***
Marta si sponkami připnula před zrcadlem naškrobený čepec tak pevně, až to zakráklo ve vlasech, a letmo vykoukla z okna. Slunce ještě svítilo na cíp pozemku, kde tehdy byla s dětmi z jedničky. Byl teplý jarní podvečer a ona má sloužit v ústavu svoji první noční, pomyslela si s trochou lítosti. Navíc s hnidopiškou sestrou Eustellou. Dvakrát se zkušenou pracovnicí, potom už sama, tak to bylo v rozpisu na květen. Raději by špacírovala s Ludvou po lázeňském městečku, kde bydlela, po rozkvetlých parcích s fontánami a léčivými prameny, tímto podvečerem jako stvořeným pro milence.
S trochou lítosti zavírala okno na šatně. Mezi keři dole v zahradě si všimla obličeje neznámého mladíka. Hleděl přímo na ni. Když zpozoroval, že ho vidí, škubnul sebou a zmizel v hloubi porostu. Byl docela šok vidět v ryze ženském společenství, pokud se nepočítá ředitel a kotelník, nějakého muže, navíc mladého.
Zatepla poinformovala Eustellu. Seděla na štokrleti, v ruce nezbytný hříbek na štupování, a už pilně pracovala, tvář poskládanou do vlídných jemných vrásek. Vzhlédla k Martě.
„To je Igor Lavička, syn paní Lavičkové. Je také postižený, ale ne tak, aby musel být někde v zařízení, mají ho doma. Je to jejich jediné dítě.“
„Vždycky je to neštěstí, a rodiče to určitě těžce nesou, co myslíte?“ Eustella odložila ruční práci a vstala.
„Nikdo nevíme, jaký úmysl má Boží prozřetelnost s námi, měli bychom přijmout tu cestu, kterou pro nás Pán ve své neomylnosti přichystal. Nepřísluší nám hodnotit Jeho úmysly. Pojďte, Martičko, podíváme se, jestli všichni leží.“
Řeči ženské, která sama nikdy neměla děti, pomyslela si Marta.
Do kapsy zástěry strčila placatou baterku a vyrazily. Slabé noční světlo po stěnách sloužilo jen k orientaci v prostoru velké a vysoké chodby ukončené u stropu gotickým obloukem. Tichem šustila dlouhá suknice Eustelly a Marta by teď dala cokoliv za ostré zářivkové světlo z nemocnice. Připadala si jako statista ve strašidelném filmu pro pamětníky. Sotva stačila spěšným cupitavým krokům Eustelly. Ve druhém patře byly ložnice dívek výchovných oddílů. Tam se přesvědčily, že jsou všechny na svých místech. V případě potřeby byly schopny dojít samy na toaletu.
V jednom z pokojů se zvedla postava v noční košili na jedné posteli a rychle přešla k protější. Eustella namířila baterku na obličej děvčete, a spustila:
„Gito, ty nevíš, kde máš spát? Ještě jednou tě uvidím v cizí posteli, řeknu to sestře Ivetě a budeš mít po nedělním kině!“
Zavrtala se pod peřinu, sotva něco zabrumlala.
Eustella s Martou zavřely dveře. Marta přidala do kroku a hodlala se zeptat, co si o divném výjevu v ložnici Eustella myslí. Pohled na semknuté rty ji zbavil otázek. To bylo poprvé, kdy viděla jindy laskavou Eustellu tvářit se přísně.
Marta se zatím ve svém životě nesetkala s tím, čemu se říká lesbická láska. V nemocnici byl jeden mužský pár mezi zaměstnanci, a o jejich soužití se oficiálně nevědělo.
Jeden z nich, zřízenec,se občas opil a vykládal po místních hospodách, že doma vaří a uklízí, zatímco jeho partner dělá mužské práce. A jak už ho to nebaví, ale nemá, kam jinam by šel. Byla to taková senzace na chirurgickém oddělení, šeptanda na noční služby.
Pokračovaly z patra směrem dolů a skončily v ložnicích zdravotních oddílů. Překvapilo ji, jak dětsky a křehce vypadá Věra Šosová, která ji ve dne stále zneklidňovala, i ostatní, které zatím vídala jen ve dne. Tváře se známkami nejrůznějších postižení byly v noci tak čisté, vyhlazené. Pochopila, proč tady i pětačtyřicetiletým ženám říkají - naše děti.
Eustella nepotřebovala rozpis, koho vzbudit a koho dovést na záchod, kdo se musí přebalit z mokrých látkových plen do suchých, a Marta se snažila všechno si zapamatovat.
Sestoupaly do přízemí. Uviděly postavu v dlouhém bílém plášti s baterkou v ruce. Ředitel. Čekal na ně před sesternou. Marta si uvědomila, že jinak ustrojeného ho zatím neviděla, a proto tedy ta přezdívka Pláštíček.
Ukazoval směrem k lítacím dveřím a svému bytu, ze kterého před chvílí vyšel. Pozdravil.
„Sestro Eustello,vidím, že jdete z kontroly, prosím vás, co se to dnes nahoře v ložnicích děje? Nemohu usnout, pořád slyším někde ve stropě klepání.“
„Dobrý večer, pane řediteli, ale všude je klid. Děvčata spí. Pojďme do sesterny, abychom nerušili klid na chodbě. Dáte si s námi čaj?“
„Děkuju za pozvání, ale ráno se vstává, pokusím se usnout. Pustím si potichu gramodesku, abych ty zvuky neslyšel. To je tady každou chvíli. Minule jsme se s personálem rozestavěli po patrech a já dal znamení, že zas něco slyším. Sestry byly ve střehu, ale děvčata spokojeně oddechovala. Jsou to záhady.“ Popřál jim klidnou noční a odešel.
***
Ještě někdo však nespal. V kanceláři vedení jedna z jeptišek opisovala údaje na stařičkém psacím stroji, které jí na večerní mši předal farář Němec:
„Dne 6. května 1981 byl otec Emiliano Tardif v Římě na IV. mezinárodním kongresu pro charismatickou obnovu Církve. Jeden večer se setkal se skupinkou přátel z Itálie a Jugoslávie. Otec Vlašič z Jugoslávie hovořil o tom, že církev v jeho vlasti je nemocná a že nemá v komunistickém režimu žádnou svobodu.
Poprosil otce Tardifa, aby se nad ním modlil. Ten na něj vložil ruce a modlil se za církev v Jugoslávii. Potom se modlili každý ve své mateřštině.
Otec Tardif přijal proroctví: „Neboj se, já vám pošlu svou Matku!“ A skutečně 24. června 1981 se ve farnosti Medžugorje zjevila Královna míru! To byl začátek úkazů v socialistické Jugoslávii, jevů tvrdě stíhaných státem i částí samotné místní církve.“
Sestra uslyšela na chodbě nějaký hovor. Přestala psát, nevěděla, co se stalo, kdo je tam. Vyndala svazek průklepového papíru ze stroje a schovala pod šanony. Vykoukla ze dveří a uviděla pana ředitele, jak si povídá s Eustellou a tou novou pracovnicí a ukazují směrem k jeho bytu. Ten je přesně naproti kanceláře.
„Ještě pracujete?“ zeptal se ředitel. Pokývla a vrátila se do místnosti. Papíry nasoukala zpět do stroje. Jako bývalá sekretářka uměla psát rychle a farář Němec jí zadával materiály, které bylo třeba zpracovat v samizdatu v co největší množství výtisků. Kopírovat z blány do malé tiskárny se nesmělo, byly očíslované a vedení kontrolovalo, zda se na nich nemnoží zakázaná literatura. Zbývalo jen ruční opisování. Farář potom brožurky rozdává v zákristii spolehlivým věřícím po nedělních mších.
Do půlnoci snad bude dopsáno, pak půjde do své cely, aby alespoň na několik hodin zdřímla. Podívala se, kolik textu má ještě před sebou, a znovu se pustila do práce.
***
„Ředitel má rád vážnou hudbu, Dvořáka především,“ řekla Eustella po odchodu nadřízeného Martě a zalévala do dvou velikých hrnků čaj.
„Já poslouchám Schellingera a Rottrovou,“ odpověděla Marta.
„Z vážné snad jen varhanní koncerty, v našem městě je jednou za rok Festival varhanní hudby. To je nádhera.“
„U nás v kostele někdy hraje výtečný varhaník, přijďte si poslechnout.“
„Všimla jsem si, že výchovné oddíly v neděli jdou do kostela, a vypadá to, jako že se na to těší. Nevyvádějí tam? Třeba Madla Beranová má přece s chováním problémy.“
„To je pravda, ale jsou klidné, a přitom není povinné jít do kostela. Mohou zůstat v denní místnosti a dívat se na Studio kamarád, ale chtějí jít na mši. Asi jim je v kostele podvědomě dobře.“
„Jak si vysvětlujete to klepání, co o něm mluvil pan ředitel? Člověk aby se tady v noci bál.“
„Nevím, dřív jezdil na noc domů, ale v posledních měsících v bytě přespává, a tak to začalo. Zajímavé, že se ty zvuky ozývají jen v jednom místě. Ale my to nevyřešíme. Jsou věci mezi nebem a zemí… Pojďme raději štupovat.“
A už usedla na štokrle, pilná jako včelka. Marta se chopila druhého hříbku a hromada rozbitého prádla ubývala. Na sesterně potichu hrál dráťák, a obě ženy se odmlčely. Za dvě hodiny je čekala další obchůzka.
Ráno bylo ještě daleko.
Konečně měly doopravováno. Eustella sundala čepec. Hlavu položila na zkřížená předloktí, opřená o velký masérský stůl. Martě bylo hloupé udělat totéž, a tak si sedla k pracovnímu stolu a prohlížela desky s diagnózami a veškerou historií chovanek. Některé ji zvláště zajímaly, v prvé řadě Věrka Šosová, Madla Beranová, Vlasta a Maruška.
Chorobopisy obsahovaly snad všechno - od sociální situace v rodinách kde se tyto děti narodily, po anamnézu rodičů a zdravotní i psychologická vyšetření.
Vzala čistý papír a začala si jen tak pro sebe čárkovat do kolonek vytvořeného seznamu - v kolika případech byli rodiče postižených alkoholici, jak staré matce se narodily, jaké měla vzdělání a další. Tuto noční si začala dělat malý průzkum.
Oč zajímavější než štupování punčocháčů.
Pohroužila se do papírů a nevnímala nic kolem, dokud nezaslechla pravidelné odfukování sestry Eustelly. Vsedě usnula. Bez čepce vypadala úplně jinak. Zajímavé, věkem by mohla být moje babička, a přece vypadá jako dívka, dívka s bílými vlasy, pomyslela si. Prý má těžkou srdeční vadu. Její rty měly barvu vybledlých fialek.
Rychle odvrátila zrak, Eustella právě zvedla hlavu. Přesně v čas další obchůzky. Ta opravdu nepotřebuje nařizovat budík. Má ho v hlavě.
Sponkami připnula čepec.
„Martičko, baterku do kapsy a jdeme. Zamkněte sesternu, aby se nikdo nepovolaný nedostal například k lékům.“
Přitom se usmívala svým jemným způsobem, jako by chvilka spánku s hlavou na stole stačila k odpočinku. Martu hned napadlo, že všechny řádovky vídá vlastně jen dobře naladěné, bez projevů nervozity.
Zase to mizerné světlo po chodbách a chladno, v noci se netopilo. Na sesterně jim na nohy hřál elektrický přímotop. O to méně příjemné byla zima ve vysokých zdech ústavu.
V ložnicích až moc vydýcháno, ale tepleji. Přebalit několik děvčat, některé vzbudit a dovést na záchod, kouknout, jestli jsou v pořádku. Musí dávat pozor, aby to příště zvládla sama.
Rozhlas po drátě dohrával nějakou noční serenádu. Kolem páté se zvolna rozehřívaly litěné radiátory. Eustella poznamenala, že přišel topič Maďura, kromě ředitele jediný muž pracující v ÚSP Lánov.
Za okny začalo svítat. Podepsala hlášení a dokonce se těšila i na věčného mrzouta, řidiče autobusu, čert ho vem, jen když ji doveze domů. Maruška a Vlastička se budily o chvilku dřív, pomáhaly každé ráno s hygienou a stlaním na jedničce. Eustella zůstala, aby předala službu. Marta musela spěchat do šatny, autobus čeká jen pár minut, než se vystřídají na směnách.
S vrchní Kristýnou a staniční se pozdravila u lítacích dveří, a Martě připadalo, že cítí vinný odér.
Asi se jí jen něco zdálo. Ačkoliv - Kristýna mívá pokaždé ráno oči protkané sítí červených žilek. Na schodišti si Martu změřila přísným pohledem vychovatelka statné postavy Zdena Lavičková. Asi jí ještě nezapomněla, jak se vozila na novém kolečkovém křesle, řediteli ji prý práskla právě ona. Jde do práce na poslední chvíli, i když bydlí jen malý kousek odtud. Někomu projde všechno.
Ať je to, jak chce, první noční v domě mlčenlivých bytostí a strašidelných zvuků má zdárně za sebou.
***
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Prázdno | Dvě přání | Hráz | Dlouží se stíny... | Kabelka