Dnešek mohl být dobrým dnem. Zabránil jsem loupeži, chytil jsem distributora drog a dvakrát sundal ze stromu kočku paní Brownové. Dnešek mohl být dobrým dnem. Jenže ho něco zase zkazilo. Dnes byl totiž čas na nákup. Nenávidím nákupy. Ne proto, že by byly nudné, ale proto, že mě hrozně deptají.
Už jsem byl skoro u pokladny, šťastný, že dnes se mi snad podaří nic neukrást, když jsem zahlédl přívěšek na klíče s motivem pout, který se mi moc zalíbil. Ale byl zbytečně předražený. Nemůžu přece utrácet za blbosti!
A tu se ozval můj vnitřní hlas, mé druhé já: ale to se dá přece velmi snadno vyřešit!
Ne, odporoval jsem sám sobě.
Ušetříš 50 korun a můžeš si za ně koupit něco lepšího, pokračoval můj vnitřní hlas. Má ruka se malinko pohnula sama o své vůli.
Ne! Je velmi těžké v duchu křičet a přitom nevydat ani hlásku.
Ano!!
„Ne, ne, ne, ne, ne,“ šeptal jsem si pro sebe. Ale už bylo pozdě. Přívěšek zmizel hluboko v mé kapse. Chvíli jsem stál a pokoušel se tvářit neutrálně. Pak jsem šel dál k pokladnám, jako by se vůbec nic nestalo.
Ale ono se stalo.
Doma jsem položil přívěšek před sebe na stůl, sevřel jsem si hlavu rukama a zničeně jsem na něj zíral. Najednou se mi vůbec nelíbil. Někdy, když mi bylo nejhůř, mě napadalo, že jsem kradl víckrát než většina zlodějů, co jsem chytil. Sice jsem asi neukradl tak drahé věci, ale…
A právě tuhle chvíli si vybrala má matka, aby mě navštívila. Když jsem se stěhoval do tohohle bytu, vzala si mé náhradní klíče a mě se nechtělo jí říkat, aby mi je vrátila.
„Ahoj, drahoušku, jak se máš? Kolik jsi dneska šoupnul do cely kriminálníků?“ zašvitořila vesele ode dveří.
„Haló? Jsi doma?“ volala, když jsem neodpovídal.
Vešla do mého pokoje.
„Ach, tady jsi, proč… stalo se něco?“
Dál jsem mlčky hleděl na přívěsek. Měl jsem strašné výčitky svědomí.
„Roscoe? Předpokládám, že kdyby někdo umřel, už bych o tom věděla, takže… och ne, už jsi to udělal zase?“
Přikývl jsem.
„Roscoe, drahoušku, takhle to dál nejde. Musíš navštívit odborníka.“
Vyletěl jsem ze židle jako kulka z pistole.
„Cože? To jako... psychiatra?!“
„Ale Roscoe, na tom přece není nic špatného…“
„Já k žádnému cvokaři nepůjdu!“ zařval jsem a postavil jsem před sebe na svou obranu židli. „Někdo mě pozná! …a co pak?“
„Neboj, nikdo tě nepozná,“ uklidňovala mě máma. „A ty sám víš, že takhle to dál nejde. Počkej, mám nápad!“ řekla a odběhla.
Nechala mě tu samotného! Zničeně jsem dosedl na židli. Přemýšlel jsem. Litoval jsem se. Nadával jsem si. Nevím jak dlouho, ale za nějakou dobu jsem uslyšel chrastění klíče v zámku.
„Roscoe, podívej, co pro tebe mám!“
Podíval jsem se zblízka.
„Paruka?!“ zděsil jsem se.
„Jde ti přece o to, aby tě nikdo nepoznal, ne?“
„Jo, ale paruka?!“
„Nevěřil bys, jak vlasy dokážou člověka změnit.“
Vzdal jsem se. Měla pravdu, věděl jsem, že takhle to dál nejde. Ale paruka člověka nezmění. Alespoň ne uvnitř. A můj problém se skrýval uvnitř. Ale, když se mi to podaří, když se vyléčím, možná se stanu i nejlepším poldou ve městě! A to za to rozhodně stojí. Usmál jsem se mírně nepříčetným úsměvem. A vykročil vstříc svému lepšímu já.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
První den Roscoeova nového života | Záhadné městečko 1 |