Škaredá na inzerát

  

5. příběh: Škaredá na inzerát

"Jsem pitomá, škaredá a tlustá," zašklebím se na zeď. "Tak to přece nemůžu napsat!" zakvílím a chytnu kamarádku za ruku. "No jistě, že nemůžeš, napiš tam pravdu, jsem milá, pohledná, plnoštíhlá šestnáctka, která hledá kluka, kterému nejde jen o lásku na jeden den," vysvětlí mi hezky.
"Nebudu nikomu nalhávat, že jsem pohledná. Já se přeci vidím každé ráno v zrcadle a vždycky si říkám, proč nemůžu vypadat trochu normálně." "Nikomu nic nalhávat nemusíš. Co jsem řekla, je pravda. To, že máš o nějaké kilo navíc, přece neznamená, že nejsi hezká, kolikrát ti to budu vysvětlovat?" zahrozí mi a usměje se Jitka mile. "Počkej, až ti začnou chodit inzeráty a vystrojíme tě na rande, budeš mi děkovat, že jsi nenapsala tu tvoji sebezáhubu." "Dobře, tak jak to tedy mám napsat? Sedíme nad tím už víc než hodinu a vymyslely jsme zatím jenom Nazdárek lidičky, ach jo," povzdychnu si nešťastně a vyčerpaně, ale Jíťa se nedá odmítnout a skloní se nad papír. Píše a píše, zamyšleně kouše do tužky. "Mám to!" výskne si vítězně. Napjatě ji pozoruji a poslouchám. Jíťa čte pomalu a zřetelně, jako by to byla sama Bible. "Nazdárek kluci, jedna pohledná a atraktivní šestnáctiletá dívka hledá přítele k bližšímu seznámení, který by chtěl poznat lásku, stejně jako ona. Má ráda zábavu, knížky, kuželky, a jestli jste dokonce z okolí Chomutova, neváhejte a pište," dočetla a vydechla. "Tak... Co ty na to? Aby ses tedy necítila trapně, napíšeme to v třetí osobě, přiložíme k tomu tvoji adresu a ty si potom vybereš toho pravého." A já na to kývnu. Připíšu tedy na obálku Kamila Závišková, Chomutov, a tak dále a utíkáme to vhodit do schránky. Mám trochu strach, protože do seznamky se dívá moc lidí, a když uvidí mé jméno, bude to trapas, ale třeba má Jitka pravdu. Do kluka nenarazím, musím osudu pomoct.
No lidičky, já byla jak na trní, jestli mi to otisknou do časopisu. A představte si, v pondělí jsem si jej v trafice koupila a on tam byl. Pod růžovým podkladem se vyjímala kurzívou napsaná drobná písmenka. A dole, dole moje jméno. Panenko milá, co se z tohohle vyklube?
Na posměch jsem nebyla "jen" spolužákům, ale celé škole. Kde kdo si na mě ukazoval a šeptal: "Hele, to je ta mladá ze seznamky, che che, hledá lásku." A všichni se smáli, samozřejmě na můj účet. Litovala jsem, že jsem kdy Jitku poslechla. "To jsou jen závistiví blbci, nevšímej si toho a buď ráda, že jsme to napsaly," utěšovala mě. "A co mi asi tak závidí, prosím tě? Dělám tu akorát šaška."
Kupodivu o dva dny později se v naší schránce objevila pošta pro mě. Nejprve jsem neměla vůbec chuť otevřít je, ale
zvědavost je má slabá stránka. "Ahoj kočičko, přečetl jsem si tvůj inzerát, bydlím kousek od Chomutova, tak bychom se mohli poznat blíž. Co ty na to? Odepiš, Dan." Dopis jsem znechuceně odhodila na koberec a s nadějí v duši jsem pomaloučku otevírala i druhou obálku. "Nazdárek Kami, tvůj inzerát mě moc zaujal, proto píšu. Je mi sedmnáct, mám rád letní oblohu a pozorování zapadajícího slunce, i kuželky nejsou od věci. Bydlím kousek od Chomutova, tak se můžeme dohodnout a poznat se blíže. Tvůj Otta." Přiložila jsem si lístek zasněně k hrudi a povzdychla si. Tak že by přece? Rychle jsem chytla sluchátko telefonu a vytočila známé číslo. "Jitka u telefonu, prosím," ozvalo se na druhé straně. "Jíťo, já ti sem tak šťastná, došel mi dopis, odpověď z inzerátu, víš?" povídám jí rozzářeně. "Vážně? A co, líbí se ti ten dopis?" ptá se potěšeně. "To víš. Hned teď na něj odepíšu. Zítra ve škole ti všechno povím. Jíťo, promiň mi, jak jsem byla protivná," pípnu provinile.
A tak jsem tedy mému tajemnému Ottovi napsala dlouhé psaní, že se mi také jeho dopis moc líbil a popsala jsem mu tam cestu do Chomutova.
Ve středu mi přišlo, že v páteční večer se sejdeme v parku. Celá šťastná jsem běžela za mým strážným andělem Jíťou a i s ní jsem běžela ke kadeřnici.
Zase po dlouhé době jsem si nepřipadala úplně škaredá. Jitka mně namalovala oči, nalakovala mi nehty a pomohla mi vybrat vhodné oblečení. Z domu jsem vyšla o čtvrt hodiny dříve, než jsme měli s Ottou ujednáno, a opatrně jsem cupitala k parčíku. Jíťa mě kousek doprovodila, a než mě opustila, zkřížila dva prsty a povzbudivé "zlom vaz" splnilo moje očekávání, na Jitku je spoleh.
Už pět minut čekám, sedím na lavičce a ruce se mi potí horkem a strachem. Pozvednu oči a sleduji padající listí. Houpi houp, houpi houp, listí klouže k zemi ze strany na stranu, padá, letí, a s ním i čas. Je půlhodina po našem smluveném setkání, a on nikde.
A tu, vidím kluky z naší školy. Jde jich asi pět a všichni se čertovsky nasmívají. "Na koho to tu čekáš?" zastaví se u mě. "To je moje věc," odbudu je rychle a sklopím hlavu. List v ruce hrubě drtím. "Nečeká tu náhodou na Otíká?" podívají se
jeden na druhého a ve mně hrklo. "Co, nečekáš na Otíká?" hodí na mě posměšný pohled. Oči mám zaryté v zemi a strach mi nedovolí promluvit. "Ale to na něj nečekej, Kamilko, on nepřijde, ale sluší ti to, on je blbej, sedí v hospodě a nechce za tebou jít, že prej si ošklivá jak noc, říkal," chechtá se kluk a ostatní ho plácají po zádech. Jsou cítit alkoholem. "Jo, jo, prej by radši než s tebou byl do smrti sám, ten náš Otík, to víš...," směje se druhý. "Ale podívejte na ni, jaký má vyčesaný vlasy a ten vohoz, skoro bych nepoznal, jakej má zadek," chytne mi jeden kluk za pramínek vlasů, až to zabolí. To už nevydržím a s pláčem utíkám odsud. "Ale kampak?" zastaví mě. "Copak ty nechceš počkat na Otíka? Třeba si to rozmyslí a přijde," chláme se. "Nechte mě na pokoji!" křičím a utíkám, utíkám co nejdál od toho všeho ponížení. Srdce mi buší jako hodiny na věži, nevím, kam jít, abych se schovala.
Sednula jsem si na lavičku daleko odtamtud, když už jsem si myslela, že se udusím, jak se mi těžko dýchalo. Zalykala jsem se slzami, rozmazané oči jsem si otírala do rukávu a lak na nehty bych nejradši smazala. Přišla jsem si tak malá jako jedno semínko v poli plném obilí. Tak přebytečná, tak přebytečná...
Druhého dne jsem do školy přišla napohled pevná jako skála, ale Jitka hned poznala moji vystrašenou duši. "Stalo se něco, neublížil ti snad ten Otta?" přiběhne mi hned naproti. "Žádný Otta není," šeptnu hrubě a jdu bez zastavení k šatně. "Jak to myslíš, že není, přece ti psal a..." "To byli kluci od nás, dělali si srandu," pravím chladně. "Opravdu? To je mi líto," sklopí oči. Já na to nereaguji a odcházím do třídy. "Kamilo, co jsem ti udělala? Já za to přece nemůžu, že ti to nevyšlo," zavolá na mě. Na to se otočím a zahledím se jí do očí. Má je smutné, lítostivě. Lesknou se, jako by chtěla plakat. Běžím za ní a obejmu ji. "Promiň, promiň, ty ani nevíš, jak mi je," říkám tiše. "Jak ti je, tak mi to pověz," naléhá. Zavřeme se spolu na toaletách a já jí poníženě líčím včerejší hrozný večer. "To je hrozný. Oni jsou vážně pitomí," kleje se sepnutou pěstí, "zasloužili by pomstu." Já kývám, ani nevím proč.
A neuplynulo moc dní a pomsta byla naplánovaná. Přemluvily jsme kamarádku ze zdrávky, která by mohla dělat modelku, aby nám pomohla, a pak to šlo jako na drátku. Andrea, ta dívka, vytípla chvíli, kdy byli kluci, co mi to nastražili, po jednom, a každého si obmotala kolem prstu, nedělalo jí to vůbec potíže. A pak, když šla naší školou, tak se k ní před všemi zraky přihlížejících kluci rozběhli a cukrovali. To však Andrea vysoce přehlížela a zvolala odměřeně: "Zavolejte si je někdo, nemám na školáky čas." Kluci koukali s otevřenou pusou a všichni diváci se upřímně zasmáli. Ještě ke všemu jsme domluvily se školním novinářem, aby o tom napsal v novinách. Fotografka Jíťa je vyfotila v akci, jak kolem Andrey poskakují a diví se navzájem, a je z toho článek měsíce.
Stejně mi pomsta ale nevymazala onen den. Pořád musím vzpomínat na to, jak tam jak pecka sedím a oni mě někde z povzdálí pozorují a popadají se za břicha. Bylo naivní myslet si, že najdu kluka snů.
Myslela jsem si, že se do schránky už nepodívám. A taky že jsem to vydržela. Dopisy pod heslem "Inzerát" jsem hned vyhazovala do koše. Když ke mně ale přišla jeden den Jitka a uviděla v koši nerozbalenou obálku, vzala ji do rukou a rozzlobeně na mě pohlédla: "Kami, prosím, řekni mi, že ty dopisy vždycky nevyhazuješ. Řekni mi, že si je čteš." "Nečtu," šeptám a nepřestávám listovat v časopise. "Nečteš? A proč? Některý by se ti třeba líbil. Kamilo, co blázníš?" "Co blázním? Asi jsi zapomněla na inzerát, kterej mi zrovna nepřišel jako super rande. Už nestojím o seznámení pomocí inzerátu, je to akorát recepis na blbou náladu, jasno?" "Fajn, ale já jsem zvědavá. Tenhle bude poslední, prosím," žadoní s rukama nalepenýma na obálce. "No tak jo, ale poslední," svolím a sama se už potichu těším na psaní. "Ahoj Kamilo, jmenuji se Vojta, je mi osmnáct, a protože mě tvůj inzerát moc zaujal, rád bych tě poznal blíže. Jestli chceš, napiš SMS a můžeme se domluvit. Rád tě uvidím, pá, Vojta." Jíťa dopis s úsměvem dočetla a spustila: "Kamčo, to si nesmíš nechat ujít. Zkus mu napsat a uvidíme. Třeba to tentokrát vyjde. Od minule jsi poučená, tak od toho nic nečekej, ale za zkoušku nic nedáš." "Já ti nevím, Jitko," bráním se lehce. "Ale já vím. Prostě mu napíšeš," rozhodne. "Víš co? Já mám nápad; co kdybys mi ho napoprvé okoukla ty a pak bys mi řekla, jaký je. Jíťo, prosím tě," obejmu ji. "Co?" lekne se, "já? Proč já?" "Protože tě mám ze všech nejradši a nejvíc ti věřím," hodím na ni lítostivá očka a jemně se usměji. "Ach jo, proč se vždycky nechám ukecat?" usměje se taky.
Po tom, co jsme si párkrát napsali po SMS, jsem měla už větší naději, že by to pro teď mohlo snad vyjít. A když uběhl týden, Vojta přijel jako na koni a čekal na mě, vlastně na Jitku, u cukrárny. Jíťa se jen jemně nalíčila a oblékla se jako každý všední den. Stiskla jsem jí ruku a mrkla na ni: "Máš to u mě."
A potom jsem čekala snad více než tři hodiny, než zazvonil zvonek a moje spása se vrátila. "Tak co? Honem, povídej!" vybafnu na ni mezi dveřmi. "Počkej přece, nemůžu si ani sundat bundu?" Vešla dovnitř, sedla si na křeslo a poručila si kafe. Pak začala mluvit: "Vojta je fakt super kluk. Pusa mu jede jako mlýnský kolo a...," přemýšlí, "a zaplatil mi zákusky i čaj, tak to nebude žádnej sobec." Zasměje se a já s ní. "No povídej, co dál? O čem jste si povídali, jak vypadá?" "No, je asi o hlavu vyšší než já, hraje basketbal, má rád jídlo a... a BeBe sušenky," šulí se do pryč, "má tmavý vlasy a modrý oči. Široký úsměv a krásný zuby, fakt," vychvaluje ho. "Tak to je super. A co jsi mu řekla o mně?" "Že jsi nemocná a už jsi to nechtěla odvolat, a tak jsi tam poslala mě. A domluvili jsme se, že přijede zase pozítří." "Vážně? A nebude divné, že už budu tak honem zdravá?" "Já nevím, to si rozmysli, jestli chceš, tak tě ještě pro jednou zastoupím." Obejmu ji na to: "Ty jsi ta nejlepší holka na světě. Až pak budeme s Vojtou chodit na rande, donesu ti vždycky suvenýr." Usměji se a podám jí časopis.
Tak i podruhé šla Jíťa místo mě a vrátila se po delší době s dolíčky ve tváři. Byla opět nadšená. Zase mi bájila o Vojtovi a domluvila další schůzku, na kterou už konečně půjdu já osobně.
Občas jsem psávala své pocity a zážitky do deníku. Tyto dny jsem často psávala, jak mám jen z povídek mé kamarádky zamotanou hlavu myšlenkami o Vojtovi. Mám v hlavě matný obrázek, jak by asi mohl vypadat. Tmavé vlasy..., třeba kaštanově hnědé, a ty oči, říkala modré, ty bývají kouzelný.
"Tylilili," ozve se telefónek v den D. "Prosím." "Ahojky, tady Jitka, hele já se chci zeptat..., totiž, nemám ti tam dělat podporu? My už se trochu známe, tak když byste si neměli co říct, byla bych připravená, chápeš?" slyším se smíchem. "Ehm, no já nevím, myslíš, že je to dobrej nápad, nemám se s ním už setkat oficiálně, jako abychom byli o samotě?" "No fajn, byl to jen návrh, já... já to chápu, tak pa." "Nenene, počkej, já budu ráda, když půjdeš, alespoň se nebudu tolik stydět," říkám rozhodně. "Vážně?" "To víš, že jo. Za hodinu buď u mě."
"Jíťo, já má strach. Jsem fakt ráda, že jsi tu," chytnu ji s vytřeštěnýma očima za ruku a přidáme ve kroku. Ještě asi pět minut a jsme u známé cukrárny Sněhová vločka. Přes sklo jsem spatřila sedící mladíky, dívky i důchodce. Ale Jíťa mě upozornila až na kluka stojícího před budovou. Aniž bych si to uvědomila, zvolnila jsem krok a sklopila hlavu. "Tak, to je Vojta, to je Kamila." Vojta na mě pohlédl: "Jitka mi o tobě moc mluvila. Těší mě." A padla pusa na tvář. Jitka nás strnule pozorovala a přitom se usmívala, jako by měla nůž v zádech. Jemně do ní kopnu a gestikuluji, že vyrážíme dovnitř. Vojta se mě jemně dotknul rukou a usmál se.
Nakonec to bylo i ve třech zábavné rande. Jitka o Vojtovi nelhala, spíše mu ubírala ve chvále. Hodně se na mě vyptával, ale hned věděl, kdy přestat. Tak mi s ním bylo fajn a co bylo nejlepší? V jeho blízkosti jsem si nepřišla až tak hrozně škaredá a... a tlustá. Mám oblečené černé džíny a světlounce oranžové tričko, mé oblíbené. Jitka je naparáděná snad víc než já. "To snad nemyslíš vážně, taková kočka, a jsi sama," říká Vojta a já rudnu až za ušima. "Nedělej si ze mě srandu, umím být hodně protivná." "Tomu ani nevěřím," kroutí hlavou s úsměvem. "Tomu klíďo věř," chytne ho Jíťa za ruku. Hned mi tam padnou oči. Ano, zapomněla jsem si připomenout - letmé dotyky. To jsem si četla v Bravu a i Jitka mě na to upozorňovala a takhle mi to připomněla. Zasmála jsem se a za chvíli jsem se jemně, jako sedá motýlek na kytku, dotkla Vojtova ramena. Myslím si, že si toho všiml. Jeho výraz se pozměnil, pohled byl toužebný a smyslný. "No tak já už poběžím," vyruší náš oční kontakt Jitka. "Ale kam bys chodila, poseď," pobídne ji. "Ne, ne. Musím," kývne a zastaví u mě povzbudivý úsměv. Nejprve její odchod beru jako zradu. Ale pak... jen my dva.
Šel mě doprovodit až před dům a tam jsme zůstali stát a on mi dopovídal svůj prázdninový příběh. Na to se ostýchavě pousmál. "Tak se snad brzo uvidíme, hm?" "Ráda." Políbil mě motýlí pusou a odcházel. Než jsem se vzpamatovala, viděla jsem ho už jako malý, černý stín, daleko.
"Kamila má prej kluka," chychotali se spolužáci ve třídě tak nesnesitelně hlasitě, že se to nedalo přeslechnout. "Kamila? No to musí být nějakej kořen, co vypadá jak ropucha," připojuje se většina třídy. Znechuceně opouštím tu mučírnu a otevřu si dveře na záchodky. Zavřu se do jedné kabinky a zamýšlím se nad osudem, který na mě kdosi seslal. Chce se mi brečet. Prý kořen, jako ropucha. - Kamarádky, už je nechci nikdy vidět. ¨
Vojta mi druhého dne odpoledne volal, že na mě bude čekat zítra před školou. To mi udělalo takovou radost, že jsem se rozběhla ihned za Jitkou a i s nanuky v ruce jsem jí oznámila Vojtův návrh. "To je super, tak vidíš, nezapomněl na tebe." Otevřela mi dveře vstříc a bez ptaní mi se smíchem vzala jeden nanuk. "Jsem tak šťastná, jen se bojím, aby... aby si neuvědomil, jakou dělá chybu." "Chybu, proč?" zamračí se na mě nechápavě. "Vždyť to víš, moje podoba, on je tak pěknej, a já... stydím se za to, když na něj myslím." "Co to povídáš, co? Nech už těchhle hloupejch řečí a miluj, když máš koho," zacituje a roztomile se usměje. "Možná máš pravdu," vrátím jí úsměv.
Jíťa se ale touto dobou stejně chová jaksi divně. Někdy se bojím, že ji ztrácím, aniž bych věděla proč. Třeba už jí vadí, že nechodíme často na zábavy jako holky z naší třídy. Možná ji nudí utěšovat mé nářky a stejně tak bych mohla bych pokračovat. Snad je to ale jen moje zdání, snad.
Sedíme v parku na lavičce, ptáčci cvrdlikají, sluníčko teple hřeje..., je to jako v pohádce. Vojta sedí vedle mě a mou dlaň drží ve svých rukou, které mě hladí. Pozoruji zelenající se stromy s rozkvetlými, barevnými květy. Kousek od nás proudí malý potůček, ke kterému se také podíváme. Procházíme se, smějeme se na sebe a povídáme si. Zastavujeme se u zmrzlinového stánku plného mrazivého osvěžení. Dám si kopeček citrónové. Vojta se ihned opičí a pozoruje, jak olizuji roztékající zmrzlinu. "Co se tak díváš?" pozvednu oči. "Seš hrozně krásná," povídá a dává mi k ústům svoji zmrzku. Líznu si. Vojta se zasměje a dá mi pusu na nos.
"To bych nikdy nevěřil, že najdu tak fajn holku po inzerci." "Už dost s těmi lichotkami, nebo budu rudá jako rajče." "Ale prosím tě, já nikdy nelžu. A jak to vlastně bylo s tebou a tou nemocí u našeho prvního rande?" "Jak? No, popravdě jsem se hrozně bála, a tak jsem poslala moji nejlepší kámošku, aby mi zjistila, jaký jsi. S žádným frajírkem bych nešla." "Jo tak to bylo," kýve hlavou zamyšleně. "Co? Jsi naštvanej?" zamračím se. "Ne, ne. Nejsem, já jen tak."
A tak jsem s ním strávila další z mnoha krásných dnů. Jíťa s námi občas chodila ven, ale nebyla už tak výmluvná jako dřív, spíš jsem ji vídávala smutnou, to jediné mi kazilo radost.
"Kamilo, slyšela jsem, že chodíš s chlapcem, a vůbec jsi mi o tom neřekla," stoupla si máma mezi kuchyňské dveře a přísně na mě pohlédla. "Já... nevěděla jsem, že ti o tom musím říct." "Tak tys nevěděla. A nejsi na chození trochu mladá? Já měla kluka až v..." "Ale mami, teď je jiná doba," skočím jí do řeči. "Kroť slova děvče, pro to, aby ses někde tahala s klukem jsem tě nevychovala," projde kolem mě s rukama v bok a mračí se jako dešťový mrak. "Já to neplánovala, mami, prostě jsem se zamilovala." "Nelži! Viděla jsem ten inzerát." Bože, jak o tom ví? "Proč mlčíš? Najednou ti došla řeč? Teď mluv!" "Já totiž... byla to jen legrace, napsala jsem tam jen... jen pro zábavu." "Pro zábavu? To ano, udělala jsi ze sebe šaška," bouchne zatnutou pěstí do stolu a zarazí se, "a jak ses vynachválila, prý pohledná a atraktivní. A takový vyzývavý inzerát, úplně jsem se styděla. A teď chodíš s nějakým floutkem, kterého znáš leda tak z dopisu. Co o něm víš? Slyšela jsem pěkné věci... Hrůza pomyslet," říká a mně se dech tají. Ať mě jen nechá být, ať jen mlčí. "Maminko, on je hodný, opravdu. A máme se rádi." "Rádi...," opakuje po mně pohrdavě, "co malá holka ví o lásce, akorát tě využije a odhodí. Zakazuji ti se s ním stýkat." "Mami, to ne, to nemůžeš." "Nebuď drzá, jsem tvoje matka. Zakazuji ti to, takže mu hned dnes zavoláš a ten hloupý románek ukončíš!" zahřmí jako blesk a já s pláčem prchám do pokoje.
Druhého dne jsme se sešli v kavárně a já mu vysvětlila situaci. Byl smutný, hladil mi dlaň a pořád mumlal, že s mámou promluví a nějak to urovná. Tomu ale nevěřím.
Odešla jsem s Jitkou ven a i jí jsem se vyzpovídala. Řekla jsem jí také to, že právě teď nejspíš zvoní Vojta u našich dveří a přesvědčuje matku. "Neboj, to se nějak urovná," chlácholí mě. "Nikdy by mě nenapadlo, že máma bude číst Bravo. Já mám ale smůlu," bouřím se a slzička smutku mi stéká po napuchlé tváři od breku. V dlaních svírám list, který už pod mojí sílou nedýchá, tolik je mi smutno. "Mě by to taky nenapadlo. A vidíš, rodiče jsou všeho schopni. Ale jak máma pozná Vojtu, hned poleví, uvidíš." "Nepoleví, kdybys byla u té hádky..."
"Tak jak to dopadlo?" vychrlím na Vojtu, hned jak se posadím na dřevěnou lavičku před jejich domkem. Vojtovi se do toho evidentně nechce, to neznačí nic dobrého. "Má mě za podvodníka," vypadne z něj. "Za podvodníka?" "Jo. Říkala, že už všechno ví, ať jí nic nenalhávám, a než jsem něco stačil říct, zavřela mi dveře." "Jak na to přišla? Jak jen ji to napadlo?" "To nevím, ale už tomu moc nedávám naděje, s tvojí mámou není řeč," zadrmolí naštvaně. "Budeme se prostě vídat tajně," uzavře to.
A tak byla naše láska zavřená v kleci, uzamčená na sto zámků. Nemohli jsme se vídat na veřejnosti, nemohli jsme si užívat místních kaváren, letních kin a ostatních zábavných atrakcí. Mně to nevadilo. Jen jsem měla strach, že Vojtovi chybí společnost, a příroda, v které jsme obvykle měli rande, mu nestačila.
"Mohla bys dnes znovu? Moc prosím," vezmu Jitku za ruku. "Kamilo, já mám taky svoje plány, dneska se mi to nehodí." "Kamarádko moje, prosím, já ti to vrátím, až ty budeš potřebovat. Ještě dneska, potřebuji ho vidět, a máma mě ven samotnou nepustí, tobě důvěřuje," přesvědčuji ji. "No to jsi hodná, že mi takhle pomáháš, aby mi víc věřila. Co když se to nějak dozví, hm?" škrobí čelo, až je samá vráska. "Jak by se to mohla dovědět, vždyť jsme zalezlí jak trestanci," usměji se na ni. "Zkusím to nějak, okolo šesté pro tebe přijdu, ale nic nezaručuji," poví mi důrazně a je trošku naštvaná. Není to poprvé, co potřebuji její pomoc, abych se s Vojtou mohla sejít.
Opět mi pomohla. Máma vždycky zaostří, když odcházím z domu, a kouká z okna, zda neodběhnu za mým broučkem. Ale náš plán je silnější. Jdeme skoro až k místní samoobsluze a tam na mě čeká. Jitka pak sklesle odchází. Vždycky je mi jí líto. Ale moje touha je silná a já to zase Jitušce vrátím.
Potichu klapnou hlavní dveře a já jako myška vklouznu do kuchyně. Trochu jsem se opozdila. Nechám zhasnuto a co nejtišeji otevřu polici a vezmu si skleničku. "Nechceš si na to rozsvítit?" ozve se za mnou suchý, chladný hlas. Rozžhnu lampičku. U stolu sedí máma a ostře na mě vzhlíží. "Ahoj mami, nějak jsme se s Jitkou zapovídaly." "Nelži!" křikne a já se uleknu tak, že mi sklenka vypadne z ruky. "Křach," střepy letí po podlaze. "Já ti nelžu," šeptám, "byly jsme s Jitkou v kavárně a zapomněla jsem na čas." "Volala jsem k Jitce domů, její matka mi řekla, že se v pokoji učí. Chceš snad tvrdit, že lže ona?" zvyšuje hlas ostrý jako břitva. Nemám slova, jako by mi nešlo mluvit. Máma vstane a rozmáchne ruku. Uhodí mě do tváře a křičí, že jsem se s ním zase někde flákala, že jsem prolhaný spratek. Nebila mě moc, ale síla hlasu a nadávek bolela.
Tu se máma chytne za břicho a zakřičí. "Maminko, mami, co je ti?" Ona si lehá, malátně šeptá, ať zavolám pohotovost.
Máma je po operaci a naštěstí jí slepé střevo vzali bez dalších nehod. Asi dva týdny si poleží v nemocnici a bude se kurýrovat.
Takže budu na všechno jen s tátou a Májou, to je má malá sestra, o které jsem se nezmiňovala. Táta je stále v práci a Mája tráví většinu času u naší trpělivé babičky. Jak si troufám hádat, tak budu i s ní u babičky teď pečená - vařená. Babičce nesmím upřít, že umí výborné buchty a žemlovku, tak jako ona ji neumí nikdo. Táta bude jíst v jídelně poblíž své práce, takže to snad nějak zvládneme. Na pračku nechci myslet ani za nic, snad to všestranná bábi taky zvládne.
A tak jsme se k nim rovnou nastěhovali. Bylo mi tam hezky, až na to, že i když byla má nemocná maminka nepřítomná, k Vojtovi to byla dlouhá cesta, babička totiž žije na vesnici, šest kilometrů od mého městečka. S Vojtíškem jsem se tedy jenom spojovala mobilem mé dobré Jíti, poněvadž vlastní telefon byl prozatím jen můj nesplněný sen.
Krmila jsem králíky, husy a ostatní dobytek a tiše jsem si po mé lásce stýskala. Nahlas jsem nemohla, máma babičku asi upozornila, ať se s Vojtou nescházím. Babička si mě k sobě pozvala na kus řeči a vysvětlila mi, že mě kontrolovat nebude, ale ať mé rozumné matce vyjdu vstříc, že to určitě myslí dobře. Hádat se s ní by bylo k ničemu, a tak jsem jen v podobě spráskaného psa kývla hlavou a poroučela se.
Do školy jsem nejezdila, babička mi s podmínkou, že budu pomáhat, napsala omluvenku a starala jsem se o domácnost, to jsem byla ráda. A představte si, v sobotu ke mně z ničeho nic přijela Jíťa a tvářila se, jako by se měla každou minutku rozbrečet. "Co ty tady Jitko?" zalekla jsem se její divné tváře. "Musím s tebou mluvit," chytla mě za špinavý rukáv a táhne mě na půdu. Tam si sedne na seno, hlavu položí do dlaní a mlčí. "No tak co se stalo, proč si přijela?" "Já nevím, jak začít," hledí do prázdna a její nejistotou houstne vzduch. "Tak prostě jen mluv, prosím tě, naháníš mi hrůzu." "Já, už delší dobu jsem zamilovaná," vypadne z ní smutně. "Tak o to jde, to máš říct hned. A do kohopak?" usměji se. "Do Vojty, ale Kamilo nezlob se na mě, prosím tě, ono to přišlo samo, já tomu nemohla zabránit," trhá prsty nervózně seno. "Co to říkáš, do mýho Vojty?" snažím se pochopit. Kývne. "A Kami, já jsem hrozná kráva, včera jsme šli spolu do školy a já... já ho zkusila to..." "Co?" ptám se s otazníky v očích. "No to... políbit," kousne se do rtu a konečně na mě pohlédne, to už mám slzy v očích. "Ale on mě nechtěl, odstrčil mě a... a chápeš, miluje tebe," chytne mě za ruku a já bez citu koukám do tmavého koutu půdy. "Jaks mi to mohla udělat?" Ona mlčí. Ústa má setnutá pevně, oči má skleněné jak panenka. "A ještě něco," pokračuje slabým hlasem, "to já jsem tvý mámě nakecala lži o něm." "Cože? Proč, prosím tě?" vyvalím na ni oči. "Já...," koktá. "Chtěla jsi mi ho sprostě ukrást," pomáhám jí a obě pláčeme. "Co jsi mámě nalhala?" "Přesně si to už nepamatuju, něco že fetuje a... a krade," šeptá, sama nevěříc, že to řekla. "Jak si mohla?" opakuji bezcitně. "Ale já už za tvojí mámou byla v nemocnici a řekla jsem jí pravdu, vyhodila mě, ale vy dva už máte volnou cestu," dokončila a vstala. Krátkými, bezmocnými kroky odcházela z půdy a slzela. "Promiň, Kami..."

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

aq.7.8.2003, 16:14

Obavam se, ze tohle dilko asi neni muj salek caje. Je v tom urcity potencial, libive, trosku naivni, asi jako cely ten vek v pribehu. Jinak o.k.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Kem6.8.2003, 18:41

Nemám výhrady!

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>