Pan Kachňátko a nečekané setkání

Pan Leopold kachňátko je už trochu postarší pán. On sám, a jeho blízcí stejně tak, však velice dobře ví, že až do nedávna prožíval velice aktivní život. No ano! Co asi skrývá jeho modrý notes?


Autor: Le fille Ash , 12.9.2013, Povídky

  

„Brej den!" pozdravil halasně malý chlapec, který se psem po pravé straně před sebou a s přetrženým vodítkem v levé ruce proběhl kolem osamělé lavičky v jednom z pražských parků.
Pozdravený mírně šokovaně vzhlédl od suchého rohlíku, něco neslyšně zamumlal pod šedivějícími vousy, a pak se opět vrátil ke své činnosti. Krátkými kulatými prsty uždíbl kus pečiva a hodil ho směrem k houfu typických městských vrabců. S tím se pak, v rámci možností, pohodlně opřel o lavičku a přivřel oči, takže celý výjev náletů, narážek a urputných bojů ptáků o každé sousto, už naprosto ignoroval. To však byl celý on.
Postarší pán, zásadně už po dlouhá léta oblékaný vždy do jednoho ze dvou manžestrových sak, která ale už dávno měla odejít na zasloužený odpočinek. Pravda, tohle bylo sice to méně spravované, ale, nutno podotknout, záplatami, které se zkrátka k vínové ani v nejmenším nehodí. Na obou jeho loktech, dolním okraji klopy a na kapse jste tak mohli pozorovat pestrou paletu často i blíže neurčitelných druhů barev a tvarů, které každopádně nenapovídaly tomu, že by měl být jeho nositel nějak zvlášť vysoce společensky postavený. Dokonce byste možná vzápětí začali pochybovat i o stavu jeho duševního zdraví.
A přitom, zeptat se kterékoliv dámy na ulici, v nejlepších letech, na toho podivína z lavičky s překvapením byste shledali, že pan Leopold Kachňátko býval kdysi lvem salónů, mužem vybraných mravů, kterého znal ve městě kde kdo.
„Dáš mi taky kus rohliku?" optal se chlapec, který před chvílí proběhl kolem. Zcela zjevně už dohnal svého mazlíčka, protože mohutný labrador teď s nevinným výrazem, při kterém si uvědomíte, že vlastně psa není možné nemilovat, poslušně pochodoval těsně vedle jeho nohy.
Pan Kachňátko opět těžce zvedl hlavu od pečiva a zadíval se chlapci do očí: „Čeho že, prosím? Ale tohle je můj poslední rohlík, hochu!"
Chlapec se usadil na volné místo na lavičce a pronesl omluvně: „Tak pardon, sem nevěděl."
„Hmm..."
Nastalo chvilkové ticho, které ovšem velmi brzy přerušil pes, když mu došlo, co že mu tady tolik vadí a jediným mohutným vyštěknutím zahnal vrabce na útěk. Leopold chvilku strnule zíral před sebe, ale nakonec natáhl ruku s rohlíkem směrem k chlapci.
„Ale to už je teď vlastně jedno. Tak ber."
Opět se chvilku nic nedělo. Hoch se z nedostatku nějaké zábavy zakousl do pečiva a s plnou pusou se pokoušel neúspěšně zapříst jakýsi hovor, což ovšem pan Kachňátko vlastně ani téměř nezaznamenal a jen nepřítomně přikyvoval, pro jistotu, po každé vyřčené větě.
„... no, a tak jsem musel jít venčit Mazla sám. Ale babička prý pro mě přijde. Sem do parku."
„Hmm.." utrousil Leopold a naučeným pohybem z mládí si dlaní ulízl své šedivě kvetoucí vlasy a hned potom si stáhl neposedné sáčko zpět na boky.
„A hele! Babička!"
„Ale Tome, už zase někoho otravuješ?"
„Ne, babi! Já si jen povídám. A dostal jsem rohlik!" pozvedl Tomáš nadšeně okousaný zbytek něčeho, čemu se možná ještě před chvílí rohlík opravdu říkat dalo.
„Ach jo, ty si nedáš pokoj, co? Moc se vám omlouvám, on už je zkrátka od mala takový… společenský. Jen nevím, kde to vzal."
Pan Kachňátko momentálně aktivně přemýšlel. Ten hlas. Odněkud ho znal. Už ho slyšel. A nejednou. Vždyť takhle krásně sametově zabarvený alt měla jen jedna jediná žena, kterou kdy poznal. Tehdy u baru, ještě v Plzni. To musí být...
„A.. co třeba od vás, Marie?" pootevřel oči a pokusil se, alespoň trochu elegantně, zvednout. Narovnal si klobouk tak, aby mu bylo vidět do očí a stanul vstříc jí. Hned zpočátku musel zkonstatovat, že se za ta léta téměř nezměnila. Byla pořád tak vysoká a štíhlá, pořád stejně prudce elegantní a v tváři měla stále ten samý výraz.
„Leopolde? Ty? A v Praze?“
„Už to tak bude. A Ty? A taky v Praze?“
„Babi? Ty toho pána znáš?“
„Ticho, Tome. Ano. Znám ho. A ano. Já a v Praze. Už pěkných pár let.“
„To jsme na tom podobně.“
„Změnil ses.“
„Nepovídej. To by mne nenapadlo,“ utrousil pan Kachňátko suše.
„Kam jsi dal to své pověstné švihácké kouzlo? Copak ty už nebrázdíš bary?“ dobírala si ho Marie a při tom ho pořád upřeně pozorovala.
„To bylo. Už není. Stáří si tyhle radovánky vzalo s sebou.“
„Ale no tak. Že zrovna ty tohle řekneš. To mi k tobě už ale vůbec nesedí. A navíc ještě nemáš žádné právo mluvit o stáří.“
Jen bezradně pokrčil rameny: „Ne? No nevím. Každopádně, lidé se holt mění, drahá.“
„Možná. Ale ne takhle strašně moc. No. Musím letět. Dcera mě čeká, až přivedu Toma. Ráda jsem tě viděla. Tak pojď, Tomášku. Musíme jít domu.“
Ještě chvilku zůstal stát. Pozoroval vlnící se Mariinu kostkovanou sukni a pomalu při tom začínal zabíhat do vzpomínek.

***

„Mohu si k vám přisednout?“ řekl tehdy s šibalským úsměvem, vyndal si doutník z úst a sedl si bez toho, aby čekal na odpověď, bokem na barovou lavici. Hned po tom slovy: „Jedno martini pro dámu,“ uzemnil jakýkoliv její odpor.
„Promiňte mi tu troufalost,“ pohlédl s hranou ostýchavostí na špičky svých prstů položených na pultu, „ale, nedovolil bych, aby kdokoliv zůstal, jak se říká, na suchu.“ Zvedl oči. „Víte, tohle je totiž speciální židle. Zapřísáhl jsem se, že pokud na ní bude sedět kdokoli, má u mne jedno martini.“ usmál se a pak ještě dodal, „Tedy, bude-li to dáma, samozřejmě,“ mírně se poklonil.
„Omluvte mě, ale já martini nepiju.“ odvětila, když se dostala ke slovu. Zrovna dlouze studoval její temně černé vlasy, takže chvilku trvalo, než se mu její odpověď dostala k uším. „Že ne?“ vyhrkl. „Ale to přeci vůbec nevadí,“ převzal už opět klidný přinesenou sklenku a sám z ní upil. Doutník mezitím položil na kameninový popelník vedle sebe.
„A co byste si tedy dala?“
„Raději nic.“ pohlédla na hodinky a začala se zvedat. Zvednul se také, ale jednu nohu nechal stále ještě opřenou o spodní rantl lavice.
„Budu už muset jít, takže… mějte se pěkně. Ráda jsem vás poznala.“
Ještě stačil uchopit její ruku. Jemně ji políbil a se stále zabořenýma očima do její velmi nevšední tváře stál nehnutě na svém místě. Pousmál se a nechal ji odkráčet.
Hned na to pak zaslechl vedle sebe zastřený smích: „Ale no tak Kachno, tuhle nedáš!“ neodpustil si poznámku barman. „Ta sem chodí už pěknej čásek, sama, ale nikdy neodešla s ničím jiným, než s lahvinkou grepovýho mattoni!“
Aniž by mu věnoval jediný pohled, usedl zpět na židli a opět upil z objednaného aperitivu.
„To se ještě uvidí,“ dodal nakonec.

***

Při té vzpomínce se musel pousmát. Jeho tehdejší naivita zapříčinila mnoho pěkného. A zrovna s Marií měl pak opravdu tolik krásných zážitků, že snad více než čtvrtina zápisků v jeho slavném notýsku, je… no ano. Notýsek. Málem by na něj zapomněl! Ten notýsek, kde je všechno. Každý jeden den, který prožil. Každá nevšední chvíle, do které ho uvedla nějaká z těch dam. Všechno je v něm. Každý jeden románek. Svědčí to možná o jeho romantické povaze, ale jemu to nevadí. Ale i sám se sem tam podivuje. Milovník spisovatel. To je kombinace.
Sedl si na lavičku a téměř obřadně sáhl do náprsní kapsy. Ač už ho dlouho neotevřel, kvůli nostalgii ho nosil pořád s sebou. Otočil pár listů a velmi rychle tak zapomněl na městské vrabce, kteří se opět slétli kolem něj a dožadovali se něčeho k snědku. Nevšímal si ani lidí okolo. S každou další stránkou se mu rozšiřoval úsměv na rtech. Jo. Vedl moc pěkný život. Ale rozhodně se mu po něm… sklapl desky a zadíval se před sebe. Nestýská? Co si to tu namlouvá. Samozřejmě, že mu to chybí. Bary. Ty udivené pohledy žen. Jejich vyhýbavé řeči a to jeho mistrovství v přemlouvání, o kterém se po tom už regulérně ve všech podnicích mluvilo. Zamyslel se. Opět otevřel notes, tentokrát zezadu a znovu se pousmál. A když potom zavadil okem o jemu tak dobře známé stavení, neodolal. Všechno to, co se mu dnes stalo, ho tam znovu vtáhlo. Vstal a vykročil směrem k tomu jedinému baru, který měl nyní na dosah.

Zobrazeno 23x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

miroslav 17.9.2013, 13:43
Hodnocení: 5

Pises velmi poutave a uz se tesim na pokracovani.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Jenny 12.9.2013, 20:12
Hodnocení: 5

pěkný slečno líbilo
žánr - skvělý teď se hodně rozmohlo scifi, který mi dělá docela problém a lidí, co by psali "ze života" kvapem ubylo, takže tě beru jako vlaštovku, na kterou se budu těšit.

k textu
všimla jsem si v komentáři pod sebou, že se jedná o prolog, úvod
takže tedy slušnej nástin, zajímavej i proto, že psáno obráceně
(jakože hlavní role muž - lev salónů a autor je autorka, takže)

čtivé, proložené přímou řečí, je to živý, fajn
takže

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Hesiona 12.9.2013, 12:20

Tak to beru a těším se na pokračování. V anotaci mohla být o tom zmínka, že jde jen o úvod

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Hesiona 12.9.2013, 11:41

Začátek se četl jedna báseň. Střed o maličko slabší. Konec mě ale čímsi zklamal, musím říct. Asi jsem čekala víc, vzhledem k tomu super začátku. Jsem zvědavá na další komentáře, možná je chyba na mojí straně

kvalitní komentář (1)

Reakce: Le fille Ash 12.9.2013, 11:45

Ne, určitě není chyba na Tvojí straně.. je to dost možné.. on tohle je úvodní text, který měl postavu pana Kachňátka přiblížit ostatním a teprve pak začnou jeho opravdové příběhy.. tak uvidíme, jak to půjde do budoucna.. ;)



kvalitní komentář (0)Reaguj >>