Risen- Wihout gods, 2.díl- Na vlnách nejistoty

Povídka z prostředí počítačové hry Risen, napsaná pro fórum českých fanstránek, která volně navazuje na její konec, proto, kdo hru nehrál, možná ji moc nepochopí, časem přidám další díly... Pro ty, co hru neznají: http://www.risen.cz/risen/zakladni-informace/ http://www.risen.cz/risen/pribeh/ http://www.risen.cz/risen/bestiar/2/popelava-bestie/ http://www.risen.cz/risen/npc/124/ignatius/ http://www.risen.cz/risen/npc/ http://www.risen.cz/risen/frakce/


Autor: Gustik5, 21.7.2012, Povídky

  

V dálce duněl hrom, všude kolem se blýskalo, poryvy větru vzdouvaly plachty, které v pravidelných intervalech pleskaly o lodní stěžeň. Kapitán je proto raději poručil vytáhnout. Sebranka podivných individuí, která tvořila jeho posádku, byla dnes línější než obvykle, to asi kvůli rumu, jímž byli nasáklí z nedávné pitky v hospodě, kterou jim byl jejich nadřízený nucen přerušit, aby mohl vyplout. Brzy je pošle do podpalubí, kde jim všem rozdá další rum, aby měl se svými třemi pasažéry, které vezl na ostrov, klid, zvláště jeden ten klid potřeboval. Blížili se k pobřeží. Bouře byla krutá, možná ta nejhorší jakou kdy kapitán Ocelovous viděl, i když to bylo těžké poznat, neb plískanice byly stále častější, a už se skoro nepamatoval, kdy se naposledy plavil za slunného počasí.
Po pádu titána, no, možná i dříve, zkrátka tehdy, kdy začaly ony bouře, se něco stalo. Netušil co, ale tak nějak cítil, že ať to bylo cokoli, co způsobilo ony problémy, tak že to určitě bylo něco zatraceně mocného. Věděl, že se dějí opravdu nekalé věci. Vše šlo jen k horšímu. Nic nebylo jako dřív, rum hořkl, víno zatrpklo, stejně jako lidé, kteří byli čím dál víc uzavření do sebe, jeho posádka byla den ode dne drzejší a pověrčivější, často odmítala pracovat, přestože je neustále upozorňoval, že slouží na jediné lodi, schopné plavby v tak špatném počasí, se kterým šla v ruku v ruce monstra, kterých byl náhle nadbytek.
Vskutku málokdo se nyní odvážil na delší plavbu přes otevřené moře, ale on ano! On přišel na to, jak se bez poškození pohybovat po široširém oceánu, a ještě s úsměvem na tváři. A i když je to sobecké, nikomu to neřekne! Nechá si to pro sebe, ano, další lodě znamenaly jen potíže, a ty nepotřeboval. Přesto však někomu to tajemství svěřil; své dceři. I když to v tom malém klíčku bylo dobře skryto. Ona byla jediný člověk, na kterém mu na celém tomhle všivém světě záleželo. Nikomu by to nepřiznal, ani jí, ale udělal by pro ni cokoliv. Proto jí tehdy na Faranze zanechal dopis a mapu se svými poklady. Doufal, že ho nalezne.
Jeho tužby se vyplnily. Když byl s posádkou v jisté taverně na ostrově Caldera, kde seděl, zapíjeje řídkým ječným pivem vztek a starosti u stolu, vyhrazeného jen pro něj, zatímco jeho „námořníci“ nasávali u baru, přišel k němu šlachovitý muž s krátkými vlasy, mokrými od deště, ostře řezanými rysy ve tváři a páskou přes pravé oko. Ocelovous pevněji sevřel pistoli v koženém pouzdře u pasu. Přestože ten člověk vypadal jako obyčejný mizera, jakých byl ostrov plný, bylo na něm cosi nezvyklého, něco, co vás nenechalo na pochybách, že jakákoli zbraň s ním splyne tak, až se stane prodloužením jeho paže, že síla, prudkost a rozhodnost jsou jeho nejvýraznějšími vlastnostmi. Doprovázela ho žena tmavé pleti s obličejem, pomalovaným bílými znaky a kápí na hlavě, a… jeho dcera!
Toužil se na ni podívat, ale jeho pohled byl odváděn tím chlapem s páskou, jako by v něm byl magnet. Pamatoval si ten okamžik zcela jasně, chvíli, kdy mu pohlédl do tváře. Měl pocit, že ho nepozoruje jen jedno oko, zdálo se mu, jako by ho cosi sledovalo zpoza černé pásky. Neznámý muž promluvil drsným, sebevědomým, a, což Ocelovous nečekal, dosti kultivovaným hlasem;
„Přečtěte si, prosím tohle,“ s těmito slovy mu podal zažloutlý pergamen, nejspíše dopis s již rozlomenou pečetí.
„Proč tak zdvořile?“ zeptal se kapitán nedůvěřivě, načež uchopil srolovaný svitek.
„Chovám k vám jistý respekt, navíc mi o vás vaše dcera hodně vyprávěla.“
„Ach tak,“ pravil ironicky Ocelovous. „Co to vůbec je?“ zeptal se poněkud neurvale.
„Získal jsem to od jednoho dosti ubohého jedince. Trochu se bránil, ale teď, díky schopnostem mé přítelkyně z jižních ostrovů už se stal velice mírumilovným,“ dodal na vysvětlenou.
Kapitán rozvinul starý pergamen a zběžně přečetl jeho obsah. Byl jedním z mála pirátů, kteří uměli číst a psát. Díky jeho otci, který byl účetním pevninského námořnictva, měl totiž poměrně značné vzdělání. Navíc byl neuvěřitelně mazaný a prohnaný. Proto byl také po dlouhá léta kapitánem. Samozřejmě si svůj respekt udržoval nejen vychytralostí, ale i svým prastarým mečem a pistolí, s nimiž uměl zacházet více než dobře. Dočetl svitek, svinul jej, odložil na stůl, a pohlédl na příchozí trojici.
„Dobrá tedy, posaďte se,“ řekl rozechvěle.
„Mám vám objednat něco k pití?“ zeptal se váhavě.
„Ne, děkuji. Nemáme mnoho času, je třeba rychle jednat,“ řekl neznámý s páskou přes oko.
„To, o čem se píše v tom vašem dopise, se mi vůbec nelíbí.“
„Právě proto jsme tady, otče,“ pravila Patty, dcera Ocelovousova.
„A já myslel, žes jen přišla na návštěvu, a popovídat si se svým starým otcem,“ ušklíbl se Ocelovous.
„Zrovna ty mi máš co vyčítat,“ odsekla ostře Patty.
„Na co tím narážíš? Že jsem se o tebe nestaral? Promiň, ale při mém povolání to snad lze pochopit. Copak jsem tě měl vychovávat na lodi?“
„Už je to jedno, tenkrát jsi dal přednost moři před matkou.“
„To ano, ale na tebe jsem se nikdy nevykašlal! Zanechal jsem na ostrově stopy, které ti mohly pomoci najít poklad obrovské hodnoty, pro koho myslíš, že jsem ho tam nechával?“
„Ano, a najít jej bylo samozřejmě nesmírně snadné,“ opáčila Patty ironicky.
„Nic není zadarmo,“ zamumlal Ocelovous.
„Navíc ty pokládky mne příliš nezajímaly, jako spíš námořní mapa, díky níž jsme tady.“
„Nezajímaly? Bohové! Vždyť je to tvé věno! Inu, bylo jen na tobě, jak s ním naložit. Ta mapa se však hodí, podej mi ji, mám na ní důležité popisky kolem ostrovů, je na ní celé souostroví, a navíc ještě kus pevninského pobřeží.“
Patty se obrátila k neznámému muži s páskou, odvedla ho dál, a chvíli s ním o čemsi hovořila, nakonec jí jen velice neochotně vydal srolovanou námořní mapu, jednu z nejpřesnějších, co byly k sehnání. To však nebylo jediné, co ji činilo tak jedinečnou, Ocelovous na ní měl zašifrované souřadnice míst, na nichž schovával své poklady, části z lupu, u kterých předpokládal, že by se mu mohly v časech nouze hodit. A nouze právě byla, každý zlaťák navíc se hodil. Patty mu podala jeho mapu. Rozprostřel ji na stole před sebou, vedle záhadného dopisu. Všechny souřadnice jeho skrýší tu stále byly. Dostal chuť svolat posádku a hned nabrat kurs směrem k nejbližšímu pokladu, ale uvědomil si, že po něm příchozí budou určitě něco chtít.
„Co po mě vlastně chcete?“, otázal se bez okolků.
Slova se ujal neznámý muž s páskou; „Chceme po vás jen jedno, kapitáne. Četl jste ten dopis, tudíž víte, o co kráčí. Zemi, tedy jak pevnině, tak i moři, jež tak milujete, hrozí nebezpečí. Nebezpečí, které má co dočinění s námi a titány. Máme za to, že vše začne na Faranze. Vy jste jediný, kdo se v současných nebezpečných podmínkách dokáže plavit po moři, proto potřebujeme vaši pomoc.“
„A ta je?“ zeptal se zdánlivě nechápavým tónem Ocelovous.
„Dopravit nás bezpečně na Farangu,“ odpověděl muž bez váhání.
„Jedna věc mi uchází, proč chcete s mojí dcerou jet na Farangu? Jste ve službách inkvizice? Nebo…“
„Jsem nástupce pána titánů,“ přerušil ho opatrným, jakoby zalknutým hlasem neznámý, očividně nechtěl, aby to někdo zaslechl. „Jsem držitelem zlatého kladiva Ursegorova, nositel zbroje z měsíční oceli, nositel štítu, jenž odráží boží zrak. Po urputném boji jsem porazil a zahnal ohnivého titána. Avšak nebylo to jen mým přičiněním. Ve chvíli, kdy jsem se uprostřed titánova vězení v jícnu sopky napřahoval k poslední ráně, zem pod titánem se propadla a kolem jeho obrovitých končetin se omotala jakási chapadla, která jej stáhla do hlubin. Mám za to, že to bylo právě ono nebezpečí, které ohrožuje celý svět. Proto jsem se rozhodl na chvíli ustat v pátrání po titánech, a vrátit se, což šlo jedině tak, že jsem byl nucen s pomocí Patty vyhledat vás. Hodlám jednou provždy skoncovat s oním nebezpečím, a osvobodit tak lid, který si toho už tolik vytrpěl.“
„Takže, pokud tomu dobře rozumím, chceš, abych tebe, mou dceru, se kterou jsem se po tak dlouhé době setkal, a tuhle domorodkyni dopravil na Farangu, která je nyní nejnebezpečnějším místem na celém zatraceném světě?“
„Jen mne a Patty, ona tu zůstane,“ řekl muž, a pohlédl na domorodkyni v kápi, která jen přikývla.
Ocelovous se na chvíli zamyslel. „Celý tenhle podnik mi nějak smrdí, přesto… Dopravím vás na Farangu, ale jen pod podmínkou, že mi vydáte mapu, a slíbíte, že mou dceru ochráníte,“ řekl důrazně se vztyčeným prstem.
„Já se o sebe dokážu postarat!“, zaprotestovala Patty.
„O tom nepochybuji, ale myslím, že pokud je to, co mi tu říkáte pravda, pak tě proti onomu nebezpečí neochrání meč, ale magická síla pána titánů,“ pravil, a s nevyřčenou otázkou pohlédl do oka, zasazenému v onen šlachovitý obličej. Nemohl si pomoct, ale měl stále tentýž nepříjemný pocit, jako by ten muž měl něco pod černou páskou, která zakrývala jeho levý oční důlek.
„Udělám, co budu moci,“ slíbil Ursegorův dědic.
„Beru vás za slovo. Dobrá tedy. Svolám posádku, abychom mohli co nejdříve vyplout. Vy zatím jděte napřed k přístavnímu molu, mou loď určitě poznáte,“ řekl s lišáckým úsměvem.
Patty s bezejmenným, který ještě před odchodem sebral ze stolu dopis, vyšli ke dveřím, kde se rozloučili s tajemnou ženou tmavé pleti, se kterou se ještě bezejmenný přátelsky objal, na což se, jak si starý pirát všiml, Patty nezatvářila zrovna šťastně, a poté oba odešli z krčmy ven, do nekončícího deštivého počasí. Ona ho má opravdu ráda. Pomyslel si.
„Snad sis vybrala správně,“ zašeptal. Dopil zbytek piva, položil na stůl pár mincí, přičemž sebral mapu, vstal, a vyrazil shánět členy své posádky. Měl před sebou těžký úkol; donutit přiopilé námořníky k předčasnému návratu na loď.
Po kočičích hlavách Calderských ulic pronásledoval oddíl vojáků inkvizice malou postavičku, která dlouhými skoky kličkovala mezi skupinkami kolemjdoucích, snažíce se získat co největší náskok, a ztratit se z dohledu. Nemohli na něj vystřelit, protože byl příliš rychlý, navíc hrozilo nebezpečí, že by zasáhli někoho z kolemjdoucích. Malý podsaditý uprchlík měřil necelé dvě stopy. Pohyboval se na nezvykle velkých nohách. Jeho kůže měla nezvyklou, zelenou barvu. Na svět se díval dvěma malými, černými očky. Oděn byl v podivnou kazajku u níž se zdálo, že se skládá z nepřeberného množství kapes a brašniček, které při každém jeho kroku rachtaly na celé kolo. Hlavu mu zdobil potrhaný, kdysi možná majestátní klobouk s vybledlým pérem, který si podivný tvoreček za běhu držel, aby mu nespadl. Tvor byl z rasy ostrovních gnómů, kteří se od těch pevninských lišili převážně barvou kůže, vzhledem a stavbou těla. Kdo ví, zda si vůbec byli příbuzní. Jediné, co měly tyto divná plémě společného, byla jejich vychytralost, výřečnost, mrštnost a nepochopitelná touha krást vše, co jim přišlo pod nos.
Gnóm běžel směrem k tržní ulici, kde měl v plánu vojáky setřást. Vběhl do davu lidí, jejichž pozornost byla upoutána k jakési skupině pouličních kejklířů a akrobatů. Málokdo si tady všímal malého hbitého gnóma. S úsměvem poslouchal nadávky jeho pronásledovatelů, kterým zmizel z dohledu. Přesto však nezastavil, a pokračoval v urputném běhu. Vyhýbal se regálům se zapáchajícím ovocem, uhýbal před lidskýma nohama a snažil se dostat na konec ulice, která vedla do přístavu. měl štěstí, prý v docích kotvilo pár lodí, i když to byly nicotné bárky. Většinou se na moře plavili všelijací šílenci, protože to byla sebevražda, on však věděl, na jakou loď se zašít k posádce. K té, která patřila Ocelovousovi, protože jen na ní bylo „bezpečno,“ navíc se doslechl, že ten pirát hodlá brzy vyplout.
Náhle uslyšel jakési halasení z řad davu. Zatraceně! Obklíčili trh! Chtějí mě sevřít v kruhu. Jak se jim to u gyrgera mohlo povést tak rychle? Museli mít posily. Nade mnou ale nevyzrajou! Pomyslel si. Znal město stejně dobře jako své nesčetné kapsy. V tomto ohledu byl nesmírně pečlivý. Mnohokrát se mu osvědčilo znát místo, kde kradl. Vždy se vyplatí být o krok napřed, než nepřítel. Vběhl do jedné z postranních uliček. Caldera jich měla právě tolik, jako on brašen, možná dokonce i víc. Valná většina z nich byla slepých, tahle však ne, pamatoval si to; podle rozpolžení dlažebních kostek.
Nemýlil se. Proběhl úzkou uličkou, až stanul v přístavní části. Neváhal a rychle vběhl na přístavní molo. Zrakem přejížděl přes lodě v přístavu. Jeho zrak stanul na té největší a nejkrásnější.
„To musí být ona!" zašeptal ohromeně.
Rozeběhl se k překrásné lodi bez vlajek.
Bezejmenný hrdina, pán titánů právě stoupal po dřevěných schůdcích, vedoucích na palubu Ocelovousovy galéry. Musíme rychle vyplout. V chudé části města se prý objevila inkvizice a někoho hledá, co když by se vojáci rozhodli zkontrolovat lodě? Ocelovouse a jeho muže by popravili, Patty díky jejímu příbuzenskému vztahu zrovna tak, a mě by degradovali za nečinnost a útěk a zavřeli do vězení. Pomyslel si. Když vtom jej náhle přerušilo povědomé vrčení. Tyhle zvuky vydávali gnómové na Faranze, zdejší to nedělají. To je divné. Otočil se a spatřil, jak k němu běží gnóm průměrného vzrůstu v typickém oděvu svého druhu s potrhaným pirátským kloboukem na hlavě. Gnóm doběhl před něj, a začal sípavě oddechovat.
„Co bys rád, zakrslíku?“ zeptal se v gnómštině bezejmenný.
„V pohodě, já mluvím po vašem,“ řekl gnóm zadýchaně. Z jeho chrčivého přízvuku bylo poznat, že nejspíš pochází z jednoho z kmenů, které sídlily na Faranze. Nebylo pochyb, ten gnóm pocházel z Farangy. Nejspíš byl z nějakého důvodu vyhnán, nebo odešel. Pomyslel si bezejmenný.
„Prosím, vemte mě s sebou!“, zažadonil.
„Proč chce gnóm plout po moři?“ Vy gnómové se přece vody bojíte, nebo ne?“
„Ale, já…“
„Mlč! Vidím, že jsi v potížích. Proč bych tě však měl pustit? Jak by si nám mohl být užitečný?“
Za normálních okolností by mu gnóm uštědřil pořádný kopanec, tohle určitě nebyl Ocelovous, navíc rozhodně nebyl v boji žádný začátečník. Tento člověk však nebyl obyčejný. Cítil z něj obrovskou moc a sílu, podobnou té, jaká vyzařovala z mágů, tady to však bylo jiné, a o poznání… silnější. Měl také pocit, jako by mu ten záhadný muž viděl až do duše. Otřásl se.
„Jsem dobrej zloděj,“ odpověděl bez váhání.
„Nepochybně,“ ušklíbl se podivný muž. „A dál?“
„Dokážu taky dost dobře získávat informace, a jsem fakt šikovnej a mazanej obchodník,“ vyjmenovával gnóm váhavě.
„Mohl by ses hodit,“ uvažoval muž nahlas. „Nu dobře, vezmu tě, ale pod jednou podmínkou.“
„A jakou?“ otázal se gnóm zvědavě.
„Vím, že ti vojáci jdou po tobě, takže pokud tě pustím, budeš mi zavázán, protože ti vlastně zachráním život.“
„Ano,“ připustil gnóm neochotně.
„Přísahej tedy při velkém měšci zlaťáků, že mi budeš sloužit, dokud mi nesplatíš svůj dluh!“
Gnóm se lekl, tahle přísaha byla pro jeho rasu něčím, co se nesmělo porušit, proto, že měšec zlata bylo slušné jmění, a to nejen pro gnómy. Cizinec mu tedy po naplnění jeho přísahy bude muset onu sumu zaplatit, a na to on nezapomene. Radši mu bude nějaký ten čas sloužit, než aby se dal popravit inkvizicí.
„Tak já teda přísahám!“, řekl gnóm trochu nejistě.
„V tom případě vítej na palubě lodi kapitána Ocelovouse. Budeš doprovázet mě a mou přítelkyni na cestě na tvůj rodný ostrov, na Farangu,“ řekl muž, vylezl na palubu, a nechal gnóma vylézt nahoru.
„Máme nového pasažéra, kapitáne, bude cestovat se mnou a vaší dcerou,“ křikl muž s páskou přes oko na muže s krátkým šedým plnovousem, ten muž nemohl být nikdo jiný, než Ocelovous.
„Všiml jsem si. Můžeme už vyplout?“
„Jistě, kapitáne,“ přikývl neznámý.
Kapitán se nadechl a začal vykřikovat rozkazy k vyplutí.
Jak poznal, že jsem z Farangy? Vrtalo zelenému mužíkovi hlavou. Vrátí se tedy zpět do své domoviny, odkud byl vyhnán. Pohlédl na molo, které se začalo plnit vojáky inkvizice. Loď vyplula. Nestihli to. Nemohli je pronásledovat, poněvadž by jejich lodě zničila bouře. Hrábl do jedné z kapes, a vyndal lesklý předmět. Kvůli tomuhle po něm šli. Strčil jej zpátky a zahleděl se na moře, které jej svou obrovitostí pohlcovalo. Bázlivě se otřásl, a zavřel oči.
Vzduchem prosvištělo několik kulek, které vystřelili zoufalí vojáci. Žádná z nich nikoho netrefila, jen pár jich prolétlo plachtami. Všechno bylo lepší, než dát se chytit inkvizicí, i návrat na zapovězený ostrov.
Na palubě kotvící galéry stáli tři lidé a jeden gnóm. Na mělkém moři, poblíž břehu ostrova se houpal člun. Ocelovous se ho chtěl zbavit, člunů měl nadbytek, tenhle jen překážel, proto neposlal nikoho ze svých mužů, aby jej řídil. Jeho posádka byla v podpalubí, kde pili rum, který jim Ocelovous dal za to, že plavba proběhla bez sebemenších problémů. Věděl, že to není jejich zásluha, ale udělal to z dobré nálady, a taky pro dobro toho malého zeleného skrčka, který je všechny obral v kartách, jeho piráti z toho neměli zrovna velkou radost.
Bezejmenný se rozloučil s Ocelovousem a spolu s gnómem vykročil ke schůdkům. Patty zůstala stát, jako by věděla, že jí ještě chce něco říct.
„Tvou matku jsem nikdy nepřestal milovat. Vždy jsem jí byl věrný. Jen po mě šla inkvizice. Musel jsem vás opustit. Vím, že mi to nevěříš, ale mám důkaz, tady,“ řekl, a sňal si z krku stříbrný klíček se srdíčkem, na srdíčku bylo diamanty vysázeno její jméno, Patty. Podal jí ho a pohladil ji po tváři.
„Dala mi ho v ten den, kdy ses narodila, řekla mi, že je to klíč k mému srdci, a že pokud ho nikdy nesundám, bude mou součástí a věčnou vzpomínkou na ni. Chtěla, abych ti ho jednou dal,“ řekl se slzami v očích.
„Vezmi si ho, já a tvá matka budeme s tebou, když ho budeš mít na sobě. Hodlám teď vyrazit za svou nejbližší skrýší s pokladem, ale vrátím se pro tebe, až s ním vykonáte svou práci, sledujte obzor. Buď však ve střehu nebezpečí bude číhat na každém rohu. Buď sbohem, dcero má.“
„Sbohem, otče,“ řekla Patty dojatě, objala jej, a políbila jej na zjizvenou tvář.
Chvíli tam oba stáli, neschopni slova, ani pohybu, načež se Patty vyprostila z jeho objetí, a slezla na člun, v němž na ni čekali její společníci; pán titánů, a podivný gnóm s pirátským kloboukem. Bezejmenný se chopil vesel, a loďka se začala Ocelovousovi vzdalovat z dohledu.
Ocelovous pohlédl do nebe, plného temných bouřkových mraků a pravil: „Bohové, zapřísahám vás! Jestli tam někde jste, dejte, ať se mé dceři nic nestane! Nechtěl bych znovu ztratit někoho, koho miluji!“

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 1x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře