Procházela jsem se s Odysseem po Dublinu…

  

... Jednoho zimního dne začínajícího jara, který více než čemukoli jinému patřil mléčné pěně. Skořicová posypka na ní se usilovně snažila skrýt svůj obsah, ale to ona patřila jemu.

Mohla, jako ostatně tolik jiných, připsat svou osamělost množství opouštějících. Vlastně se o to roky snažila - pod černou čapkou nafoukané nejistoty, během nočních polední, v objetí ( zajetí? ) uklidňující a jasně falešné lásky koblih s cukrovou polevou.
Propocené tričko z Bretaně mi drze nabouralo sen o vlastní nedotknutelnosti, a pak..., pak přiválo velké dřevěné broučky, mezi kterými jsem ještě věděla Vše.
Vše podléhá pravidlu přímé úměry, jen je třeba nalézt ty správné dvojice. Rovnováha je všudypřítomná, nezávislá na čase. Proto dobře zvaž poměr mezi vlastním ziskem a daní, kterou za něj zaplatíš. ... Dluhy nezapomínají, komu patří. Iluze o rovnítku mezi vnitřním a vnějším pohodlí ztrácela postupně, avšak značně rychle, na síle a dřepěla až na samé hranici hmatatelných rozměrů.

Zvonek – třikrát krátce, mříž. Jeden pokoj, druhý. Dveře, jimiž jsem dnes prošla přesně po stopatnácté, nedokáži popsat. Samozřejmost, se kterou je vnímám, setřela veškerou barvu, jako by ta snad nikdy skutečně neexistovala. Jsou tam už léta, mlčky plní svou funkci a zpozorníme až tehdy, když se nám samy ozvou s prosbou o péči. Kolik podobných denně mineme ( a použijeme! ) s jistotou, že na svém místě budou i zítra, s úlevným pocitem, že ONY si vystačí jen s naším minimálním přispěním.
Čtyři stěny, okno, stolek, věšák, pár ubrousků, psací stůl, skříň, křesla. Zbystřím při pohledu na to černé kožené, jemu podobný podnožník a kanape s polštářky. Dva modré, jeden červený.
Červený je můj. Ten polštář, gauč, pokoj i jeho majitel – vše tolik „mé“, tak podstatné, vnitřku blízké. Jen několik předem určených minut v týdnu. Pár slov, pocitů, blízkosti. Zdá se, že by bylo o tolik jednodušší nechat dvěře zavřené, nevidět dovnitř, nevidět ven, skončit s nekonečným otevíráním, pečeť a zahodit klíč. Ale Já jen v malokteré jednoduchosti vidím a cítím pravou krásu. Tam, tehdy, tady, teď, s odstupem i při náhlém setkání.

Prostor mezi dvěma hroty chutnal štiplavě, už ale nepáchnul.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře