TETA MARIE

  

TETA MARIE

 Mého tátu, jehož maminka brzy ovdověla a znovu se provdala, osud obdařil třemi mladšími, nevlastními sestrami. O všechny se musel od mala starat a jeho dětství, nejen tím, nebylo zrovna jednoduché. Všechny tři jsou naprosté originály, těžko by jste našli podobné a moje dětství díky nim mělo nádech něčeho výjimečného. Nepředstavujte si ale laskavé královny v hedvábných šatech a s mateřskými pudy. Byli by jste vedle jak ta jedle. Tohle nebude vyprávění o třech dobrých vílách. V jejich osobách by to taky byla nuda. Vlastně teď budu psát jen o jedné, nejmladší z nich, kterou jsem poznala nejvíc. O tetě Marii, které nikdo dodnes neřekne jinak než Máňa. 

 Jako malá jsem často s rodiči jezdívala k babičce, která bydlela ve vesnici Popice, kousek za Hustopečemi, nedaleko vodní nádrže Nové Mlýny. Proslulý kraj vinařů, a právě tady měl můj táta se svými sestrami dohromady jeden vinohrad, na který jsme jezdili pomáhat. Vinohrad byl hned za domem a velkou zahradou, a babička tu bydlela s tetou Marií, která se nikdy neprovdala. Jezdívali jsme vlakem z Brna, na což jsem se vždycky těšila. Od mala jsem byla prcek, menší než ostatní děti. Naši sebou brali do vlaku velkou, koženou tašku na zip, ve které jsem strávila část cesty, dokud neprošel průvodčí. Nekupovali mi totiž jízdenku, aby ušetřili. Byla jsem nejmenší černý pasažér. Pro mě velký dobrodrůžo. :O) Když jsme vystoupili na nádraží, po cestě z něho rostla velká moruše, a když zrovna dozrávaly, máma mi jich natrhala celé hrsti a já je ďobala cestou k babičce. Na tu chuť, něco mezi jahodami a banány, nikdy nezapomenu. 

 Po té, co jsme se konečně se všemi taškami došourali k domu, ani jsme nemuseli zvonit, teta už nás zahlédla oknem. Přišla nás přivítat, což byla pro ni velmi důležitá ceremonie, na které si dávala obzvlášť záležet. Ze vrat vesnického domku vyplula metráková divadelní diva, v dlouhých večerních šatech, ostré, výrazné barvy, kterou měnila snad podle nálady nebo počasí, jinak střih a zpracování zůstávali stejné. Vždycky byly dlouhé až po kotníky, s obrovským výstřihem a pošité flitry odshora až dolů, takže od toho třpytu a duhování šla záře, dle které by neznalý myslel, že na silnici v Popicích přistálo UFO. Na podpatcích, které by srazily vaz i nejlepší modelíně nám vyšla v ústrety se slovy: “Vítám Vás v tomto domě lásky a hojnosti.“ Na obličeji měla asi pět kilo makeupu, nalepené řasy jako smetáky, obrovskou, vyčesanou blond paruku, jež si , jak hrdě zdůrazňovala, nechala zhotovit ze svých vlastních vlasů, a ze rtů rudějších než náměstí vedle Kremlu na nás cenila zažloutlé zuby. Nejdříve k nám dorazila vůně silného, těžkého parfému, který by nepřerazila ani jednotka hodně naštvaných tchořů a následně nám každému zvlášť dýchla do obličeje oblak cigaretového kouře. Objímala nás a neustále šveholila: „ Vy jste přijeli. No Vy jste úúúžasní. My už to tady nestíháme a Vy jste nám přijeli pomoct. No Vy jste moje zlatíčka. Já Vás tak miluju.“ Mě a bráchu si zvlášť připlácla na svoje gigantické poprsí a chvíli se nás snažila dusit, naštěstí neúspěšně. Pak nás uvedla do domu. 

 V celém domě bylo tak nakouřeno, že to vypadalo, jakoby vybuchla kamna přesto, že byla neustále otevřená okna do průvanu. Rychle jsme se převlékli do pracovního a šli do vinohradu. Tady na nás už čekal zbytek rodiny. Babička a další dvě tety, které přijely i se svými blízkými. Byl tu bratranec Petr, který se mi líbil, sestřenice Lenka, velká parádnice, strýc Damián, menší, snědý chlapík s pichlavýma očima, který neustále mluvil a hustil do nás vtipy, teta Květa a teta Věra, které přes mírný věkový rozdíl a pracovní oblečení vypadaly navlas stejně jako teta Máňa a já měla vždycky pořádný mišung v tom, která z nich se mnou vlastně zrovna mluví, a vekslák Lojza, dlouholetý to druh tety Květy, který přesto, že měl na sobě zrovna odrané montérky, na krku se mu houpal masivní zlatý řetěz a neustále nám vyprávěl, na co všechno si už našmelil. Taky tu běhal Květin velký, černý pudl Adolf, který nás všechny přehlížel jako poslední žoužel, nikoho neposlouchal a žral jenom dorty a šunkové rolky a to přímo ze stolu, kde zrovna jedli ostatní. Strašné to zvíře, které jsem měla tu čest po obědě jít vždycky vyvenčit, jenže jsem vlála za vodítkem já, protože ta obluda hned po vyjití ze vrat nabrala rychlost a běžela si kam chtěla, a já celou tu potupnou cestu přemýšlela jak se ho co nejhumánněji zbavit. Malér byl, když mi vletěl do odkvetlých pampelišek a ještě se vyráchal v nějaké louži. To se teta Květa mohla zbláznit. 

 Ve vinohradu jsme dělali co bylo zrovna třeba a která byla roční doba. Okopávali nebo sklízeli. Teta Máňa chodila vznešeně mezi řádky a s pečlivostí dobře placeného drába kontrolovala jestli děláme vše dle jejích představ. Pak odplula zpátky do domu, kde zatím připravovala pro všechny jídlo a občerstvení. Nastala doba oběda a teta nás všechny svolala. Najedli jsme se a dospělí si dali kávu a samozřejmě si, kromě mojí mámy, všichni zapálili. Dým houstl a z velkých pokojů, které byly vybaveny starožitným nábytkem, se stávalo sídlo Usherů. V obýváku byly prosklené vitríny s růžovým porcelánem a rokokovými soškami roztančených dam a kavalírů, plná knihovna v níž dominovaly knihy jako Bible ve všech možných provedeních, o vykládání karet, čtení z ruky, o životě po životě od Dr. Moodyho, pak tam byly vyřezávané truhličky ze vzácných dřev plné tetiných ozdob, nebo zařízené na podávání cigaret, či hrací strojky a bylo tam velké zrcadlo v masivním, zlaceném rámu s toaletním stolkem, který byl plný stříbrných, zlacených i jiných pudřenek, nejrůznějších skleněných flakónků s parfémy, líčidel a zdobených kartáčů na vlasy. Byly to věci, které se líbily malé holce, nikdy jsem jich u nikoho tolik neviděla, ale díky vínu si teta mohla opatřit ledasco. 

 Za obývákem byl její pokoj. Hned u dveří stála dřevěná socha Ježíše v téměř životní velikosti, s otevřenou hrudí, hořícím srdcem, oči obrácené k nebi a prsty zdvižené k přísaze. Na zdech visely nejrůznější kříže a svaté obrázky, byl tam tmavě zelený, sametový gauč, nad kterým visel velký obraz Madony se zastřeným a neuvěřitelně modrým pohledem, který Vás sledoval kamkoliv jste se v pokoji pohli a v náručí držela své malé, naducané, zlatovlasé dítě a bylo tam velké křeslo ušák, do kterého když si člověk sedl, doslova ho polklo a nechtělo ho pustit zase vstát a před ním malý, karetní stolek z mahagonu, s vyloženým tarotem. Na psacím stole, který stál u otevřeného okna byla ve zlatém rámečku černobílá fotografie mladé dívky, která nahá seděla na židli, její dlouhé, vlnité vlasy padaly ve vodopádu až k zemi a jemně se usmívala. Teta se u ní často zasnila a vyprávěla mi jak ji jako mladičkou tak vyfotil umělecký fotograf. „Vidíš jak jsem byla krásná? Všichni se za mnou otáčeli.“ Pak mě pohladila po mých dlouhých, světlých vlasech. „Děvče, nikdy se nedávej ostříhat, ani barvit. To je naše rodinná barva a tu nenamíchá žádná kadeřnice.“ Pak se posadila do svého křesla a pobídla mě: „Posaď se ke mně a podej mi ruku. Budu ti věštit.“ Přisunula jsem si židli a podala jí ruku. „ Hmmm, ty máš krásnou čáru života děvče.“ Foukla mi do obličeje oblak kouře a pokračovala: „Samý štěstí tě čeká. Najdeš si krásnýho muže a ten tě bude moc milovat, a budete mít peníze. Moc peněz a žít budete ve vzájemné úctě a lásce. Á tady se mi ukazuje něco z tvýho minulýho života děěěvčeee. Ty jsi byla velká dáma, byla jsi anglická Lady a moc vážená. To proto ty jsi tak hodný dítě, protože z toho minulýho života víš jak se chovat.“ Vzápětí celou hezkou chvilku zabila otázkou: „Tak co? Už máš kluka a víš co se s nima dělá?“ 

 Tuhle otázku mi pokládala už od mých sedmi, což způsobilo, že jsem se začervenala a utekla k rodičům do jídelny. Já si v té době ještě hrála s klukama akorát tak na Sandokana s tím, že Sandokan jsme byli všichni. Teta pak přišla do jídelny za námi, máma jí bokem vysvětlovala, že takové otázky se pro dítě nehodí a ať už je příště neříká (nadarmo) a teta popadla sklenku bílého vína, rozkročila se ve své dlouhé róbě, takže vypadala jako zápasník sumo před bojem, a svým zvučným hlasem, chvílemi přerušovaným trhaným, kuřáckým kašlem, jala se pěti ústřední árii z Rusalky. Čert ví, co vždycky udrželo okna v rámech, ale když skončila odměnili jsme ji ohlušujícím potleskem a voláním „BRAVOOO“, protože jsme si taaaaakhle oddechli, že už je konec. Stejné číslo s oblibou předváděla i na všech rodinných oslavách a nezapomněla nás před tím upozornit, že kdyby jen jako mladá víc chtěla, mohla být dnes slavnou operní zpěvačkou. Předvedla to i na tátových padesátinách, a byla to taková bomba, že nám z ní utekli i tři čínská prasata, která si tehdy táta pořídil jako první z celé vesnice. Jen dozpívala, celá rodina jsme se zvedli od stolů a rozběhli se je hledat po celé vsi. Tak jak jsme byli, ve svátečních šatech, pobíhalo asi třicet lidí a pořád nic. Čuníci jakoby zmizeli ze světa. Až soused, o tři baráky dál, který na to pobaveně koukal, přišel k nám a povídá tátovi: „Ty Božiku. Já mám v zahradě nejaký divný, černý prasata. Říkal jsem si esli to nebudó ti tvoji číňani.“ 

 Po obědě a odpočinku se šlo zase do vinohradu. Práci jsme skončili k večeru, šli jsme povečeřet a teta otevřela sklípek. Byla to temná, cihlová místnost, ve které byl v parném létě příjemný chládek a stěny byly polepeny lesklými mincemi nejrůznějších měn. Dospělí se tu vždycky tak trochu, někteří i hodně lízli z nekonečného ochutnávání a hovor do té doby v klidném, rodinném duchu nabral na hlasitosti a síle výraziva. Vekslák Lojza vykřikoval koho všeho má v hrsti a kde si ještě nahrabe, vtipy strýce Damiána se posunuly do roviny mládeži nepřístupno, tety se trumfovaly, která si zadala s větším zvířátkem a táta si začal nejdříve pobrukovat a pak řvát staropražskou písničku „Taaak to vidíš Máááňooooo, taaaak už jsme tě lízliiii. Tooohle tooo se holkaaa, přeeece nedělááá.“ Potom se i poprali, pokud někomu nezbylo trochu střízlivého rozumu a neroztrhnul je a nastalo loučení, při kterém, v kontrastu k přivítání, létaly samé kurvy, blbci, krávy a neschopní plešouni. Ráno pak měli všichni super opici, vzájemně si volali a omlouvali se za to, jak to letos zase přehnali: „A příště, příště už se budeme víc krotit.“ :O) 

 Po čase se teta zamilovala do jednoho Syřana, který si k ní na doporučení přijel pro víno, několikrát se potom ještě vrátil a já malým nedopatřením získala další bezva sestřenici. Jmenuje se Marie, je napůl Syřanka, má krásné, dlouhé, černé vlasy, olivovou pleť, mandlové oči, váží skoro metrák, živí se jako barmanka a kartářka, hraje v ochotnickém divadle a ráda by k filmu, proto obíhá všemožné konkurzy. Zatím bezvýsledně. Ještě totiž nenarazila na tak inteligentní lidi, kteří by objevili její talent, jež přímo bije do očí, protože je TAAAAAKHLEEEE VESELÁ. No? Taky má být po kom ne? A teta Marie hodně zhubla, trošku sešla, ale pořád kouří jako Temelín. A vítat už nás chodí jen tak v bodyčku, což překvapilo, přes veškeré přípravy předem, mého muže. Ale rychle se vzpamatoval, když mu vzápětí sdělila, že vypadá jako Arabský princ. Hned na to mu ale důvěrně prozradila, ve kterém pokoji a za jakých okolností vznikla moje sestřenice. Tak nevím, jestli to nebyla poslední návštěva. :oD 

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře