Smrti se nedožiješ

  

"Dobrý večer, prosím vás, paní, byla byste tak laskavá a řekla panu Kabešovi, aby mi vrátil těch pět tisíc? To už přestává být veškerá legrace."
"Jistě, já mu to vyřídím." Usmála se a vešla na právě uvolněnou toaletu, aniž by chápala, o jakých penězích to ta romská žena mluvila. Přemýšlela o tom, ale přesto se na to nechtěla ptát. Ještě jednou její zrak zavadil o ty tmavé, pečlivě nalíčené oči, když opouštěla toaletu. Prodrala se úzkou uličkou zpět ke svému stolu u pódia, zapálila si cigaretu a pak se začala poohlížet po Kábovi. Když ho spatřila u vedlejšího stolu, jak živě rozpráví s přáteli, naklonila se k němu a šeptem mu do ucha vyřídila vzkaz. Opovržlivě protočil oči a dal tím Olze jasně najevo, že ho romská žena, vyžadující jeho peníze, ani v nejmenším nezajímá. Její pohlazení po jeho vlasech jí bylo oplaceno polibkem a vrátila se zpět ke svému stolu, aby nerušeně dokouřila.
Podal barmanovi prázdnou skleničku od vína a usmál se na znak toho, že si přeje další. Cítil, že do něj někdo vrazil loktem. Prudce a naschvál. Pootočil se a znechuceně se s hlasitým povzdechnutím díval do tváře ženy z časů pro něj dávno zapomenutých. Ani její jméno si nepamatoval. Postavila se těsně vedle něj a probodávala ho s povýšeným výrazem v očích.
"Tak Jiří, doufám, že pro mě ty prachy máš, a nechtěj se z toho zase vykecat."
"Žádný prachy nemám, protože ti nic nedlužim, a koukej vocaď vypadnout."
"Hele, nechtěj, abych to řešila po zlym, někoho na tebe zavolám. Ty si mi slíbil, že mi dáš pět táců za potrat, a taky mi je dáš," zdůraznila silným poklepáním ukazováku na bar.
"Já se s tebou nehodlám bavit, di do hajzlu, nebo tě nechám vyhodit. A nemysli si, že se tě bojim. Co uděláš? Dáš mi přes držku vole?" sledoval ji nepříčetným pohledem a ze všech sil se snažil nezvyšovat hlas.
"Ty si takovej hulvát." Šeptala jedovatě a chytala ho za rukáv. Vzal si skleničku, vytrhl se jí ze sevření a odcházel směrem k pódiu. Následovala ho, a když se opět podrážděně otočil, začala něco nesrozumitelně drmolit a divoce gestikulovat.
"No to víš, že jo. Ahoj." Zvýšil hlas a poukázal rukou k východu. Zahodila na zem cigaretu a zmizela v davu.
Po nějaké době vysedávání si sbalil violu a řekl Olze, že pojedou domů. Přikývla. Pohladil ji něžně po tváři, políbil a slíbil, že počká na parkovišti u auta. Šel tedy napřed, poněkud klidný s čistou hlavou, nemyslel už na romskou ženu, těšil se, až se vyspí. Už z dálky ale viděl, že ta žena sedí na kapotě jeho auta a čeká na něj. Chvíli se zastavil a znechuceně povzdychl. Připadal si příliš slabý na to, aby se jí konečně zbavil. Došel klidně k autu, odemkl si a chystal se nastoupit. Chytila ho prudce za rameno.
"Tak frajere, tohle už přestává všechno. Naval mi ty prachy!!" začala ječet nepříčetným hlasem a jakoby se snažila Kábu uhodit. Silně jí sevřel paži a přikázal jí, ať se uklidní.
"Fajn, fajn, já si počkám na tvoji přítelkyni a všechno jí o tobě povim." Usmála se a o krok odstoupila.
"Tu to tak bude zajímat." Odfrkl si a zapálil cigaretu. Žena vytáhla z bundy kapesní nůž a s úsměvem přejela po ostří prstem.
"Tohle se jí bude líbit. Jsi fakt sprostej sviňák, když necháš za sebe trpět slečnu." Otočila se a odcházela. Kába cítil, jak mu buší srdce, samou zlostí svíral pěst, jeho agresivita ho nutila zasahovat. Chytil prudce ženu za vlasy a vší silou s ní mrštil o zem. Zprvu překvapeně koukala, pak ale vstala a opět usměvavě proti němu namířila nožem. Náhle se po něm vrhla, ale nestačila bodnout, Kába sevřel její paži s nožem a otočil ji od sebe. Žena naříkala a stále mu sprostě nadávala. Snažila se ho kopat, kymácela se, pak se zaklonila a plivla mu do obličeje. Její výraz ztuhnul. Vyděšeně vykulila oči a ústa otevřela dokořán. Kába ji pustil, aby si utřel slinu z tváře. Žena se zhroutila k zemi a on jen cítil teplo na své ruce. Byla od krve. Upustil nůž a přistoupil k ženě, bezvládně ležící na studeném betonu. Okolo těla se rozlévala její krev a tmavé vlasy jí, v silném větru, vlály. Klekl si nad ni a zakoukal se jí do obličeje. Nejevila známky života, jen stále vyděšeně zírala a z úst jí vytékaly krůpěje krve. Napřímil se a zlehka do ní nohou strčil. Jeho béžová semišová bota začala rudnout, čvachtal v krvavé louži. Zavrávoral několik kroků zpět a se silným oddechováním si opřel ruce o kolena. Snažil si okysličit mozek, tloukl si krvavou rukou do čela, myslel, že tím to silné bušení zastaví. Chtělo se mu náhle zvracet, mlžilo se mu před očima a strašlivé mrákoty ho pojímaly.
Hlasité rychlé kroky se začaly přibližovat. Když Olga spatřila bezvládné tělo, povalující se uprostřed tmavého parkoviště, a Jiřího, druhým směrem odvráceného, automaticky se rozběhla za ním. Zůstala vyjeveně stát nad mrtvolou romské ženy a tiše si opakovala, že všechno je jen pouhým snem.
"Já ji zabod." zašeptal náhle a upřel k Olze své oči. Klepající se rukou se snažila zapálit si cigaretu, ale hned ji odhodila a vztekle procedila mezi zuby:
"Ty si idiot. Dělej, pomoc mi, odneseme ji do auta. Musíme zmizet." Sebrala ze země nůž a chytla mrtvolu v podpaží. Kába něco bručel pod vousy, ale po chvíli ji uchopil za nohy a společně ji odnesli do kufru jejich auta.
Olga řídila, zdála se být náhle ledově klidná.
"Do hajzlu! Já sem to nechtěl udělat, byla to nehoda." vybuchl. Zajela ke krajnici a zastavila. Otočila se k němu a uchopila jeho ruku slepenou krví.
"Teď musíme jednat. Nemůžeš teďka řešit proč, jak a kdo, ale musíme se zbavit mrtvoly. Odvezeme ji k Bránickýmu mostu a spustíme ji do vody. Zkus zachovat klid, prosim tě." Opět nastartovala a najisto mířila do Bráníka. Sjeli z hlavní silnice směrem ke kempu, který už naštěstí nebyl v provozu, a s vypnutým motorem dojeli podél vody až k mostu. Společně vyndali již poměrně ztěžklé tělo romské ženy a odtáhli ho na dřevěné molo. Na postupu se domluvili v autě, teď vše prováděli beze slov, rychle, pečlivě. Měli štěstí, krom dlažebních kostek ležel u vstupu do vody betonový kvádr. Namáhavě ho dopravili také na molo a Olga šla do auta pro provaz. Kába rozkročeně stál nad mrtvolou jakoby snad nad svou kořistí a černé, ohavné myšlenky mu klovaly do hlavy. Hnus ze sebe samého, odpor ho pronásledovaly jako sen. Sama Vltava, tmavá a klidná působila jako nejstrašnější noční můra, chlad a šum stromů. Teď se nesměl složit, musel to dotáhnout do konce. Klekl si nad mrtvou ženu, rukou ji uchopil za vlasy a několikrát jí omlátil obličej o betonový kvádr. Nedíval se na ni, jen ji otočil obličejem na molo, aby neviděl, zda má tvář znetvořenou dostatečně. Jen v to doufal. S Olgou pořádně uvázali provaz okolo ženského trupu a druhý konec zauzlovali stejným způsobem kolem kvádru. Vše muselo být pevné, aby nedošlo ke zbytečné chybě. Kába vší silou sesunul kvádr z mola a mrtvola byla prudce stažena s ním. Zahlédl její tvář. Stále děsivě zírala, znetvořený nos a krvavá ústa, vše se zadívalo přímo na něj. Olga se odvrátila ke stromu a s hysterickým pláčem zvracela. Nechal ji, nehybně stál a upřeně koukal na druhý břeh. Po chvíli k ní přistoupil, objal ji a odvedl do auta.
Za nejlepší řešení považoval odjet na chalupu do Roudnice nad Labem a tam smýt všechny stopy. Nikomu to nemohlo být nápadné, protože byl pátek. Když dojeli na místo, začínalo pomalu svítat. Pomohl Olze z auta a uložil ji na pohovku naproti krbu v pokoji. Zatáhl závěsy a začal rozdělávat oheň. Potom přinesl kávu a sobě nalil plnou sklenici whisky. Začal Olgu pomalu svlékat a omývat jí krev z kůže. Své i její boty a oblečení spálil v krbu, i to, co nebylo nutné. Spálil všechno a posadil se. Sledoval oděv hořící s nadějí, že uhoří všechno, celá dnešní noc, celá noční můra. Pak leželi, zahaleni v dece, byli unaveni tak, že nemohli zamhouřit oči, pozorovali oheň.
"Děkuju ti. Já ... jsem rád, že to ... ty přece víš, že sem nechtěl a..."
"Jirko, prosím, nic mi neříkej. Já vím, že si ji nezabil. Byla to nehoda, ale to ti nikdo věřit nebude. Nikdo nás snad neviděl, všechno bude dobrý, hm? Všechno dopadne dobře." utěšovala ho a něžně hladila po vlasech.
"Díky, zkus trochu spát." políbil jí ruku.


Všechny stopy byly zahlazeny a oba dva byli klidnější. Vraceli se do Prahy. Kába se chtěl pořádně prospat, ale první noc, kdy konečně zabral, smrtelný úděs ho nenechal spát. Netušil, zda se mu něco zdálo, všude byla tma, jen ledový pot ho poléval. Přemýšlel a pak si byl náhle jistý, že neměl sen, nebyl to sen, co ho vzbudilo. Vstal a šel k oknu. Ztěžka se opřel o parapet, zapálil si cigaretu a odhrnul závěs. Venku se, mezi pouličními lampami, proháněl igelitový pytel a prohýbající se koruny stromů vrhaly šílené stíny. Mráz mu přecházel po zádech, čísi ruka jako by projížděla jeho vlasy, kdosi ho líbal na šíji. Zprudka se otočil, a jelikož nebyl opilý, cítil, že asi nedostatek spánku ho přivádí do těchto stavů, utřel si pot z čela a plný bezmocného zoufalství se vracel do postele. Nemohl zavřít oči, stále myslel na romskou ženu, jak zírala, když byla balvanem stržena do Vltavy. Tento pohled se střídal spolu s grimasou, kterou předváděla na parkovišti, také s jedovatým pohledem předtím v hospodě, a všechny její tváře mu náhle blikaly divoce hlavou. Znenadání stála u okna a upravovala závěs. Poté přešla ke Kábovi a posadila se na okraj postele. Kroutila hlavou a s úsměvem mu podávala nůž. Zprudka se posadil a rozsvítil. Byl to snad sen. Nevěří přece na duchy a neblouzní. Šel si opláchnout obličej a opět do postele. Neusnul. Ještě několikrát seděla romská žena, upravená a čistá, na okraji jeho postele.
Další noci byly stejné a horší. Nebudil Olgu, jako by měl strach, že ženu také uvidí, a nechtěl jí to způsobovat. Romská žena se kymácela nad postelí, stále se usmívala a podávala mu nůž. Olizovala ostří, šeptala, že jí stále něco dluží, a nabádala ho, aby jí zaplatil za všechna ta léta. Střídavě přecházela od postele k jeho pracovnímu stolu. Stále dokola. Klepal se, nemohl to vydržet, prosil o další bílý den a o slitování, měl pocit, že už ani dýchat mu nedovolí. Šel k psacímu stolu a rozsvítil lampičku. Vždyť já si ani nezasloužím dýchat, pomyslil si. Byly to už týdny, noc co noc mu připomínala jeho dluh, věděl, že to neskončí. Vytáhl ze zásuvky pět tisíc korun a položil je před sebe. Pak, už plně odevzdán do náručí pomatených vidin, nabil revolver a rána otřásla nocí. Vzbudil Olgu, to ale nechtěl.

"Dobrý večer, paní, mohla bych mluvit s panem Kabešem?" ozval se do sluchátka milý ženský hlas.
"Můj muž se před měsícem zastřelil." Odpověděla Olga.
"Prosím??!!"
"Zastřelen. Lituji."
"Zastřelen? Bože, proč?"

LP 2004

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře