Risen- Without gods, prolog+ 1.díl- Něco se děje!

Povídka, která je v mém pomyslném seznamu označena štítkem s nápisem- nedokončeno. Je situována do prostředí počítačové hry Risen, byla napsána pro fórum českých fanstránek, přičemž volně navazuje na samotný konec hry, proto, kdo hru nehrál, možná ji moc nepochopí, časem přidám další díly... Pro ty, co hru neznají: http://www.risen.cz/risen/zakladni-informace/ http://www.risen.cz/risen/pribeh/ http://www.risen.cz/risen/bestiar/2/popelava-bestie/ http://www.risen.cz/risen/npc/124/ignatius/ http://www.risen.cz/risen/npc/ http://www.risen.cz/risen/frakce/


Autor: Gustik5, 20.7.2012, Povídky

  

Bohové už světu nevládli. Lidé byli svobodní, možná svobodní otroci sebe sama. Jak může být myslící bytost živa bez víry? Kdo zastoupí místo bohů? Člověk? Lidé nejsou dokonalí, ač si to mnozí myslí. Proč bohové odešli? Prý zalekli se svého výtvoru, a nakonec, zahnáni mocným temným mágem, jehož jméno není známo, opustili svět, svět, který stvořili.
Po tom, co ze svého světa, nyní již světa lidí, svých otroků utekli bohové, povstalo něco mocného; titáni, které dokáže porazit jen jediný vyvolený, hrdina beze jména, dědic velkého Ursegora, poslední pán titánů, ten, který skolil ohnivého titána… Tu pohádku zná každé dítě. Odchod bohů však měl též jinou příčinu, a to příčinu mnohem podstatnější, k životu se probouzela moc, moc silnější než titáni i bohové, cosi staršího než vesmír, mocnějšího než smrt, síla, která dokáže vše pohltit a zničit. I samotní bohové byli kdysi jejími služebníky spolu s titány, nakonec jí ale unikli a společně si stvořili vlastní svět, na něm všechny živé tvory, včetně lidí a lidí ještěřích, leč poté se mezi sebou strašlivě pohádali o vládu nad oním světem.
A tak vypukla válka mezi bohy a titány, zatímco lidé s ještěrany byli jen pouhými otroky a krčili se před jejich nekonečným hněvem. Titáni nakonec prohráli, díky tomu, že si bohové naklonili obě rasy, které spolu s nimi stvořili, čímž se stali silnějšími, díky víře, kterou byli obklopováni. A tak byli titáni uvězněni služebníkem bohů, prvním pánem titánů Ursegorem a jeho ještěranskými pomocníky. Bohové zpychli, a opojeni svou mocí přestali vnímat nebezpečí, které si je mezitím našlo.
Nakonec si však stačili včas všimnout, že to, čemu dříve sloužili, je zpět v plné síle, a tak utekli. Titáni se pokoušejí udělat totéž, běsní a zuří ve svých vězeních a ještěrané, kteří jim začali sloužit, nenávistní vůči bohům, jež je zanechali v podzemí spolu s titány, se pokouší své pány osvobodit. A nynější pán titánů hodlá všechny titány zneškodnit, přičemž netuší, že by mu možná mohli pomoct. A bohové? Ti zatím hloubají nad tím, jak porazit svého pána, onu kolosální sílu, které se tolik bojí. A co lidé? Pomohou jim bohové vůbec? Dokáží se té záhubě postavit čelem, bez pomoci bohů? A titáni? Představují pro lidi skutečně takové nebezpečí? To vše ukáže jen čas…
Nad ostrovem Faranga se stahovala hustá mračna, brzy se přižene další z bouří, jež neustále sužovaly tento ostrov, avšak po pádu ohnivého titána se tyto bouře, pokud to bylo vůbec ještě možné, začaly rapidně zhoršovat, a byly čím dál častější. Na ostrově, kde stále ještě sídlí inkvizice, nyní již však vedená mágy, byl před několika měsíci zneškodněn ohnivý titán, jeho porážka měla znamenat konec potíží a počátek míru pro obyvatele Farangy. Na svět se však blíží nesmírná zkáza a paradoxně je to právě Faranga, kde má zlo zapustit své zhoubné kořeny smrti. Zatím však nikdo nic netuší, jen jediný člověk si začíná uvědomovat přítomnost čehosi podivného, až když mu stojí doslova na prahu…
V klášterním skriptoriu stál u pulpitu stařičký mág. Na zádech měl zavěšenu hůl s ocelovou čepelí, odznak mágů, oděn byl v černé mágské roucho, zdobené zlatě vyšívaným lemováním a překrásným, drahokamy posázeným opaskem s masivní sponou. Jmenoval se Ignatius. Byl představeným řádu mágů, nejvyšším strážcem svatého plamene. Po smrti bývalého inkvizitora mu bylo svěřeno i vedení inkvizice, on však tyto záležitosti přenechával spíše veliteli městské stráže Carlosovi, staral se pouze o výcvik rekrutů, přesto však bylo pravdou, že když na to přišlo, hlavní slovo měl on. Právě pracoval na opisu díla jednoho velkého filozofa, které se jmenovalo „Boj a moudrost“. Na práci se však vůbec nesoustředil. Vzpomněl si totiž na toho, kdo ji našel. Tehdy to byl ještě novic, ambiciózní, inteligentní, tichý, vyrovnaný, učenlivý a hlavně schopný mladík, nemohl mu nic vytknout, ale přišlo mu divné, že na co ten člověk sáhl, to se proměnilo ve zlato. Během těch několika týdnů, kdy v klášteře začínal jako novic, složil všechny zkoušky, a než se všichni nadáli, stal se jedním z nich, mágem. Dokázal za těch pár týdnů to, o co se mnozí pokoušeli celé roky, a později byl za své neocenitelné služby řádu a klášteru navíc ještě jmenován do kruhu nejvyšších mágů samotným Ignatiem. Potom získal zbroj Ursegorovu, porazil zrádce, inkvizitora Mendozu a nakonec i samotného titána.
Byl však Mendoza opravdu zrádcem? Napadlo Ignatia. Okamžitě však tuto myšlenku zapudil, Mendoza neváhal obětovat celý ostrov, aby dosáhl svého cíle, jeho ctižádost a touha po moci jej zcela ovládly. Znovu si vzpomněl na onoho bezejmenného hrdinu, jenž „zachránil“ ostrov. Zachmuřeně odložil popsaný svitek a sáhl pro čistý, položil jej na pulpit a dál bezmyšlenkovitě pokračoval v opisu. Po odchodu bohů se vše začalo zhoršovat, ze země vyvstávaly ruiny, objevovala se monstra, bouře sílily, každý by byl řekl, že po pádu titána se vše vrátí k lepšímu, ale bylo to přesně naopak, monster bylo neustále víc a víc, ruiny se vynořovaly stále častěji, bouře byly skoro každý den, a ještě ke všemu byli stále více ohrožováni útoky ještěranů. Něco se chystalo, cítil to v kostech* (* poznámka autora: Tak jako jsou mezi námi lidé, kteří vycítí fasfood na kilometr (což ostatně není tak těžké), jsou i lidé, jež poznají, že se děje něco divného, ale nedokáží to popsat, dokud se to nestane, nebo dokud sami nepoznají, o co jde, je to jakýsi šestý smysl, který měl ostatně i mistr Ignatius.). Po tom, co bezejmenný odešel bojovat s dalšími titány, zanechal mágům kouzelnou runu, s jejíž pomocí lze vytvořit magickou bariéru, aby tak uzavřeli přístup ještěranům, každému mágovi byla udělena kopie runy, každý novic, rekrut i řádový válečník měli v povinné výbavě svitek s oním kouzlem, a bylo jejich povinností, kdykoliv najdou nezapečetěný vchod do ruiny, či jeskyni, nebo dokonce i díru v zemi, která je prokazatelně nebezpečná, ji uzavřít magickou bariérou, a snížit tak možnost nějaké větší invaze ještěranských oddílů. Přes všechnu snahu to však bylo málo, ještěranů bylo zkrátka moc, a oni měli přitom stále větší ztráty. Nutně potřebovali posily z pevniny, to ale bylo kvůli stupňujícím se bouřím nemožné, a tak inkvizice verbovala každého, ale opravdu každého muže, schopného nosit zbraň. To bylo ale stále málo. Dalším z řady problémů byli bandité.
Ti zpropadení mizerové byli čím dál drzejší, a dělali stále větší potíže. Dokonce zabrali několik farem, a co bylo horší, nějak se opět dostali do města. Pokud chtějí přežít, musejí s nimi spojit své síly, a hlavně zjistit, co se to vlastně děje. Bylo to však zbytečné, poslední posel, vyslaný k banditům se do kláštera nevrátil, no vlastně vrátil, ale úhledně složený v krabici, a ti, co jej našli, mohli s klidem konstatovat, že už vypadal líp** (** pozn. autora: je myslím jasné, že aby se do ní vešel, musel být napřed řádně zpracován, pravděpodobně ostrým sekáčkem na maso, bandité zkrátka inkvizici nenáviděli, a dávali jí za vinu bouře a problémy, které na ostrově nastaly.). A zjistit co se děje?
Oddíl, který měl znovu obnovit již ukončené vykopávky, byl povražděn ještěrany. Velitel Carlos už opravdu nehodlal obětovat další muže, kterých bylo žalostně málo. Situace byla opravdu beznadějná, Ignatius, moudrý a prozíravý, zkušený mág už neviděl žádné řešení, ba dokonce se obával toho nejhoršího; že už jejich jednotky nevydrží déle vzdorovat útokům těch ještěřích mužů, a že přístavní město také už moc dlouho neudrží, díky intrikám banditů. Starého mága náhle cosi vyrušilo z jeho chmurných myšlenek, letitý instinkt, bez kterého jste se při čarodějném povolání neobešli, jej varoval, ne, on přímo křičel, že cosi není v pořádku. Za ním zazněl jakýsi hrdelní zvuk. Ten znal až moc dobře. Nebylo pochyb! Ještěrané!; uvědomil si a rychle se s překvapivou hbitostí vzhledem ke svému věku vrhl co nejdál od pulpitu. Právě včas. Pulpit a veškeré opisy, včetně originálu knihy Boj a moudrost, vybuchly a vzplály plamenem, způsobeným vrženou ohnivou koulí. Ve dveřích do skriptoria stál ještěří kněz. Ignatius se postavil, a na okamžik pohlédl na hořící knihy. Oči se mu zaleskly slzami vzteku. „Teď já,“ Pronesl. Sepjal ruce a poté posunul pravou ruku nad levou, v mezeře mezi rukama se utvořila ohnivá koule, planoucí jasným plamenem, potom ji pravou rukou vymrštil proti ještěranovi s výkřikem plným zlosti; „Zhyň, bezvěrče z podzemí!“ Koule plamene se vyřítila proti ještěranovi tak rychle, že se jí nestačil vyhnout, v plné rychlosti mu narazila do náprsního krunýře, a následný výbuch jej odmrštil ven, kde se rozplácl o pevnou klášterní zeď. Hněvem nepříčetný mág, který se teď rozhodně nepodobal bezmocnému starci, vyšel z budovy a rozhlédl se.
Nikde nikdo. Z horní části kláštera k němu dolehl řev a řinčení zbraní. Byl tedy sám a od ostatních jej odděloval početný zástup ještěranů, kteří museli prolomit bariéru, stvořenou u zničené brány do vulkánu, jež se nacházela poblíž kláštera a byla od posledního útoku velmi ostře hlídaná, přesto však byly hlídky zřejmě nuceny ustoupit pod náporem početných jednotek útočníků. Ignatius vykročil směrem k síni svatého plamene, kde právě hrstka mágů vzdorovala náporu ještěřích válečníků. V klášterní síni, před kterou se právě bojovalo, hořel svatý plamen, z něhož mágové čerpali svou sílu, plamen také celá léta, ba staletí chránil ostrov. Stará legenda praví, že pokud by někdy zhasl, bude to znamenat zkázu ostrova. Zbylí příslušníci řádu byli zřejmě roztroušeni v malých skupinkách po celém klášteře.
Každý z mágů, bránících svatou síň bojoval jinak, mistr Cyrus se oháněl holí z odolného dřeva, zakončenou ostrou čepelí, mistr Vitus zase ještěrany zasypával přívaly magických střel, které nejednoho protivníka složily k zemi, mistr svitků Illumar naopak využíval umění mrazivých střel, které ho naučil nebohý, již zesnulý mistr Pallas, což vysvětlovalo, že v okolí stáli nehybní ještěrané, uvěznění v ledu, který díky magii jen tak neroztál, chvílemi se také Illumar převtělil do popelavé bestie, jejímž tvrdým úderům se žádný z nepřátel neubránil, a v neposlední řadě tu byl ještě mistr lektvarů Abrax, jenž kolem sebe se škodolibým potěšením házel jakési hliněné lahve, které po dopadu na zem explodovaly. Ignatius se rozhlédl po okolních válečnících. Je čas těm ubožákům ukázat, co je čeká, když se opováží vstoupit přímo před práh posvátné půdy síně svatého plamene; pomyslel si. Napřáhl ruku, a ve vzduchu jí opsal složitý obrazec, přičemž ještě cosi zamumlal, a v zemi před ním se na okamžik objevila jakási fialově osvětlená díra do podzemí, vylezl z ní kostlivec, oděný v prastarém brnění a díra se uzavřela. Napřímil se a kývl na pozdrav, jako by se s mágem už dobře znal. Ignatius beze slova ukázal na bojující ještěrany.
„Ano pane.“,
pronesl kostlivý válečník hrubým, chraplavým hlasem, podtrhnutým melodickým cvakáním čelistí. Kostlivec tasil meč a postavil se před svého pána. Pochopil, že jej musí ochránit za každou cenu. Ignatius si mezitím mírně rozkročil a rozpažil ruce. Začal jimi pomalu pohybovat v podivných gestech, a přitom se jal odříkávat jakási slova v neznámém jazyce. Kolem mága se začala vytvářet matně světélkující aura. Mistr Ignatius pocítil ono příjemné mravenčení, když mu z konečků prstů vytryskl k nebi proud čisté magie. Tohle byl život! Ne jako to věčné sezení za stolem a opisování knih! Na chvíli se cítil jako tehdy, před mnoha lety, kdy ještě jako novic udělal své první kouzlo. Trochu provinile své myšlenky zahnal, a soustředil se na dokončení kouzla. Podařilo se! Z nebes se ozvalo dunění a svištění, na okamžik všichni bojující strnuli, v tu chvíli je oslnila oslepující záře a poté začaly z nebe padat obrovské koule ohně a ohnivé jiskry. Bylo to jedno z nejtěžších kouzel, už jen příprava na výrobu svitku byla tak složitá, že se využívalo pouze, pokud ho bylo nezbytně třeba. Navíc runy, obsahující toto kouzlo byly nesmírně vzácné. Jmenovalo se „inferno“, novicové jej však jednoduše nazývali „ohnivý déšť“. Účinek kouzla byl nevyslovitelný. Všichni, kromě mistrů mágů a vyvolaného kostlivce, kteří byli chráněni jakousi neprostupnou, neviditelnou bariérou, padli sežehnuti nemilosrdným ohněm. Z kruhu plamenů, obmykajícího skupinku vyšel Ignatius, a třímaje v ruce svou hůl, mávnutím ruky ukončil kouzlo. A náhle, jako když utne, déšť ohně ustal. Po plamenech nebylo ani památky, snad jenom ohořelá těla, ležící všude kolem a silný pach spáleného masa a kouře dával znát, že tady hořelo, jinak však nic nebylo očouzené, natož spálené. Mágové, majíce oči ještě uslzené od štiplavého kouře, upřeli své zraky na jejich představeného s nevyslovenou, ale jasnou otázkou;
„Co teď?“,
Ignatius pohlédl na své dlouholeté společníky a pravil:
„Nyní nastanou okamžiky, kdy my, mágové konečně přestaneme pouze přihlížet okolnímu dění, jak jsme tomu činili doposud a plně se zapojíme do boje, bratři.“,
obrátil se na Abraxe:
„Ty, příteli, znáš okolí kláštera a všechny jeho tajné chodby lépe, než kdokoli jiný, musíš najít a zmobilizovat všechny vojáky, a za každou cenu je dostat sem před síň svatého plamene. Ty, Cyre se vydáš do tábora banditů, ti lapkové k mágům cítí jakousi úctu, takže tě snad nenapadnou, musíš si za každou cenu promluvit s Donem Estebanem, sprav ho o nebezpečí, které nás postihlo, potom se vydej do přístavního města a varuj velitele Carlose, požádej ho také, zda by nám nemohl někoho poslat na pomoc. Zůstanu tady s Vitem a Illumarem, budeme zde chránit plamen vlastními životy. Pospěšte si, bratři! Nechť vaše kroky osvítí posvátný plamen!“
„Vaše taky.“,
odpověděli svorně oba důležitým posláním pověření mágové. A Abrax, následovaný Cyrem, vydal se ke vstupu do jedné z tajných chodeb, proplétajících celý klášterní komplex. Mágové, chránící síň osaměli. Chladný večerní vítr jim foukal do vlasů a na ramena jim začaly padat první, veliké kapky nastávající bouře. Poblíž se ozval dunivý dupot nohou ještěranských válečníků. Blížili se. Mágové se připravili na svůj, možná poslední boj. Ignatius se na staré mágy, své přátele a bratry z řádu unaveně usmál a pravil: „Nechť jejich tupá těla okusí náš hněv, hněv posledních mágů. Za plamen!“ Nastala dlouhá noc, plná krve a lítého boje. Na ostrově se opět rozzuřila válka. Želbohu to však byl jen pouhý začátek…
Zatímco v klášteře se bojovalo o holý život, zbytek ostrova byl zatím pohroužen do podivného ticha, které dávalo na vědomost, že se blíží bouře, dalo by se říct, že se jedná o dvojsmysl, neboť se blížily dvě; živelná a … ještě jedna.
Osud zaplétá lidské životy tak bravurně, že mnohdy ani sám neví, jak se mu to povedlo, a tak se stalo, že do života obyčejného člověka vkročila náhoda, převrátila ho vzhůru nohama, a aniž by jej cokoli upozornilo, stereotyp jeho doposavadního žití se měl změnit z klidné jízdy dětským vláčkem na šílenou horskou dráhu. Všechno to začalo, když…
Klečel na jednom koleni, skryt za křovím, větřík si pohrával s jeho vlasy, zrzavými jak rez na ostří meče. Své bystré, kaštanově hnědé oči upíral na kořist. Napnutým lukem mířil na divočáka, stojícího opodál. Zatím vítr foukal proti němu, zatím. Brzy se otočí, a divočák ucítí jeho pach. Zhluboka se nadechl, a pak pomalu, potichu vydechl, aby si zklidnil dech. Cítil jak mu v hrudi buší srdce, jeden přesný výstřel, a konečně se jeho rodina nasytí, jeden výstřel… Vítr se začal obracet, divočák zneklidněl. Teď!, Řekl si lovec v duchu a vypustil šíp, kanec se však těsně před výstřelem dal do běhu. Šíp se zabodl do stromu, u kterého před chvílí stála téměř jistá pečínka. Lovec zaklel, tak dlouho ho stopoval, tolik práce vynaložil, aby jej mohl ulovit, co toho divočáka mohlo vyděsit? Náhle zaslechl jakýsi dupot a praštění lesního porostu, způsobené končetinami velikého zvířete. Chvíli poslouchal, a poté s ledovým klidem vytáhl z toulce, visícího mu na zádech šíp, zasadil jej do tětivy a zůstal stát s lukem připraveným ke střelbě. Někde poblíž se ozval mohutný řev, teď již nebylo pochyb, blížila se popelavá bestie. Málokomu se kdy podařilo ji ulovit, a když, tak lovců bylo na jednu bestii rozhodně alespoň pět, pro osamělého lovce to pochopitelně byla sebevražda. Ale on potřeboval něco ulovit, neměli co jíst, dítě hladovělo, žena byla nemocná, navíc farma, která mu patřila, byla neutrální, doposud ji ani inkvizice, ani bandité nezabrali, a to díky prastaré smlouvě o majetku, kterou zdědil spolu s farmou, což se samozřejmě ani Donovi, ani inkvizici nelíbilo, ale nemohli nic podniknout, protože, někteří z městské stráže, a i pár mágů se za něj přimlouvalo a navíc, prastaré zákony ostrova uznávali jak bandité, tak i řád, takže farma byla jeho, pod podmínkou, že dvě třetiny úrody odevzdá řádu, který jej ochrání před vlivem banditů, což bylo asi nejlepší, přesto pro něj velice nevýhodné.
Přerušil tok myšlenek a soustředil se na lov. Bestie už byla blízko, slyšel její prudké oddechování, její vrčení, pomalu se blížila, až ji spatřil. Lekl se tak, že málem upustil luk. Byla obrovská, což u popelavých bestií nebylo divné, ale tahle měla černou srst a hluboké, zelené oči. Černá smrt, či Ďáblův stín, tak se jí lidově říkalo. Dle všech známých zpráv tyto stvůry už vyhynuly, poslední, kdo ji spatřil, byl, pokud se pamatoval, jeho praděd, který následně zešílel a blábolil cosi o mágu v temném rouchu. Nestvůra vycenila obrovské tesáky, mohutně zařvala, postavila se na zadní, a bila se svalnatými končetinami do prsou. Zahodil luk, aby mu nepřekážel, a dal se na útěk. Tohle nebylo o odvaze, tady šlo o holý život, černá smrt byla noční můrou, o které se s oblibou vyprávěly všemožné strašidelné historky, a on se rozhodně netoužil stát jejich součástí. Běžel, utíkal před koncem, před slzavým údolím smrti, která se v podobě příšery, jež ho pronásledovala, stále víc a víc přibližovala. Svět se slil v mlhavou lesní krajinu před ním, veškeré jeho myšlení se zaměřilo na jedinou věc, prchnout od drtivých svalů a tesáků nebezpečného zvířete, uniknout ze spárů smrti. Běžel, cítil, že mu ubývají síly, brzy jej bestie dožene, a to bude jeho konec, už byla blízko, skoro cítil na zádech její horký, páchnoucí dech, přesto však nepolevil a naopak ještě zrychlil, cesta, jíž se ubíral, se začala svažovat, náhle doběhl na konec, a dole se zela propast. Pod vysokou, strmou skálou, na jejímž vrcholu stál, byla řeka, jež tekla z vodopádu poblíž. Vodopád, vytékající z chladného podzemního pramene, který zde byl pomocí odvodných kanálů směřován na povrch, kde jako řeka, plná čerstvé vody sloužil jako jeden z hlavních zdrojů pitné vody. Zrzavý mladík, schvácený dlouhým během, maje smysly otupené únavou na okamžik zaváhal, nebyl to strach, to si jen uvědomil, jaká je to výška. Právě začalo pršet. Z nebe se snášely kapky vody, jež se tříštily o zem, znovu a znovu, jako šílení sebevrazi, nemající co ztratit. Otočil se. Zvíře stálo za ním a upíralo na něj svůj nadpřirozeně inteligentní zrak. Ty oči, hluboké jako studny, zelené jak smaragdy, se do něj zavrtávaly, až měl pocit, že mu hledí přímo do jeho duše. Otřásl se, otočil se k bestii zády, a… skočil. Padal, slyšel, jak mu v uších sviští prudký vítr, padal stále rychleji a rychleji. Než dopadl na hladinu prudké řeky, v pádu se ještě překotil a spatřil na pokraji propasti stát postavu, zahalenou v kápi, svírající hůl. Pak už upadl do obětí chladné vody. Nebránil se, vždyť smrt byla vykoupením, jednoduchou a pohodlnou alternativou. Na plicích cítil tlak. Brzy mu dojde vzduch a povolně odejde do říše tmy…
Temný mág hleděl na rozbouřenou řeku. Ten lovec… Byl to on, teď již nebylo pochyb. Odvrátil se, poté odkudsi ze záhybů svého pláště vytáhl jakýsi kámen, popsaný runami, cosi zašeptal, mávl kamenem, a náhle, beze stopy zmizel.
Kolem Farangy se jako pěst sevřely husté bouřkové mraky, z nichž se k zemi řinuly přívaly deště. Blesky křižovaly oblohu. Na palubě lodi, obeplouvající ostrov, jakoby zázrakem nedotčené, stál pirát s dlouhým plnovousem a hleděl na ostrov. Kroutil hlavou. To nevěstilo nic dobrého…

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 3x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře