STROJ ČASU aneb výlet po Egyptě

  

Můj stroj času má podobu trabanta, má speciální motor, který se nejprve rozehřeje a potom musí zrychlit na nejvyšší rychlost. Když jsem ho vyrobil, nevěděl jsem, jestli bude fungovat. Rozhodl jsem se, že ho půjdu poprvé vyzkoušet. Vyjel jsem si na dálnici, zastavil v odstavném pruhu a zapnul jsem zahřívání, po deseti minutách přestala svítit kontrolka a dala mi najevo, že je motor dostatečně zahřátý, na počítači jsem nastavil datum na začátek druhé světové války a připravil jsem odpočet. Když odpočet skončil, trabant se začal pomalu rozjíždět a náhle zrychlil tak, že letěl rychlostí světla. Když se na počítadle objevilo datum, které jsem určil, tak počítadlo prasklo a začalo rychleji než předtím utíkat dál a dál do minulosti. Naštěstí jsem vyrobil ruční brzdu a rychle jsem za ní zatáhl, aby jsem neskončil někde v době ledové. Najednou jsem viděl, jak se motor přehřívá a jak se otevírá padák.
Když jsem se probudil z hyperspánku, seděl jsem v trabantovi a byl jsem do půlky zasypán pískem. No, holt cesta časovou bránou není žádný kafe. Osypal jsem ze sebe písek a začal jsem se vyhrabávat, když jsem se vyhrabal z písku, tak jsem vyhrabal i trabanta a vyndal si z něj všechny potřebné věci ke zkoumání, zamknul jsem ho a zase jsem ho pro jistotu zahrabal, ale ještě jsem nevěděl, v které době se nacházím. Před sebou jsem měl písek, ale když jsem se otočil, viděl jsem opravdu zajímavou věc. Několik set metrů od místa, kde jsem přistál, jsem viděl několik miliónů otroků, jak staví pyramidu, a nahoře na kopci seděl ve zlatém křesle faraón. Z tašky jsem vytáhl stroj na změnu oblečení a přestrojil jsem se za otrokáře a vmísil jsem se mezi ostatní. Když byl večer, všichni otrokáři šli za faraónem, a tak jsem šel s nimi. Každý dostal odplatu za vykonanou práci a ještě pochvalu. Když byla řada na mě, faraón se u mě zastavil a řekl, že mě nezná, já na to, že jsem zde nový, ale on mě viděl, jak jsem se vmísil mezi ostatní, a tak mě dal zavřít. Po dvou měsících strávených v egyptském vězení (měl jsem štěstí, že faraón byl lidumil) jsem šel konečně ven. Pyramida byla už hotová a já se radoval z toho, že jsem na tom měl také svůj podíl. Nejvíce jsem se bál, že stroj času bude poškozený. Ještě než jsem šel k trabantovi, šel jsem se podívat, jak se žilo v minulosti. Vrátil jsem se na místo, kde jsem zahrabal trabanta, ale po vyhrabání dvoumetrové jámy jsem nic nenacházel. Naštěstí jsem měl u sebe automatickou vysílačku na vyhrabání auta, vlastní výroby. Zmáčkl jsem knoflík a trabant se sám vyhrabal asi deset metrů od míst, kde jsem hrabal, a já mohl v pohodě dojet domů, tedy spíše doletět, ale to jsem ještě zapomněl na tu nehodu, kterou jsem měl při přistání. Naštěstí jsem u sebe měl příruční kufřík s nářadím a loď jsem mohl spravit. No jó, ale neměl jsem kde startovat, všude kolem písečné duny, a silnice nebo alespoň cesta nikde. Zbývala mi poslední možnost, a to dotlačit auto do města a nastartovat ho na nějaké cestě. Po padesáti metrech tlačení mě do nohy kousnul had a já začal řvát, ani ne tak bolestí, jako pocitem, že jsem nechal lékárničku doma (předpokládal jsem, že v minulosti budu jen chvíli), naštěstí (a to bylo už opravdu poslední) jsem měl u sebe pálenku, a aby se mi do zranění nedostal zánět, polil jsem si nohu pálenkou, ale to jsem neměl dělat, protože noha začala pálit dvakrát tolik než předtím a já si musel odpočinout, protože noha ukrutně bolela. Když už jsem byl odpočatý, dotlačil jsem auto do města. Lidé na mě koukali, jako bych přilétl z jiné doby (No jo, jenomže já přilétl!). Postavil jsem trabanta na hlavní cestu a zapnul jsem zahřívaní, lidé se lekli a zalezli do svých chatrčí a já se šel napojit do nejbližšího baru.
Po pěti minutách strávených v nálevně jsem uslyšel ránu, jako když vybouchne nukleární bomba (přeháním), a potom zvuk ohně. Už jsem tušil, co se asi stalo, ale nechtěl jsem tomu věřit.
Když jsem vyšel před bar, viděl jsem, jak tam něco hoří; jé, to je moje auto, to je strašný, teď budu muset týden stavět nové. Vyndal jsem z auta ohořelý kufr s nářadím a šel jsem hledat nocleh.
Druhý den ráno jsem si pronajal malou chatrč v centru města. Natahal jsem si tam potřebné věci a dal jsem se do práce. Když jsem o týden později skončil s prací, tak jsem viděl, co jsme udělal. Bylo to mnohem horší než trabant, protože to bylo ze dřeva, nemělo to ani počítadlo času, to znamená, že bude obtížné trefit se zpátky do svojí doby. Když už jsem byl připraven ke startu, přišel ke mně jakýsi muž a ptal se mě, jestli bych jeho dětem nepostavil taky takový domeček. Já souhlasil, a tak jsem ztratil další den, protože po takové práci je člověk unavený. Musel jsem tedy ještě jednu noc zůstat.
Ráno jsem se probudil do typicky Egyptského počasí, slunce pálilo jako nikdy. Vyjel jsem s dřevěnou károu ven a zapnul zahřívání, tentokrát na méně stupňů, aby zas nenastal výbuch, a navíc, když je stroj dřevěný. Po chvilce jsem zahřívání vypnul a sedl jsem si dovnitř budky. Budka se pomalu rozjela a najednou jsem svištěl vzduchem. Pod sebou jsem viděl Babylónskou věž, cestou jsem se zastavil u Edisona a díky mně vymyslel žárovku o pět let dříve. A najednou jsem viděl, jak se točí Major Zeman, sametovou revoluci, a to už jsem si říkal, že bych měl přibrzdit. Když jsem viděl sám sebe, jak startuju stroj času, tak jsem zatáhl za brzdu. Zastavil jsem se přesně v přítomnosti, ale né, vždyť tu jsou létající auta. Asi jsem se trefil do budoucnosti, a tak jsem stroj znovu nahodil a přistál jsem přesně před svým domem. Ale co udělám se strojem času? Asi ho rozeberu, protože by nebylo správné zasahovat do minulosti a měnit tím přítomnost. Když jsem přišel domů, bylo tu něco jinak, vždy když něco přibude, hned si toho všimnu. Už vím, je tu nová žárovka, nějaká moderní. Mami, co je to za moderní žárovku?

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 11.4.2012, 19:40

poslední přihlášení - září 2008

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>