Žil byl jeden člověk, tedy spíš přežíval. Měl pár dobrých přátel, kteří mu byli, spolu s jeho rodinou, pár opěrnými body v životě. Stereotypní život ho pohltil už ve velmi brzkém věku. Nedá se to přesně odhadnout, ale řekněme, že v době, kdy pro ostatní znamenal příští den tečku ve tmě, měl už ruku na vypínači světla. Člověk do toho spadne, aniž by si to většinou uvědomil, a tak i mu to připadalo úplně normální. Když si ale někdo zvykne na stereotyp, dokáže ho nenadálá situace pořádně vykolejit. Ano, hádáte správně, jako v každém příběhu se připlete hlavnímu hrdinovi do života dívka či spíše žena. Byla pro něj první, kterou měl rád pro to, jaká je, a ne proto, jak vypadá. Správný kýč, řeknete si. Možná ...
Všechno jako by si osud naplánoval. První setkání - náhoda na třetí. I když nebo právě proto, že je Internet tak rozsáhlý, je velký div, když zde potkáte někoho ze stejného města. A ještě větší náhoda je, když se setkáte na chatu (neznalí nechť nalistují ve slovníku cizích slov), na který se objeví reklama v časopise, se kterým mají oba co do činění. Dobře, uznávám, i tohle se může stát, ale řekněte to hlavnímu hrdinovi, snílkovi. Nikdo se ale nemůže zamilovat jen tak. To by ještě scházelo. Pojďme proto dál ...
První týden probíhal ve znamení zjišťování totožnosti té tajemné (já vám neřekl, že se nepředstavila?). Jako správný tvrdohlavec a špatný člověk se nakonec dopídil její identity. Byl zklamán. Doufal, že je to někdo jiný. O to divnější bylo, že ji začal vyhledávat, o to pochopitelnější, že jen na Internetu. Občas ji vídal v reálu, ale neměl z toho dobrý pocit. Hádky, to jediné v nich probouzelo opravdovou vášeň. Někdy se spolu pohádali tak, že spolu několik týdnů nemluvili. O to hezčí ale bylo usmiřování. Ještě nikdy pro něj nebylo tak příjemné přiznat vlastní chybu. Vždyť za to měl tak krásnou odměnu. Jakou? Odpuštění, které ale občas překvapivě přicházelo ještě před omluvou.
Jednou ho pozvala do bytu svých příbuzných, znáte to, popovídat si a tak :o) Byl z toho dost nervózní. No, dost je slabé slovo. Když se k tomu bytu značně orosen doploužil, připadal si jako v agónii. Napětí mezi nimi byste mohli řezat motorovou pilou. K ničemu nedošlo. Zůstalo to u povídání, asi dobře, jak si myslel. Začala studovat v Praze. Věděl, že tím jejich zvláštní vztah skončí. A skončil.
Jednoho podzimního dne přijela domů, za rodinou. Nedalo mu to, zavolal. Bylo chladno, ale ten večer ho něco hřálo, možná, že čaj, který pak spolu popíjeli v blízké čajovně. Poprvé nedokázal ovládat svoje jednání. U ní to bylo podobné. Jejich druhá já spolu strávila nádherný večer. I tento navenek schizofrenní vztah skončil.
Nevěděl, co má dělat, tak si hrál na svoje druhé já. Třeba by tak mohl být šťastný - říkal si. Nebyl. Navíc zničil i poslední vztah, který mezi nimi byl - přátelství. Teď už se jen prochází po břehu temné řeky nicoty, která se mezi nimi rozlila. Občas zkusí zavolat na druhou stranu. Ale je to příliš daleko a nikdo neodpovídá. Třeba někde v dáli jsou břehy víc u sebe, ale stejně jako štěstí to bude jen chvilkový happyend, který skončí za dalším průsmykem. I tak se může duše toulat, i tak může někdo bojovat proti osudu ...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Moderní svět | Twenty years | Temná řeka nicoty | Útržek z mobilu II. | Jitro