak ať to stihnu. Moje filosofie je jednoduchá, dělej co chceš, tak nejlíp jak umíš. Já chci lovit s domorodými obyvateli afriky. Mám akorát jeden problém, přemýšlím jaké boty si vezmu a kdy zhruba vyjedu.
Další věc, pro lidi, kteří by se tím taky chtěli řídit. Nevykládejte o tom moc ostatním, mí dobří přátelé mě pochopí, ale zbytek? Ach bože, můj přízemní pohled puberťáka ukazuje moje rodiče, jako průměrné nezajimavé obyčejné lidi. Nic nezažili, nic nedokázali ani nic neposrali. Nejsou zlí, nejsou dobří, nejsou nic. Tomu já říkám horší než smrt. Lepší shořet než vyhořet. Možná si už říkáte, další puberťák co se jen tak chvástá a při tom ve výsledku bude to samé. Možná máte pravdu, ale já si opravdu přeji, aby ne. A zatím mi okolnosti napovídají, že mám pravdu spíše já. Nevěříte? Já ano, protože to je první krok.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Každodennost | Konec | Nedělní obhajoba | Dave | Rým (na) Hovno