Úvaha o LásCe

  

Zůstaň se mnou, nebo umřu a bude mi smutno. - Wernisch

Láska, láska, láska... Nejkrásnější věc na světě, bohužel jen do oné osudné věty. "Víš, chtěla bych ti něco říct." Svět se mění. Nádherná travnatá krajina zalitá slunečním svitem se nenávratně mění na vyprahlou uhořelou planinu posetou mrtvými stromy. Vy jen stojíte, stojíte na nejvyšším bodě svého mrtvého království a rozhlížíte se kolem. Ano, rozhlížíte se, ale vaše oči jsou slepé, vaše uši hluché a žádná část vašeho těla nechce vnímat spoušť kolem sebe. Jste jako socha a ptáte se "proč"? Proč se to muselo stát zrovna vám. Vždyť byla úžasná, jedinečná, dokonalá, říkala, jak vás má ráda. Za ruku vás držela a do ucha vám šeptala, že vás nikdy nepustí. Celý svět jedním velkým královstvím radosti se stal, když vedle vás stála ONA. Souznění duší – není to to správné slovo, ale napadne vás jako první. A přec se stalo to, co jste dávno věděl. Nemůžete ji mít. Ale přece. Proč to přišlo tak naráz. Srdce puká, neví, co si počít. Mozek usilovně přemýšlí o tom, jakým způsobem dostat ji zpět. Však vše nenávratně ztraceno jest, ale vy si to přiznat nechcete. Popravdě ani nemůžete. Zabilo by vás to. Jste na své mohylce, díváte se na svou náhrobní desku. Stojí na ní: "Zde leží ten, jehož láska nebyla opětována." Mozek vypovídá službu. Padáte do té komnaty svého hrobu. Nevíte nic. Nic vás nezajímá. Hledíte na nebe, na mraky, které se vám prohánějí nad hlavou, a tak život ubíhá. Minuty, hodiny, dny, někdy i měsíce. Beznaděj – není to to správné slovo, ale napadne vás jako první. Nevěříte, nevěříte už vůbec na nic. Nebe ztmavlo. Váš svět se stal bedničkou o čtyřech stěnách a stropu. Pomalu se zbavujete své beznaděje, neuvědomujete si to a je vám to stejně jedno. Zbyl tu jen nezájem na všechny strany. Bloudíte po své bedničce a začínáte se nudit, začínáte hloubat nad tím, jak by se dalo dostat ven. Konečně nadešel ten den, Den velkého úniku, odproštění, dalo by se říct. Jste venku ze své tmavé cely. Život vás vítá otevřenou náručí a vy se znovu dostáváte do proudu pokušení, kterému nakonec stejně podlehnete. Žijete ze dne na den, radost vás objímá, není nic, co by vás mohlo trápit. Pár měsíců strávíte svým bezstarostným životem a pak to přijde – potkáte ji. Je to anděl, takovou jste přece vždy hledali. Fáze otloukání začíná. Vyhovuje čím dál víc. Cítíte to šimrání v podbřišku, když na ni čekáte? To je láska, přátelé, nebo možná rakovina močového měchýře v lepším případě. Přišlo to, ten toužebně očekávaný okamžik. Je vaše. Jen vaše. Jste na nejvyšším bodu vaší existence, vše ostatní je tak titěrné, tak maličké. Nemá cenu se zabývat něčím jiným. Náhodou narazíte na svém bloudění mraky na Malého Prince a v něm se dozvíte, že správně vidíme jen srdcem. Co je opravdu důležité, to oči nevidí a vy v tom nalézáte největší a nejstarší pravdu bytí. Však děste se vůle bohů. Znovu je tu ona osudná věta a vy znovu padnete do svého mrtvého království. Přemýšlíte o citátu z Malého Prince a nenacházíte východisko. Ale nezoufejte, přátelé, jediná pravda totiž je, že jediné, co je nesnesitelné, je to, že nesnesitelné není vůbec nic. Nebo myslíte, že ne???

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 4x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře