Úložné prostory

  

„Tudy prosím,“ ruka rozvířila prach v pruhu bílého světla, „a dávejte pozor na schody, pěkně kloužou.“
„Stejně nechápu, proč se tu proboha nemůže normálně svítit!“
Pomalu otvíral oči. Každý jeho pohyb klouzal věčností, jako okvětní plátek růže ztracený v ospalé mysli. Cítil záchvěvy strachu, které vedly k vyšším prahům, než jsou vlhké schody. Hrudník se prudce rozpohyboval, aby dopřál tělu více energie.
„Mám návštěvu.“
Kroky doklopýtaly ke dveřím. Ústa se jí několikrát rozhodně otevřela, ale celou svou odvahu si vždy nechala odvát z plic za účelem znovu popadnout dech. Hrobové ticho obklíčilo její smysly, lepilo se na ni, coby igelitový šál na dětskou panenku v posledním výprodeji. Napínala svaly odhodlaná ubránit se zoufalství. Jak dlouho ještě. Kapky slin osvítily podlahu vytvářejíce kolem ženy kruh.
Mrtvolně bílé prsty hrubě prorazily temnotu a jeden po druhém se obtočily kolem osvícené mříže ve dveřích.
Ze stínu se zpola vynořila tvář coby osamělý srpek měsíce pro opilé vlky. Hranice nepoznaného se táhla přes nos končíc na pravé straně téměř pod uchem. Víčka zůstala rozhodně přivřená vytvářejíce atmosféru odstupu od návštěvnice, od této situace… „Od světa ,“ pomyslela si. Přes ospalý dojem ji však černé zorničky nepřestávaly pozorovat.
Pod tím pohledem se cítila jako u výslechu.
Vidí mě rád? Co mám dělat, co … co si sakra myslí?
Jediným vodítkem k odpovědi na její vnitřní rozpoložení zůstaly ty oči. Vnořila se do nich a dech se zpomaloval.
„Co byste ráda?“
„Já no… jsem novinářka a za..zajímalo by mě, nebo vlastně…“
„Mě by zajímalo, co s váma třese jak s náměsíčnou o půlnoci.“
„Nebuďte nezdvořilý, to se přece-“
„Že jsem vás nenechal domluvit? Přece jste přišla, abych mluvil já, jste novinářka.“
Jeho lehký smích nepříjemně šimral.
„A řekl bych – i náměsíčná.“
Skáplo ze rtů na chladnou zem.
Zmateně sevřela ruce v pěst.
To přece není tak jednoduchý!


Když jsem se narodila, rozbilo se zrcadlo.
Dětským křikem.
Do vínku mi vložili sedm let neštěstí.

Uchechtl se.
„To jste teda pěkná smolařka.“
„Dovolte? Já se tu přece nechci vybavovat o sobě!“
Rozčilení z ní sršelo v jiskrách ztráty sebekontroly.
„Tak se nevybavujte.“
Takový sprostý buran…ne, kdepak, K-Ř-U-P-A-N !
„Vy jste teda materiál, to vám povím.“
Zhluboka se nadechla a odplavila to neprofesionální chování.
„Dobrá tedy, proti čemu protestujete?“
„Já? Vždyť si tu sedím jako poslušný pejsek v boudě.“
První novinový titulek se rozplynul.
„Jste snad tak zatvrzelý bezdomovec, že musíte tyto prostory ohrožovat požárem?“
Na chvíli se odmlčel.
„Víte co? Vlastně jsem tu rád.“
Pohled se mu stočil na její strhaný, odporně neutrální výraz v obličeji.
Zatracenej chlap! Že zrovna já musím vždycky dostat takovej…
„Štěk?“
Zamračila se na něj.
„Pardon, už to neudělám…“
V očích se objevily pobavené jiskřičky.
„Tak kdo sakra jste?“
Pověst, nepověst, je mi tu zima!
Na chvíli se jí zdálo, že mu zájem víc otevřel oči.
Pak se celá jeho bytost utopila ve tmě.
Už chce vycouvat, hošánek, jen počkej…
„Já vím, kdo jste, jste novinářka.“
Hlas zněl stále, jako kdyby stál vedle ní.
„Ne, že by mě to těšilo.“
Dodal ještě, když zvenčí zaslechl zrychlený dech a drobné náznaky… vrzání zubů.
„Tak proč tu tvrdnete?“
Dutá rána ohlašovala, že se zády opřel o dveře. Snad v tom byl i smutný povzdech.
„Slečno, já se přece nikomu nemůžu vnucovat. Je sice mrzuté, že jsem tu zůstal, ale věřte mi, že nejsem sám. Každý den, když vy si chodíte do práce, já cítím přítomnost tisíců takových, jako jsem já.“
Bezděky se přiblížila a rukama obemkla mříže. Ještě hřály. To ji vyděsilo víc, než celý jeho chladný odstup.
„… Ti, co se vzpouzeli rozhodnutí, akorát poznali, jak dokáže pálit hlad.“
Dodal s pocitem, že jí to dluží.
„On sem za vámi tedy někdo chodí? “
„Měl by.“
Snad se jí ho zželelo.
„Víte, nechci vám kazit radost, ale už jen ty schody - ono dojít sem bez úrazu je taková menší výhra v loterii…“
Odfrkl si.
„Se mnou je to samý úraz.“
Nevěděla, jak by načala další sloupek. Tekoucí hrobové ticho ji vyhánělo pryč. Rozloučit se tak trochu nemělo cenu. Rychle zmizet a bez důvodu - jak přišla.
Pod klapotem podpatků se ozvalo zamumlání.
„Možná, že pro svobodu už se rovnou umírá.“

…

„Chlape, co jsem vám říkala o těch světlech!“
„To není moje práce, madam, a nezlobte se na mě, ale přijde mi to jako pěkná blbost.“
Drzej jak popelník na nočním stolku.
„A to jako proč?“
„No …“ poškrábal se pochybovačně na zátylku.
„..už jste někdy viděla, že by se ve skladu svítilo jak v uvítací hale?“
No jo, slečinka sem často neleze…
„Mimochodem, gratuluju k povýšení.“
V tomhle maloměšťákově se fakt nic neutají.
„Ach tak, děkuju…“
„Jó, od tý doby co jste šéfredaktorka, tu máme ještě větší frmol, než kdy dřív, ještě že se teď jedna místnost uvolnila…“
Pokračoval, aniž by jí věnoval pozornost. Což se změnilo, když mu přistála na zádech.
„Zatraceně, co to tu válíte po zemi?“
„Dyť jsem říkal, že se tu vyklízelo!“ Ohradil se dotčeně a vrazil jí svou baterčičku, kterou po celou dobu okatě ignorovala nepovažujíc ji za adekvátní zdroj světla. Nyní nezbývalo, než po ní nakvašeně chňapnout.
V příští minutě mu málem skočila do náručí, kdyby včas neuhnul před zvukovou vlnou hysterického výkřiku.
„Vždyť je člověk, proboha, co jste s ním proč..co..“
Hlas přeskočil pár oktáv.
„Vy jste ho zabil?!?“
„Jsme skladník, ne vrah, madam!“ Urazil se na cti.
„No to je paráda, takže za to snad můžu já, ne?“
Podíval se na ní, jako by měla inteligenci houpacího grošáka.
„JÁ jsem tu zaměstnanec, a když to tak musím říct, odjakživa se tu válí VÁŠ bordel!“
Panebože, vždyť je to tu samej magor. Důležitost sluneční energie bychom opravdu neměli podceňovat. Teď tenhle, předtím tuten.
Stočila baterkou na tělo.
„A kdo mu proved TOHLE!“ Ukázala na téměř nepromokavě sešité rty.
„To už má dobrejch třice..hm…to už má pěkně dlouho, v tom já prsty nemam.“
Ještě svatozář, co?
Ztrácela trpělivost.
„Prosimvás to je blbost, vždyť se mnou normálně mluvil a vůbec! Jak by mohl potom třeba …“ Zvedla se od mrtvoly bez zápachu a vydala se rozhodných krokem ke dveřím cely s myšlenkou, že tam objeví tajnou skrýš na brčka.
„Jíst…“
Místnost kdosi zpola pečlivě zastavěl novinami. Celé stohy se tyčily ke stropu a zakrývali okno, které bylo jediným zdrojem světla. Z rozložení tiskovin snadno šlo odvodit jednoduchý postup práce, jaký tu vládl. Všechny papírové objekty se skládaly na sebe do sloupců, dokud nenarazili na strop. A když zazdí okno – pokračuje se ve tmě. Ona jistá absence světla konečně zvyšovala vážnost předpovědí počasí na půl dne dopředu.
Naprosto vyděšená vycouvala ze dveří na roztřesených nohou a s dekadentní předtuchou se rozběhla do hlubin chodeb, které jí pozřely jako smítko - úterý, 5. Dubna 2011.
Ze tmy se vynořovaly stále stejné pokoje s dveřmi dokořán. Už neměla odvahu ani zastavit. Baterka se roztěkaně komíhala na stěnách. Další a další a konec? Cítila, že tady nebude. Z obou stran na ni pokoje pouze němě civěly jako ucpané artérie. Vracela se přiotrávená stísněností.
„To si ze mě děláte srandu s těma zatuchlýma cárama papíru! To nevíte co jinýho s nima? Třeba jako ..třeba…no..jako…“ Zadýchávala se.
Vytáhl si první cigaretu, když zpozoroval blížící se ufuněné světélko. Bez zaváhání strčil své malé chutné odreagování do koutku a rezolutně si založil ruce na prsa.
„Sorry lady, ale na to nám tady chybí inspirace.“

Zobrazeno 19x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

bon 17.2.2022, 22:12
Hodnocení: 5

náhodné dílo dnes. Vůbec nechápu, proč tenhle text, mimochodem od autora nebo autorky jediný text tady, prošel úplně bez povšimnutí a komentáře. Možná právě proto, že je dobrej. A že delší texty, obecně prozu vůbec, tu málokdo pžečte.
Přečte do konce.
Hodnotím to pětkou, ale autor už o Poetovi už asi nemá ani páru.

kvalitní komentář (0)

Reakce: Frida 17.2.2022, 22:30

Zdá se, že je to dobře napsáno, v roce 2011 jsem neměla tucha, že existují litweby, taky se divím, že to nikdo nečetl/nekomentoval... škoda.



kvalitní komentář (0)Reaguj >>