Probuzení
Ráno jako každé jiné.Jako stovky jiných probuzení do všedního dne.Ze sna ho vyrušila protivná melodie, linoucí se z mobilního telefonu.Jeho první myšlenka patřila té vtíravé melodii.Měl by ji konečně změnit,ale co na tom,stejně tak se mu časem zprotiví jakákoliv jiná.Jeho mysl se poslušně vracela k normálu.Za oknem byla ještě tma a přesto věděl,že je nebe ocelově zatažené a teplota se pohybuje kolem nuly.Opustit vyhřátou postel se mu příliš nechtělo.Navyklým pohybem ze sebe odhodil pokrývku a z povzdechem spustil nohy na zem.Nohy automaticky a zcela po paměti bezpečně vklouzly do pantoflů,které zůstaly přesně tak, jak z nich večer vyklouzl.Jeho první pohled směřoval na potemnělou oblohu,aby se ujistil o tom,co už stejně věděl.Jeho druhý pohled patřil druhé polovině manželské postele,na které zbyla pokrývka zmuchlaná do tvaru ženského těla.Toho těla,které tak důvěrně znal,vlastně znával.Ještě pořád bylo všechno tak jako kdysi,nebo spíš jako vždycky.Pořád žil a bydlel v tom starém známém bytě,po kterém mohl chodit se zavřenýma očima .Ještě pořád byl doma.Vlastně takhle po probuzení asi vůbec nepřemýšlel,zcela automaticky se oblékl,připravil si svačinu a za chvíli už zamykal venkovní dveře.Už ani nemusel sledovat čas.Venku si přitáhl límec těsněji k tělu a ze skloněnou hlavou došel až ke svému autu.Nesnášel tu šedivou břečku, co zbývala z toho bělavého sněhu, padajícího tiše a pomalu z oblohy.Až teď si poprvé uvědomil, že ta obehraná písnička,která ho každé ráno probouzí,ho vyrušila uprostřed snu.Copak mají sny prostředek?Za to, že si vůbec vzpomněl,že se mu cosi zdálo,vlastně vděčil právě tomu obehranému songu.Na sny co se mu zdály před probuzením, se většinou nepamatoval.Jen někdy mu na povrch vypluly mlhavé útržky,zcela nečekaně a v situacích, které neměli žádné souvislosti. Ani teď nevěděl co se mu zdálo.Seškrabal z čelního skla zbytky noční nadílky a nastartoval. Celou cestu jel prakticky poslepu, tělo vědělo samo co má dělat.Těch sedm minut přemítal o tom, proč si myslí, že to byl živý sen,když si z něj nic nepamatuje.Dnes to bylo deset minut,přece jen nemohl jet jako obvykle.Sníh pod koly vozu nebezpečně klouzal.Zaparkoval a pomalu prošel vrátnicí.Převlékl se do montérek a jen občas někoho letmo pozdravil.Nepracoval tu příliš dlouho a tak se ranních hovorů příliš neúčastnil.Tou dobou už byl absolutně probuzený,nejprotivnější část dne už měl vlastně za sebou.Na dílně bylo příjemně teplo a světlo,na hluk co vydávaly rachotící staré jehlové stavy si už dávno zvykl.Dokonce mu ten rámus svým způsobem vyhovoval,dělal si svou práci a že občas myslel nahlas nebo si pro sebe broukal útržky refrénů oblíbených melodií,to se lehce ztratilo ve všudypřítomném hluku.Nesnášel když nebylo co dělat,někdy si stroje spokojeně vrněli a nepotřebovali zásah jeho rukou.To neměl rád,musel pak bez cíle bloumat řadami pracujících strojů a předstírat, jak ho zajímá kvalita popruhů, pomalu lezoucích směrem nahoru a dozadu do připravených nádob.Radši měl své ruce zamazané od šmíru,lépe mu utíkal čas, když zaměstnal své ruce i hlavu seřizováním neposlušných strojů.Pak už jen čas svačiny,strávený na šatně v hovoru chlapů,ze stejně špinavýma rukama a jedna rychlá cigaretka venku před fabrikou.Stojí,chvěje se zimou a mlčky kouří.V tom si zcela jasně vybavuje poslední scénu ze svého snu.Stál na kopci nad nějakou vesnicí,bylo to tak důvěrně známé místo,ale jen ve snu.Byla naprostá tma a přesto zcela jasně viděl celou scenerii. Všude vládl naprostý klid,žádné zvuky,něco jako němý film.Vlasy mu čechral slabý vánek,nebylo ani teplo ani zima.Cítil jen naprostý klid a mír,tiše stál,plný síly a energie.Tvář natáčel proti větru a ruce měl lehce odtažené od těla.Ta podivná lehkost,stačilo se jen lehce odrazit a letěl by jako pták.Víc se mu nevybavovalo.Nedopalek skončil v kanálu a on konečně v teple a hluku.Ranní směna líně pokračovala a než se nadál, byl konec.Teď běžel jeho film pozpátku. Šatna,vrátnice,auto,známá trasa domů a až s klíčem od bytu v ruce si uvědomil jak je čas relativní.Jako by těch osm hodin,co uplynulo od doby co tyhle dveře zamykal,jako by těch osm hodin ani neexistovalo.Na tohle podivné vnímání reality byl už zvyklý.Tisíckrát opakované děje se už jaksi odmítali zapsat do paměti,a tak když si je někdy snažil zpětně vybavit,zjistil že si je prostě nepamatuje.Jako by mu někdo kradl části jeho času, který tu měl vyměřený.Čím víc se mu v životě nedařilo,tím víc bylo takových ukradených okamžiků.Myslím, že to byl způsob jeho ochrany před světem.Jenže tenhle způsob měl i své stinné stránky.Postupně se mu začali ztrácet vzpomínky i na hezké věci.Na své dětství i na dětství svých dětí.Jak vzdálená mu připadala ta doba, kdy ho po příchodu z práce vítal dětský smích a vůně jídla na stole.Byt byl ještě plný stop časů minulých,obrázků na vnitřní straně dveří chodbové skříně,namalovaných dětskými ručkami,plyšovými hračkami v pokoji, ve kterém ještě stále trůnily dětské palandy.Šuplíky byly ještě stále plné fotografií let minulých, na kterých se čas už nadobro zastavil.Ještě pořád neměl jasno, jak je to s časem minulým.To co bylo tedy už není?Ale to co není teď přece neexistuje.Co jsou to tedy vzpomínky? Kdy tedy vlastně děje zanikají? Možná až vyhasne poslední mysl, která si je pamatuje.A lze mít vzpomínky na něco co se nestalo? A co ty jeho sny,kdo se v tom vyzná. Rozvod by pro něj měl být vysvobození,jenže tak snadné to není a on to dobře ví.Ztratil půl svého života v dobré víře, že všechno má nějaký smysl.A co mu teď zbylo? Jeho domov už mu nepatří, vlastně je tu už jen nezvaná návštěva. Jeho dnes už bývalá žena tráví hodiny s telefonem v ruce v očekávání nových rozkoší s novým mužem.Vlastně jí to svým způsobem přeje. Už ji nemiluje, teď už ne.Jenže co dál,bloumá bez cíle od ničeho k ničemu,neschopen dělat cokoliv smysluplného. Většinu času tráví před zapnutou televizí, jako by chtěl přesunout děje v jeho hlavě někam mimo a nahradit je těmi falešnými iluzemi z obrazovky. Najednou se mu vybaví další útržky svého snu,pořád ten pocit, že tu vesnici tak dobře zná. Ale odkud? Teď by mohl bezpečně popsat každou střechu. Každý strom v krajině.Dokonce by se vsadil, že přesně ví, kudy vede cesta zpět do vesničky ze snu. Ale to hlavní a důležité mu neustále uniká, ale co proboha. Den se v tuhle roční dobu rychle chýlí ke konci.Rychle spolykat něco jídla z konzervy,bez chutě a vůně,odevzdaně sedět a čekat na správnou hodinu, kdy je čas jít spát. Je tak unavený že ani nemůže usnout. Z dálky doléhá psí štěkot a bublání traktoru.Pomalu si zuje pantofle a vklouzne tiše pod deku. Na druhé polovině postele spokojeně oddechuje žena s kterou strávil tolik nocí.Štěkání psa kupodivu funguje jako prášek na spaní. Najednou vidí jak traktor bez hluku,pomalu a tiše se plazí do kopečka,je tma a on přesto zřetelně vidí ,jen vánek mu čechrá vlasy,rozhled má báječný z kopce nad vsí. Je mu tak lehce a dobře.Zase nastavuje svou tvář větru. Pomalu otočí svůj pohled za sebe,vidí dům v zahradě,s komína stoupá k nebi proužek dýmu.“Mami“ má chuť zakřičet, ale nevydá ani hlásek. Jak to že nevěděl,jak to že to hned nepoznal, je přece DOMA ! Vlna štěstí ho zaplavuje jak lavina. Obloha už není černá,je jako v létě před rozedněním.Dokonce zaslechl zpěv kosa kdesi nahoře. Otočí svou hlavu zpět a teď už jasně ví co udělá.Dýchá zhluboka,stojí rovně jako jedle, oči upřené do dálky.Ví dobře, že musí bezpodmínečně věřit,jestli neuvěří tak skončí z rozbitým nosem, vůbec ho to netrápí. Ještě jednou se zhluboka nadechne, pokrčí lehce nohy v kolenou a z mohutným odrazem skočí,ruce do široka roztažené. Jak to že vůbec, ani na vteřinku, nepocítil strach? Z rozzářenýma očima z ústy dokořán cítí jak ho vzduch lehce nese,mávne rukama ze všech sil pod sebe a tento jediný pohyb ho katapultuje o několik metrů víš.Ticho prořízne šťastný smích a až za okamžik si uvědomí, že ten zvuk pochází z jeho hrdla.“Já hloupý“ říká si, je to tak snadné, proč jsem to neudělal už dávno. Několikrát silně mávne pažemi , domečky jak hračky se ztrácejí kdesi dole,až má lehkou závrať s té výšky.Přestane mávat a jen mírnými pohyby rukou lehce brzdí volný pád. Na poslední chvíli se vyhnul elektrickému vedení a těsně nad zemí máchnul rukama směrem dozadu. Je tak snadné přistávat, dosedl snadno a lehounce. Stojí kousek za vsí a dívá se směrem ke kopci „to už doběhnu „ říká si z úsměvem, jen ta protivná melodie drásá jeho uši. Ta protivná melodie“proč jsem ji už dávno nezměnil“ a jeho doširoka otevřené oči hledí do tmy.Neví ani proč má slzy na tváři.Navyklým pohybem odhodí pokrývku a vklouzne líně do bačkor, neví ani co je za den,neví ani proč vlastně vstává,k čemu to všechno. Dokonce ani netuší, kde se bere ten strašný smutek co zaplavuje jeho duši. Venku z temné oblohy padají proudy vody,ze sněhu už jen nevábná kaše,cestou k autu jeho zimní bunda náhle tak těžká,nedaří se nastartovat až na potřetí .Těch sedm minut dnes s naprostou apatií uplyne a okamžitě upadne v zapomnění,pohybuje se už jen jak robot,zcela automaticky.Práce,cigareta,řeči které nedokáže vnímat, cesta zpátky,doma protivná hádka kdy že už ráčí vypadnout,děti kdo ví kde,vlastně jsou už oba dospělí.K jídlu chleba s čímsi,několik vražd na obrazovce, několik sexuálních scén a strašná únava, ta hrozná únava. Už nemyslí ani na své sny,nezbývá už sil. Jen tupě polo sedí polo leží.Nemyslí na nic a nevnímá slzy co se mu koulí po tváři, vyvolané obyčejnou scénou, když se ona a on v naivní scéně zadívají jeden druhému do očí a pak se láskyplně obejmou.Pomalu se odšourá k posteli,neví ani že se svlékl,zapomněl už, vyklouzne z pantoflů,ulehne tiše a jediné co si přeje je spánek.Čím víc si ho přeje, tím pomaleji přichází. Slyší jen spokojený dech cizí ženy vedle sebe,z očima dokořán hledí do tmavého stropu, ani pes neštěkne“ani pes po mě neštěkne“ proběhne mu hlavou, ani bublání traktoru se dnes nedočká.Proč taky, venku stále vytrvale prší.Leží a jen vnímá tok času, je to zvláštní, ale vsadil by si na to, že v noci běží čas pomaleji. Cítí tupou bolest vzadu v hlavě.Pořád mu zní ta samá slova : „Nemůžu usnout,nemůžu usnout,já nemůžu,já už vážně nemůžu!“Z očí se mu řinou vodopády, nemá šanci je zastavit,a ani nechce, je mu to jedno. Vstane z postele, navyklým pohybem nazuje pantofle, nezvyklé v tuhle noční dobu a navleče na sebe starý svetr a tepláky.Nechce aby se vzbudila, nechce vidět naprosto nikoho, nechce cítit naprosto nic.S krabičky vezme cigaretu a potmě, popaměti zamíří na balkon.Tiše stojí,kouří.Vlasy mu čechrá slabý vánek.Už tolik neprší.Střídavě vdechuje vlahý vzduch a kouř cigarety.Je naprostá tma a přesto vidí tak jasně domy pod sebou.Dýchá zhluboka a netuší jak se ocitl na zábradlí,zapomněl asi.Vůbec necítí strach.Ví jen, že musí věřit.A nebo si natluče nos.Nevnímá hloubku osmi pater pod sebou.Dýchá teď už pravidelně,oči mu začínají zářit.Pokrčí kolena a z mohutným odrazem a rukama doširoka roztaženýma skočí…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Probuzení | Rozvod |