3 002 autorů
Proud teče tiše, moudrý nepozvedá hlas.
[Přísloví čínské] Další >>
Poslední kapka
slet opilých myšlenek později hozených do nějaké pseudoformy + jeden buhdistický flák od ToolAutor: radle, 10.6.2012, Povídky
Je pravé poledne první máj a jako že první máj je lásky čas, náš hrdina masturbuje na hrobě své jediné lásky. Je ovšem vrcholně diskutabilní, jestli tento proces vypuzení hustého semene stává se poctou zemřelé, nebo snad je právě její hrob zneuctíván.
Každopádně náš mladý hrdina se na takové věci nesoustředí. Oddává se momentálně své pudové choutce, která mu velí zahnat všechnu strast i dosti stresovou situaci, vytvářenou skupinkou pozůstalých, stojících mladíkovi za zády. Šok na jejich tváři je patrný, i když je vidět, že část této skupinky tento akt zaujal. Snad nejvíce obtloustlého kněžího, smradlavého šeredu s buclatýma tvářema lehce zarudlýma od tvrdého alkoholu.
“Ten chlapec je na můj vkus moc starý, a ještě k tomu se jeho kůže vůbec nerozpadá.” Kněží se znechuceně ošklíbl. Sám byl zvyklý na mladší masíčko. Ministranty mu přidělovala jeho vlastní diecéze. Kolikrát listoval v katalogu, který tato organizace pod záminkou registrace zhotovovala, aby kněží podle svého vlastního vkusu mohli vyplnit tu prázdnotu v sobě, kterou jim ukradl celibát. Dokonce navodit pocit štěstí, které mu jeho vlastní karierismus a vidina tučných státních dotací vzala. Samozdřejmně, že ten chlapec musel být alespoň dva týdny mrtvý, aby Abbeho ukojení bylo intenzivní.
Mladík si stále snažil vybavit její obličej. Kupodivu nejčastější obraz se mu vybavil ten, při kterém se její hlava pohybuje pravidelně v rytmu felace. Zřejmě tento pocit chtěl navodit, a proto teď byl prostředkem šokujícím. Nepřítelem společnosti, prvním spouštěcím mechanismem zloby, která však nebyla namířená proti původci strasti, ale proti nevinnému onanistovi.
Ignorantská společnost je nejen vrahem myšlenkové individuality ale především ukazatele hodnot - hodnota nejnižší se povýší nad hodnotu základní, morální lůza ovládající tyto ukazatele je také zahubitelkou svobodného života.
Jak ovšem tato skupina podvědomě pochopila, otevřená agrese nebyla možná, jelikož proces ukamenování by byl proti zásadám křesťanské výchovy. Některým z nich se před obličejem objevil text jedné klasické pohádkové knížky, jejíž autor byl neznámý. Knížky pojednávající o jednom kouzelníkovi, kterému se nevyplatilo předvádět své vrcholné číslo před lidmi nechápajícími jeho umění. Škoda, že původní záměr této brakové literatury se nakonec obrátil proti jejímu záměru. Už neskýtá žádného pobavení ani reálné poučení.
Ovšem v tento okamžik našemu hrdinovi zachránila život, nebo přinejmenším jeho vlastní varlata, jež mohla být v mžiku oddělena ještě od hlíny zasviněnou lopatou.
Když v tom vstanul samozvaný vůdce morálky. Bez jakéhokoliv projevu emoce přistoupil k mladíkovi a poklepal ho na rameno.
"Myslíte si pane Derene, že je vaše chování v této situaci adekvátní?"
Mladík však ignoruje. V jeho mysl zaplavuje alkoholová změť myšlenek.
U této reality přijde mi absurdní můj vlastní pohled na společenský šum. Sám si nemohu být jistý vlastní existencí. Je vše jen snem? Je vše jen výmyslem nějaké perersní bytosti.
"Pane Derene, vy jste asi nepochopil situaci, masturbace na hrobě mé dcery je společensky nepřístupná. Vy asi netušíte, že mám moc vás zlikvidovat. Mělo by vás těšit, že jsem nenařídil vaši eliminaci už dříve."
Co je mi po tobě, ty starej zmetku. pomyslel si mladík.
Co je mi po životě, vždyť už jsem stejně mrtvý. Vlastně zřetelně vidím, jak se mi rozpadá svalstvo a kosti se mnění v prach
V tom okamžiku mladíka zastihla ostrá bolest v rozkroku. Z jeho penisu začaly pomaličku stékat kapičky krve.
Tato krev je prolita pro tebe má lásko, za to, že jsi byla jediná pravá bytost. Jestli jsi byla snem, tak děkuji svému mozku, že mi poskytl tak nádhernou halucinaci. Pokud ne, děkuji jsoucnu, které se zapletlo s děvkou přírodou a stvořilo tě.
Mladík si matně vzpomínal na dobu, kdy prožíval realitu bez jejich intimních doteků. Jedna místnost byla jeho celým světem. Kvůli tomu, že jeho okolí ho nudilo nepředstavitelným způsobem, uzamkl se do jednoho pronajatého pokoje, kde celé hodiny sledoval pavouka, který utvářel v koutě místnosti nádherné obrazce. Připomínali mu vesmír, s tou jeho spleteností a snažil se v tomto obrazci nalézt boha a podobné sračky. Později mu jeho nejlepší přítel s pěstěným knírem a mastnými vlasy řekl pravdu, o tom, že je jedním z vrahů, kteří zabili boha. Tato skutečnost mu připadala vtipnou, a proto si ji zapsal do životopisu. Životopisu, který ovšem nikdy nepoužil, protože mu práce připadala tou nejodpornější věcí. Po společnosti, samozřejmě.
V tom období nejvíce miloval noc, jelikož většinou v tu dobu panoval ten nádherný mrtvolný klid. Když ustal všechen hluk, představoval si, že po světě chodí jen pár postapokaliptických trosek a pak on - čistý anděl zkázy jim dává poslední ránu z milosti. Myšlenka na poslední stádium genocidy - genocidy totální, kdy na světě zbude jen on, a sám nerušeně v klidu přemýšlí celou věčnost, mu vháněla úsměv do tváře.
Jednou však byl přinucen opustit svůj mírně plesnivějící chrám, jelikož mu hrozila exekuce za nesplacený účet pornografického kanálu. Denní světlo mu evokovalo chlápka, který mu přejíždí ksicht svařovacím invertorem. Raději cestou zašel do jednoho nonstop baru, kde si objednal dvě rundy odporné levné vodky. I tak mu nepřišel vnějšek světa růžovější. Na úřadě trpěl jako zvíře v kleci. Pach jednoduchosti se mu vrýval do nozder a v jeho mozku reagoval jako spouštěcí mechanismus pro vyšší stupeň agrese.
Kdybych tak mohl být daleko v lesích, a nebo třeba na jiné planetě, i bez kyslíku bych se obešel, i bez kůže, kdyby ta planeta náhodou byla jen z horkých plynů.
Mladík líně procházel parkem. Hlasitý zvuk hmyzu (i toho lidského) mu zatemňoval mozek. Hukot, jak když turbína nákladního letadla drhne o ocelovej sloup jej "píchal" do nejvyšší krajnosti. Odpočítával každý strom jeho cesty, každý centimetr betonu mu připomínal kousek věčnosti.
Samota je tak opojná, žádný ruch nepřeruší běh mé mysli. Žádný cizí vjem nepřeruší ryzost mé meditace. Žádná…
Myšlenka zůstala nedokončená.
Náhlý záblesk pročísl oblohu.
Náhle mu najelo pět tisíc tripů v jednom jediném okamžiku.
Záblesk obrovské erupce barev, které naplnili prostor.
Všechna industriální šeď socialistického Ruska se přeměnila v rozzářené město štěstí a výher.
Pohlédl do tváře bytosti, která představovala anděla, Boha, Ďábla, Dia i Afrodítu, Hora i vládce slunce Ra.
Setkal se s ženou, kterou člověk potká jen jednou. Účinek to ovšem mělo opačný, než bychom předpokládali. Na jeho tváři se objevila příšerná grimasa, odpudivý kyselý výraz. Dále už se svíjel v křečích na trávníku a zvratky se drali z jeho úst. Tenkrát tato empatická bytost mu pomohla na nohy.
To co nastalo poté, nazývám, jako pseudohistorik, obdobím tvrdého stalkingu.
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Po pár řádcích mě napad Svět podle Garpa.
Dobrý styl, text se místy utápí v popisnosti, místy až moc odtažený od úvodní zápletky, závěr, hm, no je to dobrý, dost dobrý...
Undertow - tohle album od nich mám nejraději
Škoda těch hrubek...
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Všechno je jen iluze | Poslední kapka | My body is death |