Rozbitá realita

Tento kousek sem házím spíš ze zvědavosti, protože patří k mým nejstarším. Psala jsem ho v asi 16 letech. Možná o něco dříve, možná o něco později a od té doby se k němu nevrátila.


Autor: Chesty, 3.12.2009, Povídky

  

Registroval jsem, že se mé tělo přenáší do přítomnosti. Cítil jsem , že už jsem vzhůru, ale nenacházel jsem odvahu otevřít oči. Tušení, co najdu, nebo spíš nenajdu, ve svém pokoji mi nahánělo hrůzu. Zaplňoval mě pocit, že v pokoji nejsem sám. Že někde za tou clonou ticha je i něco jiného, než jen tma a prázdno. Před očima mi probleskla tvář, přestože jsem je stále udržoval zavřené. Byla to tvoje tvář. Ta, která se mi zaryla přímo do nitra duše a nehodlala jí za žádnou cenu opustit. Rychle jsem otevřel oči a pohlédl do tmy. Po tvé tváři ani památka. Šokovaný jsem ležel na posteli a vnímal hrůzný zvuk, ozývající se kdesi za dveřmi mého bytu. Silně mi připomínal nářek raněného zvířete. Něčím byl podobný mému životu. Snad svou bezmocí, snad bolestí?! Kdo ví. Ve snaze vyhnat ten ohavný zvuk, jsem zavřel oči v domnění, že mě od reality osvobodí spánek. Ihned mi hlavou problesk obraz tvé tváře. Měl jsem pocit, že přímo cítím, jak se mi zarývá pod kůži. Byla jak postižení, které jsem s sebou vláčel životem a nikdy se ho neměl zbavit.
Konečně jsem sebral trochu odvahy a spustil nohy na studenou podlahu. Nářek v tu chvíli ustal. Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem ho měl slyšet. Po tmě jsem doklopýtal k těžkým závěsům, trhnutím je odhrnul a nechal pokoj zalít světlem právě zapadajícího slunce. Působilo nepřirozeně. Jakoby pokřiveně. Zdálo se mi to nebo zapadlo příliš rychle? Do místnosti se opět začala vkrádat temnota. Sápala se nejdříve jen po zdech, pak na podlahu, přes kterou se připlazila až k mým chodidlům. S posledním slunečním paprskem mě pohltila celého a já se ocitl téměř v absolutní tmě.
Ucítil jsem závan vzduchu, přestože tu nebyl průvan. Zaplnil mě pocit tvé přítomnosti, i když sem věděl, že to není možné, bláhově jsem se otočil a rozhlédl se po tmavém pokoji ve snaze tě spatřit. Toužil jsem, abys zmizela z mého života, tak jak si to už jednou bez problému udělala. Proč ne teď? Že by vzpomínky na tebe byly, tak silné? Budu po zbytek života pronásledován tvým stínem?
Vyhlédl jsem z okna a spatřil měsíc, zářící tajuplným světlem. Imponovala mi jeho hrůzná krása. Odtrhl jsem oči od toho tajemného divu přírody a opatrně prošel ztemnělým bytem. Opláchl jsem si vodou obličej a s kapkami, které mi stékali po tváři, pohlédl do zrcadla, kde jsem spatřil svou vlastní tvář. Odraz se ovšem tvářil jinak než já. Usmíval se. Šokovaně jsem zíral na pokřivený odraz svého vlastního já, který pomalu sjel pohledem na umyvadlo. Následoval jsem jeho pohled a uviděl odraz v zrcadle, kde bylo umyvadlo od krve. Zděšeně sem se vrátil na obličej mého, teď už silně rozesmátého, odrazu. I on byl celý od krve a nepříčetně se smál. Zařval jsem nenávistí a rozevřenou dlaní vší silou uhodil do toho jízlivého obličeje. Sklo se rozpraskalo okolo mé ruky a ze střípků pomalu začal stékal malý červený čůrek. Sledoval jsem, jak putuje prasklinkami až na kraj umyvadla. Vystrašeně jsem odtrhl ruku z teď už tvé, zničeným zrcadlem, pokřivené tváře. Nemohl jsem z tebe odtrhnout oči. Díval jsem se, jak zvedáš ruce a zuřivě začínáš mlátit do skla.
Ustrašeně jsem utekl zpět do temnoty pokoje. Ani zde jsem však nemohl zůstat. Kam jsem se jen podíval, vše mi tě připomínalo. Byl jsem z tebe už paranoidní. Nezvládal jsem rozeznávat realitu od klamu. Ani jsem se už nesnažil v tom hledat rozdíl. Splývalo to spolu.
Rozrazil jsem dveře bytu a vyšel do dlouhé chodby. Nikdy jsem si nevšimnul, že by byla tak nekonečná. Nadechl jsem se a pomalu se vydal na cestu ignorujíc podivně zakřivený stín na vzdáleném konci, od kterého přicházel ohavně jektavý zvuk. Prostor kolem mě každým krokem tmavnul. Posledních pár metrů jsem už utíkal v absolutní tmě, abych vyběhl na ulici. Ve vchodu jsem zakopl a upadl na tvrdou, studenou zem. Do rozřezané ruky se mi zaryl štěrk. Bolestně jsem vyjekl a ohlédl se po příčině mého pádu. Nic jsem však nespatřil. Nevěřícně jsem zíral na bytelnou zeď. Po vchodu, kterým jsem vyběhl, ani památky.
Na svém těle jsem ucítil desítky pohledů. Vzhlédl jsem a zjistil, že na mě veškeří přítomní zírají. Ale ani oni nekoukali normálně. Jejich výrazy byly prázdné. Bez jediného zájmu mi pomoci. Civěli na mě, i když jsem se už zvedl. Vytvořili kolem mě neprůstupný půlkruh. Začala se mě zmocňovat nepříčetnost. Na pár tvářích sem zahlédl nechutný úsměv. Úsměv bez života. V davu sem zaslechl smích. Šokovaně jsem rozrazil první řadu svých „diváků“ ve snaze spatřit majitele toho hysterického smíchu. Byl mi tak povědomý. Prázdné tváře se otáčely v mém směru, ale v pohybu mi nebránily. Všechny se jízlivě usmívaly. Nevšímal jsem si jich a hledal dál. Narazil jsem do nějaké neznámé, pevné překážky, kvůli které se mi téměř zatmělo před očima. Na první pohled jsem nemohl rozpoznat. co to je. Jak se mi ale rozjasnilo. Spatřil jsem před sebou své vlastní já, odrážející se ve výloze nějakého obchodu. Vyčerpaně jsem sledoval sám sebe, jak se nepříčetně usmívám, přestože jsem byl přesvědčen, že mi do smíchu není. Nohy mi selhali a já se svezl k zemi. Sledoval jsem, jak se má tvář mění v tvou. Ucítil jsem škubání pod kůží, jak se tvá tvář zase zaryla o něco víc do mého nitra. Přestal jsem se bránit a nechal jí pomalu mi požírat zbytky duše….
Ucítil jsem, jak se má mysl probouzí do přítomnosti…Do mého pokřiveného světa. Spatřil jsem tvou tvář, která ze mě vzala to dobré a pořád neměla dost…

V léčebně pro drogově závislé zemřel pacient, který po předávkování heroinem upadl do komatu. Nikdo ze zaměstnanců léčebny nevěděl, co s jeho tělem. Nikomu nebylo známo, že by měl nějaké příbuzné. Jeho jediný blízký člověk bylo děvče, které před předávkováním podřezal střepem z rozbitého zrcadla.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře