Komín výrobní haly je vidět už ze silnice. Nerezový, dobrých dvacet metrů účinné výšky a průměr 2000mm. Pod ním, v kotelně, kotel na peletky. Segmenty revizní zprávy mi během pohledu z okénka v autě prolítly hlavou. Profesionální deformace, mít v kartotéce paměti snad všechny komíny ve městě!?
Na rozpálené plechové střeše bych v tak teplém dni, jakým je ten dnešní, jistě neudržel ruku. I z dálky bylo vidět, jak se nad ní tetelí horký vzduch. Ještě, že tentokrát nemusím na střechu, jen do kotelny.
Stejně bych raději seděl u Lipna na rybách.
Vrátný otráveně zvedl zadek a závoru. Zlenivěl. Mají druhý týden odstávku. Ledabyle se dotkl kšiltu a já zas letmo kominické čepičky. Zalezl do své budky k ventilátoru. Šťastlivec.
Jdu ke kotli s nářadím přes rameno, před sebou tlačím vysavač na kolečkách. Nerad otálím a kibicuju, v prvé řadě chci mít hotovou práci. Stejně to byla svým způsobem náhoda, že jsem se dostal k černému řemeslu. Podnik služeb měl tehdy hodně čalouníků, ale málo kominíků…
Kolikrát mne napadlo, jestli jsem, symbolicky myšleno, ten správný člověk na správném místě. Denně smývat saze a mour Solvinou. Schody, co jsem už vyšlápnul, by vedly snad do nebe, a kilometrů po vesnicích - od baráku k baráku - nepočítaně. Přitom kdekdo na kominíky kouká skrz prsty. Možná si myslí, že ve škole neměli na víc. Jenže mě umřel táta, když mi bylo šestnáct, a doma deset dětí. Musel jsem jít co nejdřív vydělávat. Po mně bylo ještě pět mladších sourozenců.
Vzal jsem za zarezlou kliku dveří komory a vyvalila se hromádka sazí. Průmyslový vysavač přišel ke slovu. Uvnitř jsem si pak rozsvítil přenosnou lampu a chtěl pokračovat. Připadalo mi, že na obrovské hromadě popílku se něco hnulo. A zase, až komorou, obestavěnou kolem kotle, rotoval prach. Nebylo skoro nic vidět. Nasměroval jsem tam světlo. Holub! Poplašeně mával křídly, ještě popelavějšími než kdy jindy. Byl tam možná den, dva, jinak by už nežil. Mumifikovaná těla ptáků nacházím ve spalinových cestách poměrně často. Nic zlého netuše usednou k odpočinku na okraj komínu a zplodiny je tak omámí, že žuchnou dovnitř.
Vysavačem bych mu ublížil. Vzal jsem do ruky hrabílko a jemně přitáhnul hromádku se zvířetem blíž k sobě. Divné, že se nesnaží odběhnout. Asi snaží, ale nejde mu to. Jako by nemohl chodit. Skočil jsem po něm a vynesl ho z komory na světlo boží. Kolem drápků obou nohou měl omotanou sartunu, rybářský vlasec. Extra silný, přesto třeba pro mne bez brýlí takřka neviditelný, vhodný k mořskému rybolovu. Jako rybář se vyznám…
„Vrátný, vy určitě budete mít nějaký ostrý nožík?“ nenapadlo mne nic lepšího než požádat o spolupráci toho zpomaleného člověka v budce.
„Co to nesete, a jó, holoubka, no tak to musíme pomoct,“ vyskočil o poznání ochotněji ze své sesle. Přidržoval jsem zvíře a on mu opatrnými pohyby pomocí perořízku vyprostil nožky ze sartuny. Piplačka, zamotaný byl dokonale, sám by se nedokázal vlasce zbavit.
Vyšli jsme před závoru a já holuba postavil na zem. Udělal několik drobných trhaných kroků, snad nemohl uvěřit, že jeho nohy jsou volné. Korálky oček se podíval vzhůru a potom vzlétnul. Jako ten dávný Fénix z popela.
„Tak to nejsou jen pověry, že kominík nosí štěstí. Můžu si sáhnout, pane mistr?“ narušil vrátný zamyšlenou chvilku. Přejel mi po rameni a zálibně koukal na svůj ukazovák od sazí. S prstem vztyčeným, jako by měřil směr větru v tomhle beznadějném horkém bezvětří, se odkolébal do budky.
Později, když jsem dokončil svoji práci, salutoval a mohl se přetrhnout, aby rychle zvednul závoru.
Chvíli na to jsem nechal komín výrobní haly s rozpálenou střechou za zády. Pocit, že dnes jsem byl ten správný člověk na správném místě, však zůstal.
(celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
22.8.2019, 09:07Díky, snažila jsem se vžít do života manžela
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Oka mžiky | Vánoční sonet | Žlutý pes | Květ | Po fasádě domu...