Zdravím pisálky Tak přicházím se svou troškou do mlýna. Popravdě nejsem schopný posoudit, zda jsou mé výtvory zajímavé či nikoli. Proto mě zajímají vaše názory a nebojte se kritiky, prosím.
Omlouvám se za pravopisné chyby. Věřím, že jich bude požehnaně. Už je to nějaký pátek, co jsem něco napsal.
PS: není to povídka, má to pokračování. Tak co, zajímá někoho jak se bude příběh vyvíjet a jak to dopadne?
V jednom z mnoha barů na předměstí sedí vysoký, černovlasý muž v obleku a dává si jednoho panáka pálenky za druhým. Je tam sám. Jen civí do barového zrcadla před sebou.
„Vypadám strašně.“ Pomyslel si a dál si s mírným znechucením prohlížel svou neoholenou tvář a rozcuchané vlasy, které už se pár dní úspěšně vyhýbaly šampónu.
Už si ani nepamatoval, jak dlouho se vlastně jen přesouvá z jednoho baru do druhého a nasává, dokud ho někdo nevyhodí.
„Ještě něco?!“ Zavolal na něj barman. Muž se podíval na sbírku lahví od nejrůznějšího alkoholu před ním.
„Ne. Myslím, že už půjdu domů.“ Řekl a zvedl se z rezavé barové židle. Na politý stůl mezi lahve od piva hodil pár zmuchlaných bankovek.
„Dobrý rozhodnutí.“ Zamumlal barman, když bral peníze. „Stejně na víc nemáš.“
„Mám tolik peněz, že bych to tady mohl celé koupit, kreténe.“ Pomyslel si, ale nahlas nic neřekl. Jen se pousmál. Pak se otočil a zamířil ke dveřím.
Počasí ve městě bylo chladné a deštivé. Uprostřed prosince v téhle části země většinou krutě mrzlo a celé město bylo pod náporem sněhu, ale letos byla zima nezvykle mírná. Muž z baru zamířil k hlavní silnici, kde u kraje stálo několik taxíků. Nastoupil do jednoho z nich.
„Kam to bude, pane?“ ozval se řidič.
„Jeďte na sever za město. Budu vám říkat cestu. Taxík se rozjel. Řidič byl velmi mladý černoch.
„Jak se vede, pane? Já jsem Jason.“ Řekl řidič. Dlouho bylo ticho, až muž z baru konečně promluvil.
„Tady zatočte vlevo.“ Řekl. Taxikář zatočil do malé špinavé uličky a dál pokračoval směrem na sever.
„Nejste zrovna hovorný, pane.“ Pousmál se mladý černoch. „Jste tady z města? Kam vlastně jedete? Jaký je vaše jméno?
„Kevin.“ Odpověděl mu po dlouhé odmlce. „Sakra, začínám mít opravdu pořádnou kocovinu a ukecaný taxikář je to poslední co teď potřebuju.“ Pomyslel si. Nicméně nabyl přesvědčení, že když bude poslušně odpovídat, možná mu dá ten černoch pokoj.
„Mám za městem dům.“ Řekl Kevin.
„Páni, bydlíte na venkově.“ pokračoval Jason v konverzaci s lehkým úsměvem. „Taky jsem bydlel na venkově, dokud mi nezemřela máma. Pak sem se musel přestěhovat do města, abych se uživil, pane. Víte, nikdy jsem se s městem nesmířil. Miluju venkov.“
„Teď doprava.“ Pronesl suše po chvíli mlčení Kevin. Avšak Jasonův nelehký osud v něm i přes návaly horka a neustálý pocit na zvracení vzbudil soucit a zájem o mladého řidiče.
„Kolik je ti let?“ Zeptal se Kevin.
„16, pane.“ Odpověděl v klidu Jason.
„Takže bys vůbec neměl řídit, že? Nebojíš se, že bych mohl být od policie? Víš přece, že je to poslední dobou ve městě dost drsné.“ Řekl Kevin.
„Řídit je v podstatě to jediný co umím, pane.“ Odpověděl Jason. „Jste vod policie, pane?“
„Ne, to nejsem.“ Usmál se Kevin a přitom si všiml, jak Jason rychle zavřel palubní přihrádku, ve které se něco zalesklo. Jestli to byla hlaveň pistole, se mohl Kevin jen domnívat.
V taxíku opět zavládlo ticho. Jason se dostal za město a před zraky obou můžu se rozprostřela pustá a studená krajina. Jak se vzdalovali od města, začalo stále více přibývat stromů. Z počátku spíše suchých, ale za nedlouho se ocitly v hustém smrkovém lese.
„Odboč tady na tu polní cestu, Jasone.“ Řekl Kevin. Taxík teď projížděl temným lesem stále hlouběji do jeho středu. Nakonec oba dojeli k malé rozpadlé chatě. Cesta tady končila.
„Tady bydlíte, pane?“ Zeptal se udiveně Jason a prohlížel si zubožené stavení se starou popraskanou omítkou a vysklenými okny, které byli zakryty kartonem a starými koberci. Plechová střecha byla rezavá a plná děr.
„Kolik to dělá?“ Zeptal se Kevin.
„Čtyřicet, pane“ Odpověděl mu stále ještě překvapený Jason. „Promiňte, pane, ale máte vůbec nějaký peníze?“
„Bohužel ne u sebe.“ Odpověděl mu Kevin. „Počkej tady, dojdu pro ně.“ Kevin vystoupil z auta a zamířil k chatě. Otevřel nezamčené dveře a zmizel vevnitř. Trvalo asi 10 minut, než se vrátil. Nesl s sebou tašku. Jasona na chvíli napadlo, že mu zaplatí kožešinami nebo něčím podobným.
„Upřímně, pane, už jsem si nemyslel, že se vrátíte.“ Zasmál se Jason. „ Ani bych vám to nemohl mít za zlý. Víte, práce je sice těžká, ale já vždycky věděl, jak se vo sebe postarat. Myslím, že jsem na tom líp než vy. A víte co? Já vod vás žádný peníze nechci. Dnes to máte zadarmo.
„Poslouchej, Jasone. Tady máš čtyřicet za cestu, a tady máš ode mě malou pozornost. Řekl Kevin a dal mu do ruky peníze a tašku. „Vezmi si to, otoč se a odjeď!“ S těmi slovy se Kevin otočil a zmizel v chatě. Když Jason otevřel tašku, chvíli jen zíral dovnitř a nemohl uvěřit svým očím. Byla plná peněz. Když se vzpamatoval z šoku, vyběhl z auta s úmyslem peníze vrátit. Zaklepal na dveře, a když nikdo neodpovídal, vešel dovnitř. Chata byla úplně prázdná.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
taxík |