Zámek cvakl a dveře do pokoje č.162 se otevřely.
Ruka zašátrala po vypínači. Místností se rozlilo žluté světlo a dovnitř vstoupila mužská postava v dlouhém černém kabátu.
Nikdo zvláštní, ničím nápadný. Proč taky...
Tedy, vstoupil dovnitř. A jeho zrak utkvěl na ní. Byla přesně tam, kde jí včera v noci zanechal... Ležela na posteli, kolem ní červené, zmačkané povlečení... Hleděla na něho vyčítavýma očima. Jako vždy. Netušil proč.
Moc dobře věděla, že ji tu musel nechat. Včera večer, když už se samota nedala snést, vyrazil ven. Chtěl se ztratit ve tmavých ulicích. Bez ní, možná navždy. Stejně si ale našel cestu zpátky. Jako by to nevěděl... Vždycky se pro ni vrátil, skoro jako by byla jeho součástí.
Znal každý její detail.
Ale teď... Pryč jsou ty večery, kdy na ni zasněně hleděl, přemýšlel o ní. Jako by se všechno vytratilo...
Nicméně, sklonil se nad proleženou postelí, jemně sebral fotku jisté, možná až příliš mladé dívky, zastrčil ji hluboko do kapsy, zhasnul světlo a pro něj už navždy zamknul dveře pokoje č.162.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Okamžik v pokoji č.162 | Ulice | Sen | Bytosti | Evol