Pláč luny

Kdopak by se vlka bál?!


Autor: Anna Gabbet , 23.8.2010, Povídky

  

Pláč luny

Zůstaň ve tmě a světlo tě nenajde...

Seděla ve stínu. Na zemi vedle jejích chodidel přitažených ke zdvihajícímu se hrudníku ležel řetízek s křížkem, který tam odložila. To ona jí kdysi řekla, že si ho nikdy nesmí sundat. Jen tak prý budou navždy spolu. Řekla jí, že nesmí přestat věřit. Že se setkají. Že všechno bude dobré. Že se nemusí ničeho bát. Ale to nebyla pravda.
Už dávno to zjistila, už dávno přestala věřit. Jen se tu skrývala před světem a před vzpomínkami. Netušila, zda se kdy odváží vyjít ven a čelit minulosti. Nyní si to ovšem nedokázala představit. To víra ji zpočátku držela při životě, a kdyby se tolik nebála, už dávno by tu nebyla.
Bála se, moc se bála. Jakmile zjistili, že existují jistá... omezení, zakázali jí chodit ven. To bylo jediné pravidlo, které musela dodržovat. Ale ona neuposlechla, protože byla rebelka. Vždycky se tak chovala a oni to moc dobře věděli. Přesto se jí pokusili řídit život. A také za to draze zaplatili. Všichni za to zaplatili.
Při útěku ji viděli ti, kteří se o ní nikdy neměli dozvědět, a pověděli to nepřátelům. Přišli si pro ni a ona jí nestihla dát sbohem. Dodnes nevěděla, jestli někdo z nich přežil. Ta možnost byla velmi nepravděpodobná. A všechno to byla její chyba.
Říkali jí Mēness, podle bohyně luny. Ona jí říkávala, že je výjimečná. A skutečně to byla pravda. Ta výjimečnost se ovšem týkala jen těch věcí, které dopadly špatně. V ničem jiném se totiž nespatřovala. A právě proto se skrývala před světem v té starobylé kobce bez světla.
Na okamžik se ztratila ve vzpomínkách na ten poslední den. Oni jí říkali, že musí vzpomínat, protože staré vzpomínky po čase vyblednou. Zapomene je a ony se ztratí, odnese je vítr…

Malá dívenka s tmavými vlásky a drobným šibalským úsměvem vykukovala zpoza zdi. Myslela si, že je to legrace, když za ní volají, ať se vrátí. Nebrala jejich hrozby vážně, vždyť se k ní vždycky chovali tak mile. Věřila jim. Nic nemohlo zpochybnit její bezmeznou oddanost v ně, v jejich ochranu. Snad jen oni sami.
„Ness, vrať se!“ napůl vzlykla mladá žena, která bezcílně bloudila po městě už půl druhé hodiny. Nemohli už déle otálet, brzy totiž mělo vyjít slunce – nejnebezpečnější doba pro obě dvě.
Holčička, mohlo jí být nanejvýš pět, se zachichotala do dlaně a popoběhla o kus dál, protože žena se blížila. Zacouvala k tmavému skladišti, doufajíc, že tady ji nenajdou. To, že se mýlila, jí došlo ve chvíli, kdy ji někdo popadl zezadu kolem krku, zakryl jí ústa obrovskou dlaní, přes kterou nevydala ani hlásku, a začal ji táhnout někam pryč. Dosud jim nevěřila, že by se jí něco mohlo stát, protože žádné nebezpečí nezažila.
„Ness!“ zakřičel jiný, mužský hlas odkudsi zvenčí. Děvčátko se začalo zmítat a tlak na hrdlo zesílil. Několik sípavých nadechnutí bylo jediné, co se ozvalo v odpověď na zoufalé volání.
Slyšela vzlykot, v hlase poznala tutéž ženu, která ji volala předtím. Vrtěla se ještě usilovněji a nakonec se jí podařilo vykroutit natolik, že mohla zakřičet.
Zaslechli ji. Do místnosti se vřítilo několik postav zahalených ustupující tmou a v příštím okamžiku byla volná. Spadla na zem a rozbrečela se jako malé dítě. Po pár okamžicích ji někdo vzal do náruče a ona nebyla schopná se bránit. Naštěstí se ozvala ta žena, která ji předtím hledala, hlas o dvě oktávy výš než normálně. ,,Tohle už nikdy, nikdy nedělej.“ Bylo to jen tiché zašeptání, které se ozvalo odněkud zblízka, ale dívenka ho přesto zaslechla. A věděla, že tohle jí nikdy nebude odpuštěno.

„Už nikdy...“ vzlykla dívka a ruka jí sjela k boku, kam upustila řetízek. Tenkrát se tolik bála, nevěřila, že ji stihnou zachránit. Tušila, jak blízko smrti se ocitla. Nyní zoufale toužila znovu zaslechnout ten hlas, hlas své matky, který by ji dokázal vytrhnout z temnoty.
Seděla tam už několik dnů – stejně dlouho, jako nejedla. Hlad týral její útroby bolestivými křečemi, ale ona s tím nemohla nic dělat. Přes den vycházet nesměla a v noci se sama kamkoli chodit bála. Nebezpečí číhalo všude, což moc dobře věděla.
Už už se chystala ulehnout ke spánku na tvrdou zem, když se u vstupu do pískovcové chodby ozval nějaký šramot. Zmateně zvedla hlavu ze špinavé země a vyděšeně zírala tím směrem. Najednou celou místnost zalilo prudké světlo a ona se s vyjeknutím skulila do klubíčka. Pak si ale uvědomila, že tohoto světla se přece bát nemusí, a opatrně vykoukla zpoza paže.
Ve dveřích stál nějaký cizinec a dost vyjeveně na ni civěl. Vyškrábala se do sedu a pozadu se odplazila do rohu místnosti. Při tom stále pozorovala muže s pochodní v ruce, který se od svého příchodu nepohnul. Nyní se však usmál – zřejmě to měl být uklidňující úsměv, ale na to stále vypadal příliš překvapeně. Rozhlédl se na obě strany a zasadil pochodeň do držáku na stěně. Potom si pomalu klekl, aby dívku nevyplašil. Pod botami mu hlasitě zavrzal písek, až sebou dívka vyplašeně cukla. Snažila se namáčknout do stěny, aby od něho byla co nejdál.
Cizinec k ní opatrně natáhl ruku a ona vyděšeně vzlykla. Konečně pochopil, že se ho bojí. Nakonec se rozhodl promluvit, i když netušil, jestli ji nevystraší ještě víc. „Copak tu děláš, maličká?“ Vůbec nebyla maličká, jak ji nazval – mohlo jí být dobrých patnáct let.
Neodpověděla, jen na něj dál zírala bledýma očima, ve kterých se odráželo světlo. Ze všech sil se snažila být potichu – snad doufala, že ten muž odejde. Ale zároveň jí bylo jasné, že se to nestane. Kdykoliv ji někdo objevil, nedokázal od ní odtrhnout zrak. Na druhou stranu ovšem bytostně prahla po tom, aby neodešel. Byla sama, potřebovala společnost. Ten pocit samoty byl téměř jako fyzická bolest, a ta bolest ji trýznila více než hlad, na který pro tu chvíli zapomněla.
Muž se rozhodl to zkusit jinak. Posadil se na zem a odvrátil od ní pohled. Jakoby zamyšleně se rozhlížel po pískovcových kamenech s obrazci a zároveň živě vnímal, že dívka naproti němu se o maličký kousek odsunula dál od stěny. „Zajímavé místo,“ pronesl do ticha, ačkoli ani příliš nedoufal v nějakou odezvu. Proto ho velmi překvapilo, když se ozval tichounký ochraptělý hlásek.
„Mēness pils,“ zamumlala a také se rozhlédla po vyobrazeních. Ty znaky musely pocházet ze staré civilizace, která toto vězení postavila.
Muž se na ni překvapeně podíval. „Ty umíš staro-katalánsky?“ zeptal se jí se zájmem.
Dívka jen přikývla a uctivě sklonila hlavu. Dlouhé vlasy se jí svezly do obličeje a zcela ho zakryly. I přesto však cizinec viděl, jak na prašnou zem dopadla osamělá slza. Náhle cítil potřebu ji utěšit, podat jí pomocnou ruku. Když k ní však natáhl paži, dívka ucukla a stáhla se zpět ke stěně.
„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Neboj se, prosím…“
Dívka zvedla zrak a zahleděla se mu hluboko do tmavých očí. Ačkoli měly stejnou barvu jako oči nepřátel, neviděla v nich tu samou zášť a nenávist. Jen jakýsi podvědomý strach, který cítili všichni lidé, když se dostali do její blízkosti... Povzdychla si a unaveně si lehla na špinavou podlahu.
Příchozí ji jen strnule pozoroval, naprosto zmaten ze změny v jejím chování. Nechápal, co ji přimělo přestat se ho bát. Stačil jediný zdlouhavý pohled do očí a strach se vytratil. Překvapivé, ale přece... Cítil z ní jakousi skrytou hrozbu, která neměla co do činění se strachem, aby ji nevyplašil. Tohle bylo něco jiného. Tohle bylo... Nedokázal to popsat.
A tak jen seděl malý kousíček od ní a sledoval, jak začíná klidně oddychovat. Na první pohled se zdálo, že usnula. Viděl však letmé třepetání jejích víček, nepatrný pohyb rukou, a dokonce zaslechl i sykavé nadechnutí, když se o slovo přihlásil její žaludek.
Dívka se schoulila do klubíčka, odhodlaná nežebrat o jídlo. To by jí její hrdost nedovolila. Prosit však ani nemusela. Cizinec se zdál být vstřícný i v jiných ohledech, než jen v zaplňování osamělých chvil. Pomalu, aby ji znovu nevyděsil, si ze zad stáhl tlumok a vytáhl z něj několik nepříliš lákavě působících balíčků s potravinami.
Jakmile se ozvalo zašustění látky, dívka pootevřela oči, ale zůstala ležet. Čekala, dokud muž nenatáhl ruku s jedním z balíčků a nepoložil jí ho před obličej. Cítila lákavou vůni masa, a i když bylo sušené, neodolala a natáhla se po jídle. Posadila se a vzápětí se začala ládovat slaninou, na kterou se jí sbíhaly sliny.
Muž ji s jemným úsměvem pozoroval a říkal si, že asi musela mít pořádný hlad. Ani neodporoval, když dojedla a upřela na něj prosebný pohled, a podal jí další. Po několika minutách ho znovu překvapila, když se opět ozval její zpěvavý hlásek. ,,Děkuji.“ To jediné slovo znělo v šeru místnosti jaksi nepatřičně, jako by zde tato zvláštní dívka neměla být.
„Máš žízeň?“ otázal se muž, nyní už vyrovnaně. Dívka na okamžik zaváhala, ale pak zřejmě překonala svou hrdost a opatrně přikývla. Nabídl jí tedy kožený vak s vodou, ze kterého se hltavě napila. Když mu ho vrátila, neodolal a musel se zeptat: „Jak se jmenuješ?“
Dívka si opět nějakou dobu rozmýšlela, zda mu může věřit, ale počáteční rozpaky už zřejmě překonala. „Mēness.“
Muž vypadal překvapeně. „Luna?“
„Ano.“ Mēness se pousmála a zavřela oči. Znovu si lehla na podlahu, která nevypadala právě pohodlně. Ale nestěžovala si, a tak se i on uložil ke spánku. Musel uznat, že od toho dne neočekával nic zvláštního. Původně začal jako každý jiný, východem slunce a rozzářenou oblohou. Nikdo nemohl tušit, jak moc se změní.

Vzbudil se sám v téže místnosti. Po té dívce, Mēness, nebylo ani památky. Už už začínal panikařit, když vtom zaslechl tiché odkašlání. Prudce se otočil ke vstupu a úlevně vydechl. Mēness se opírala o vchodový oblouk a bezvýrazně si ho prohlížela. Nyní, když neseděla schoulená na zemi, si uvědomil, že musí být starší, než si původně myslel.
Mēness dobře skrývala své pobavení a zaujetí nad jeho překvapeným pohledem. „Venku je nádherně,“ zapředla hrdelním hlasem, který se jen vzdáleně podobal tomu ochraptělému šepotu, jakým mluvila včera.
Muž se zvedl ze země a nechal své věci, kde byli. Nehlučně se vydal za Mēness a pozorně ji sledoval. Mohlo jí být patnáct nebo šestnáct, ale protože byla velmi pohublá a zanedbaná, vypadala mladší. „Já jsem Jason,“ řekl jakoby mimochodem. Mēness se tajně usmála a beze slova kráčela dál.
Když vyšli ven, Jason zjistil, že je noc. Nebe bylo poseto tisícem hvězd a nahodile mezi nimi zářil srpek měsíce. „To jsem spal tak dlouho?“ zamračil se sám pro sebe.
Mēness se tiše zasmála a otočila se k němu s širokým úsměvem ve tváři. V očích jí jiskřilo, takže vypadala rozpustile, už ne jako ta malá zbědovaná holčička, kterou našel včera v noci uprostřed katakomb. „Noc je dlouhá,“ usmála se vesele a rozpustile na něj zazubila. Roztočila se dokola jako nějaká primabalerína, až se z toho Jasonovi po chvíli začala točit hlava.
Mēness na tom zřejmě byla podobně, protože vzápětí jí podjela noha a ona upadla na zem. Přesto se nepřestávala tiše smát a mlčky zírala na rozzářenou oblohu.
Jason se posadil kousek od ní, ale po nějaké době už to nevydržel a musel se zeptat: Co tu děláš, Mēness?“
Dívka ztichla a zdálo se, že tají dech. Po chvíli si povzdychla a natočila k němu hlavu. „Schovávám se. A ty?“ Prostší odpověď mu snad ani dát nemohla.
Jason překvapeně zamrkal a chvíli byl potichu. „Někoho hledám.“
Mēness si pro sebe přikývla a zamumlala: „Ten někdo už tu není. Chvíli tu se mnou žil a sháněl mi jídlo a vodu, ale už se dlouho nevrátil. Myslím, že odešel někam tam.“ Neurčitě naznačila rukou k jihu a dál se tím nezabývala.
Jasona to však zaujalo. „Jak můžeš vědět, koho hledám?“
„Všichni ho hledají,“ řekla Mēness tajemně a pootočila hlavu k východu. „Musím jít dovnitř.“
Jason sledoval směr jejího pohledu a zmateně se otočil zpět k ní. ,,Cože?“
Dívka se však bez dalšího vysvětlení postavila a rozeběhla se ke vstupu do katakomb, než na vyschlou zem stačily dopadnout první sluneční paprsky. Jason se zmateně vydal za ní a neomylně ji následoval hloub do podzemních chodeb. „Mēness? Co se děje?“
Zastavila se až v místnosti, kde očividně bydlela, a posadila se zády ke zdi. „Co by se mělo dít? Prostě je tu nový den, nic víc.“ Její hlas prozrazoval zvláštní hluboký smutek, jako by se v nitru loučila s něčím životně důležitým. „Pokaždé, když vyjde slunce, musím jít zpátky sem. Nemůžu tam zůstat, víš?“
Jason, který se usadil naproti ní, se zamračil. „Jak to myslíš, že nemůžeš?“ Bylo mu jasné, že za těmi slovy se skrývá více.
Mēness zavřela oči a sklopila hlavu do dlaní. „Slunce.“
„Co je s ním?“
Vyděšeně se na něj podívala – takový strach u ní ještě neviděl. „Copak jsi nikdy neslyšel příběh o Noční Bohyni?“
Jason se zamračil a po chvíli zavrtěl hlavou. „Nic mi to neříká. Vyprávěj mi o ní, prosím.“
Mēness zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Všude bylo naprosté ticho. Potom začala vyprávět tlumeným melodickým hlasem. „Nevím, zda si ho pamatuji přesně tak, jak mi jej vyprávěli. Je to dávná legenda, ne nepodobná těm o Bozích a Titánech. Titáni byli potomky bohů, původních Bohů, jak je nazývaly pradávné národy. Na počátku všeho a všech stál jakýsi prapůvodní Chaos. Chaos nebyl Bohem ani Bohyní, Chaos byl pouze prvopočátkem zrození a života. Tak to alespoň stojí v národních legendách. Můj lid však vyprávěl jiný, pravdivý příběh…
Na počátku byli dva Bohové, Bohyně Ramána a Bůh Édenos. Nikdy se nesetkali, každý vyvažoval jednu stranu Země – Ramána byla připoutána k vodám a zemi a Édenos naopak k nebesům a vzduchu. Nad těmito Bohy dlel Samiah, stvořitel – dnes ho lidé nazývají osudem. Samiah stvořil čas, prostor, Vesmír, hvězdy, Slunce, Zemi a také Ramánu s Édenem, aby na vše dohlíželi.
Čas na Zemi ubíhal pomalu a oba Bohové se cítili osaměle. Ramána začala vytvářet hory a propasti, čehož si povšiml Édenos. On, jelikož si domyslel, že s ním na světě musí dlít ještě někdo další, probudil severní ledový vítr a vyslal ho nad moře. Ramánu tato odpověď překvapila, a proto se rozhodla najít pána severního větru. Byť ho však hledala po celé dlouhé roky, nikde nikoho nepotkala. Zármutkem začala plakat a její slzy vytvořily koryta řek. Již však stačily upoutat Édenovu pozornost. Silou vůle si je přitáhl k sobě do nebes a okusil jejich slanost. Uvědomil si, že si vzal něco, co mu nepatřilo, a nechal je spadnout zpět na zem. Tak vznikl déšť.
Ramána přestala plakat, když ucítila své vlastní slzy. Odvedla je do moří a zanechala je tam. Poté se vrátila na místo, kde její slzy dopadaly na půdu, a dlouhých sedm světlých dnů a sedm temných nocí vzhlížela k obloze. Édenos se snažil prohlédnout skrz neprostupnou vrstvu mraků, ale nedokázal to. Proto vyslal k zemi teplý vánek jako znamení.
V ten okamžik Ramána poprvé pocítila štěstí. Už věděla, že na světě není sama. Ze samé radosti začala vytvářet stromy, zem pokryla travinami, z půdy vyzdvihla zalesněné kopce. Ale jejímu království stále něco chybělo.
Mezitím Édenos, když viděl, jak se ze země zdvíhají zelené kopce a stromy, počal tvořit z větru. Nemohl vytvořit stejné kouzlo jako Ramána, a tak proměnil jeden z mraků v jestřába a vyslal ho z nebes dolů na zem. Když jestřáb dolétl až k Ramáně, zatoužila sama poznat život. Z vodních rostlin tedy stvořila ryby a ze stromů ostatní zvěř. Když se však chtěla pokochat svým dílem, zvěř se před ní rozutekla.
Z Velké Síně jejich počínání sledoval Samiah. Ve své vlastní podstatě byl zlomyslný a to všechno stvořil jen pro své vlastní potěšení. Ale když spatřil, čeho se ti dva dopustili, a když si uvědomil, k čemu by to směřovalo, seslal na své neposlušné strážce oheň. Na zem dopadaly obrovské hořící kameny a brzy zničili vše, co Bohové stihli vytvořit.
Édenos, který poznal slzy, začal plakat nad zničeným dílem. Uvrhl na zem déšť, ale stále to nestačilo k uhašení Samiahových plamenů. Ramána viděla jeho snahu a rozhodl se mu pomoci. Zahnala zvěř na poslední nezničený ostrov a poté zvedla hladiny moří. Celé její království zaplavila voda a ona se zármutkem sledovala všechnu tu zkázu, kterou zapříčinil Samiah.
Oba Bohové se rozhněvali na svého stvořitele, ale nedokázali nalézt způsob, jak se vymanit z jeho područí. Jeden druhému posílali znamení, ale nemohli se setkat – jejich světy od sebe byly příliš vzdáleny.
Jedné temné noci Ramána sestoupila na nejhlubší dno oceánu, protože tam ve slunečním svitu spatřila jasný třpyt. Když prohledala písek, nalezla malý černý kámen. Vyzdvihla ho z moře na denní světlo a zjistila, že je to vyhaslý ohnivý kámen, jeden z těch, které na její svět seslal Samiah. Jakmile se však kámen dostal na vzduch, rozpadl se v prach, který ulpěl na Ramániných rukou. V její kůži se otevřely rány a začala z nich vytékat perleťová krev. Ramánino tělo se začalo rozplývat, až z něj nakonec zbyl pouhý stín, který vítr odnesl do nebes.
Když Édenos uviděl Ramáninu duši, pokusil se ji zachytit, ale nepodařilo se mu to. Sám se při jejím dotyku začal rozplývat a jejich duše se spojily. Samiah si je na severním větru nechal přivát blíže k sobě a za trest jejich spojené duše zavěsil nad nebesa. Tak bylo stvořeno Noční světlo, Měsíc, a noci už nebyly tak temné jako za vlády Bohů.
Krev, která z Ramániných paží stekla do oceánu, se zachytila na ploutvých ryb a ty ji donesly až k ostrovu obývaném zvířaty. V té době na ostrov přiletěl jestřáb, jehož stvořil Édenos. Když spatřil perleť ve vodě, neodolal a napojil se z ní. Poté usedl na větev stromu, zamával křídli a začal se proměňovat. Jeho ocasní pera se prodlužovala, peří získávalo novou barvu a černé oči získaly perleťový stín. Vypadal nyní úplně jinak.
Ostatní zvířata se mu klaněla a pták si je prohlížel pronikavým pohledem. Žádné ze zvířat se před králem vzduchu neopovážilo ani hlesnout. A do toho ticha začal zpívat. Byla to tichá melodie plná žalu, bolesti a smutku. Zdála se být nekonečná. A pojednou se pěvec začal měnit. Slétl na zem a jeho tělo zmohutnělo. Zanedlouho píseň ustala a na místě ptáka se na zemi hrdě napřímil obrovský bílý vlk s perleťovou srstí. Zvěř před ním prchla, stejně jako kdysi před Ramánou, a skryla se do jeskyní. Vlk zavyl a z mraků vystoupila luna.
Když spjaté duše Ramány a Édena uzřely krásné zvíře, které společně stvořili, vzbouřily se proti Samiahovi. Nebyl připraven na jejich vzpouru, a proto se jim snadno podařilo uvěznit ho v Měsíční zahradě, kterou stvořil pro své vlastní potěšení. Předtím na ně však stihl uvalit kletbu – již nikdy se neměli setkat a jejich duše taktéž. A proto noc za nocí luna ubývá a Ramána s Édenem se nikdy nesetkají, jak pravil Samiah.“
V místnosti bylo naprosté ticho. Když Mēnessin hlas umlkl, stejně jako píseň krásného pěvce z legendy, Jason pocítil zvláštní smutek a prázdnotu. Díval se do jejích smutných bledých očí, které připomínaly namodralé perly z oceánu, a neodvažoval se pohnout. Nechtěl přerušit zvláštní kouzlo, to spojení, které mezi nimi vzniklo. Mēness to však učinila sama.
„Je pozdě, měl bys spát,“ pronesla tiše a sklonila hlavu, čímž ho přinutila uhnout pohledem. Chtěl číst v jejích očích, znovu vidět ten příběh, který se v nich odehrával, ale také se neodvážil neuposlechnout. Proto ulehl na zem a ani se nepozastavil nad tím, že je tak nepohodlná.
Těsně předtím, než se ponořil do spánku, vzpomněl si na věc, která ho trápila od poloviny příběhu. Pohlédl na Mēness a přimhouřil oči, aby na ni přes světlo pochodně lépe viděl. „V příběhu se neříkalo, co se stalo s vlkem.“
Dívka k němu sklopila zrak od znaků na stěnách chodby a v přivřených očích jí zaplály něžné živé jiskřičky. „Byla to vlčice. Nazvali ji Noční Bohyní. Stále je naživu. Nebo alespoň její potomek, pokud ne jiní.“ Jinou odpověď mu nedala, a proto s neklidem zavřel oči a snažil se usnout. Podařilo se mu to až po mnoha hodinách a po celý zbytek dne, kdy spal, ho trápily sny plné obav a noční můry nadcházející noci.

Jason se vzbudil a opět byl sám. Tušil, že musí být pozdní noc, nebo přinejhorším těsně nad ránem. A sny, jejichž význam pochopil až s procitnutím, ho donutily vstát a vyjít ven do úsvitu nového dne. To, co viděl, ho přikovalo na místě, i když chtěl vyběhnout za ní a strhnout ji zpět do stínu.
První sluneční paprsky toho dne vyšlehly jako ohnivé plameny, aby ovinuly křehké dívčí tělo, které se vzápětí rozpadlo v prach.
Ano, byla to ona. Mēness, dcera Luny. Potomek Noční Bohyně. Poslední opravdový vlkodlak.

Zobrazeno 25x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

afro.cubon 3.11.2010, 13:12
Hodnocení: 5

Opravdu nádherné,i když smutné..pětku máš právoplatně...

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>