2 987 autorů
Příteli a moudrému člověku můžeme říct svobodně cokoli.
[Caro Annibal] Další >>
Vystoupal po schodišti. Jeho chůzi nescházela jistá elegance, ani když aktovku, černý plášť, polobotky a klobouk odložil v hale a nazul ošoupané pantofle. Jakmile uviděl matku v zrzavé paruce, podvědomě se shrbil.
Sledovala z květovaného křesla každý jeho pohyb. Kmitala pohledem téměř v rytmu závaží pendlovek na zdi.
„Dobrý večer, máti.“
„Ruce sis umyl?“
„Jistě!“ zalhal.
„Zato krk máš černej jako botu. Tak si dej zpátečku do koupelny.“
Kohoutek prokapával dny a měsíce. Bylo by třeba zavolat instalatéra. Bylo by třeba celou vilu vymalovat. Spravit fasádu. Jenže na penězích seděla ona, a dokud to tak bude, nic se tu nezmění.
Talíř s čočkou a párkem si odnesl do svého "pokojíku". Rozsvítil. Usedl na rozvrzanou židli s šarlatovým potahem, který pamatoval lepší časy. Hltal. Těch pár peněz kapesného, která mu matka z jeho výplat dávala, ukládal do alpakové amfory.
Odnesl tác do kuchyně, nacpal kapsy tepláků jablky a vrátil se. Na klice kutlochu pro úklidové prostředky bez oken visela cedule: PRASEČÍ CHLÍVEK. Už mu ani nevadila. Stejně k nim nechodil nikdo, koho by to pohoršovalo. A do jeho kumbálu vlastně již vůbec nikdo.
Matrace na podlaze o chvíli později popojela. Stulil se do embryonální polohy. Pokud jej chytla křeč, pomáhalo tisknout si pěstmi břicho. Bolest se hromadila a posléze i rozpouštěla jedině pod tlakem. Usmál se při dávné vzpomínce. Byla to doba hlasitých hádek mámy a táty, a to pak u něj bylo spastické bolení, zvláště ve škole, na denním pořádku. Položil se v šatně na lavičku a někoho ze spolužáků poprosil, aby si mu na břicho sednul. Vždycky to zabralo, a pak jeden, dva volné nádechy a mohl se po vyučování loudat domů. Tam, kde postupně převládlo vyhovořené ticho.
Těšíval se na soboty.
Otec ho někdy bral na výšlap. Nejčastěji to byla Kleť, kam se zprudka drali do vrchu přímo pod lanovkou, a když se koukali nainstalovaným dalekohledem z rozhledny do krajiny a otec vysvětloval, kde leží Budějice a kde Alpy, znal i sebemenší vesnici a samotu, jako soukromý starožitník snad i dům po domu. Vyprávěl, ve větru nad hláskou, odkud získal sadu vzácných hodin a vysokého zrcadla, támhle z Velešína zas vykládanou truhlu, snad ke každému místu měl nějakou historku. Naslouchal mu očarován lesy, horizontem, tátovou blízkostí, srozuměním. Co otec odešel za kšeftem do Prahy, byl Michal na Kleti již jen jednou s kámošem. Kouzlo krajiny, dalekých obzorů sice fungovalo, ale už to nebylo ono. Od rozvodu už nic nebylo ono.
Někdy v šestnácti se zděšením zjistil, že jeho záda pokrývá bolestivé, odpudivé akné. Hnisavé hrboly Michalovi bránily chodit na plovárnu či do bazénu, ostýchal se oslovit nějakou dívku, která se mu líbila. Sám sebe si nahého ani nechtěl představit. Kdo by se chtěl jeho zad dobrovolně dotnout?
„Nečistils zuby, kartáček je suchý!“ ozvalo se za dveřmi kutlochu, když už skoro usínal, když se snažil přivolat svůj sen, a on zamumlal něco ve smyslu, že místo čištění schroupal jablko.
„V půl sedmé tě vzbudím do práce,“
Další den.
Zase ho ponižovali. Vysmívali se. Šéf Michalovi hned ráno vytrhl jeho stříbrný kufřík a v šatně přede všemi zámky otevřel. Kluci se mohli umlátit smíchy.
„Ty vole, proč nosíš prázdnej kufřík?“ a „Koukněte, jak se vyparádil, kabát až na paty a černej klóbrc, kominík jak vyšitej!“
Nemohl jim vysvětlovat, že to nosí kvůli matce, aby sousedi mysleli, že je úředník. Celý rudý se převlékl a vyrazili do města.
Na komínech ho bavily tajemné půdy a střechy. Ten rozhled, který měl rád už z Kletě! Viděl slečny, jak jdou přes náměstí, smějí se, povídají a nemají tucha o tom, že je ze střechy Zlatého anděla sledují mladí kominíci.
Holubi se poplašeně zvedali a odlétali. Oblaka běžela tak blízko, jen se dotknout…
Šůroval sluníčkem průlezný komín, koukal tu nahoru, tu do ruchu ulic, střádal zajímavé obrázky do paměti.
Svůj sen na pokračování si hýčkal a byl jeho největší radostí.
Kluci se střídali ve sprše. Michal si u umyvadla umyl tvář mýdlem, rukávy vyhrnul k loktům a drhnul kartáčkem ruce. Ani zanic by se před kolegy nesvléknul. Jeho záda nesmí nikdo vidět.
Vyhrnul límec dlouhého pláště, aby skryl černý krk, nasadil klobouk, uchopil diplomatku.
„Tak zas zejtra, čau“ a vykročil z periferie města k nim, do vilové čtvrti.
(celkem: 15, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Ale napsáno, jako vždy, skvělé...
kvalitní komentář (0)Prožité, i když kombinované a dokreslené - jinak to neumím
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Neděle u zámecké zahrady | Iva a Vánoce | Žena z maringotky | Moje první kniha pro děti | Proměnlivo až jasno