Obraz zkázy

  

Je tomu nedávno, co jsem byl krásným počasím vyhnán ven ze svého tísnivého bytu. Zima skončila, slunce se ukázalo v celé své kráse a snažilo se dohnat to, co v zimě zameškalo.
Byla neděle, den odpočinku. Sebral jsem si rozečtenou knihu, svátečně se oblékl a vyšel do ulic. Mé kroky samy věděly, kam mě mají zavést, tak jsem šel do parku, který se rozléhá po levém břehu místí řeky. Chvíli jsem jen tak postával u stromu se zvednutou hlavou, zhluboka dýchal a vnímal tu nádhernou vůni jara. Mám rád toto období rozkvětu, působí na mě nepopsatelnou silou.
Jak jsem se pak rozhlédl, tak nápad vyrazit si na procházku probouzející se přírodou mělo mnohem více lidí. Na lavičkách seděly slečny v kloboučkách, rukavičkách a se slunečníčkem čekaje na elegantní pány, kteří se jen tak náhodou procházeli kolem. Děti radostně vítaly jaro, až je musely jejich maminky napomínat, že ruší své malé sourozence v kočárku. Bylo to tu úplně jiné, než když jsem tudy procházel kolem páté hodiny v lednu, to jsem nepotkal ani živou nohu.
Chvíli jsem se procházel, jen tak z legrace pokukoval po oněch slečnách, ač jsem na ně už byl příliš starý, ale kdo by si na chvíli nezahrál na mladého jinocha, když byl jednou nohou v hrobě, jak s oblibou říkávám. Můj mladší bratr mi však tohle tvrzení vymlouvá a jeho žena si vždy přisadí a praví, že jsem v nejlepších letech. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nepotěšilo.
Do mého zorného úhlu se dostal starý muž s vousy umazanými od barev, s paletou v ruce a stojanem před sebou. Seděl na lavičce a maloval řeku a děti hrající si na jejím druhém břehu. Pozoroval jsme jeho styl, jak nanáší barvy a přemýšlel nad vhodným názvem obrazu. Nikdy jsem se malířství nevěnoval, neuměl jsem malovat, mé pokusy byly otřesné. Když jsem tedy nakonec došel k názoru, který mi každý říkal od začátku, že nemám talent, posmutněl jsem a začal se aspoň o výtvarné umění zajímat. Tenhle malíř mě ale fascinoval, byl již zkušený a s přesností vychytával nejdůležitější detaily. A tak jsem si přisedl. Nevnímal mou přítomnost, bylo mu nejspíš úplně jedno, jestli vedle něj někdo sedí. Bál jsme se ho vyrušit z jeho práce, a tak jsem vytáhl onu knihu a začal předstírat čtení. Ve skutečnosti jsem písmenkům nevěnoval nejmenší pozornost a stále pozoroval mistrovo počínání. Nakonec jsem se ale přemohl a přerušil ticho.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptal jsme se stručně. Bylo mi jasné, že musí vědět, o čem řeč.
Aniž by se na mě podíval, ustal v malbě a zahleděl se do dálky, zřejmě přemítal, co by mi odpověděl. Nakonec se jeho rty pohnuly a on promluvil starým chraplavým hlasem: „Zkáza.“
„Proč?“ optal jsem se ho vzápětí, takový název bych nečekal, neviděl jsem na obrazu jediný prvek, který by mi měl připomínat zkázu, spíš se mi obraz zdál veselý a šťastný.
„Protože to zkáza je.“
Nechápal jsem ho a začal mu sdělovat svůj názor na zkázu, která se v tomto obrazu neobjevovala. Díval jsem se mu při tom do tváře, ale on své oči stále upíral do dálky.
„Vy to nechápete, to pak je těžké vysvětlovat. Možná se o umění zajímáte, ale jste jen obyčejný člověk, který v něm hledá zákony. Takhle mu nikdy neporozumíte. Musíte si uvědomit, že obraz nemusí zobrazovat jen jeden moment, jenom přítomnost. Tak schválně, proč se vlastně malují obrazy?“
Zaváhal jsem, nevěděl jsem, jak odpovědět. Cítil jsem však, že malíř má svým způsobem pravdu, ač mě to mrzelo. Asi jsem se holt pletl do něčeho, čemu nemohu porozumět.
„Ne, nevíte. To nevadí, to neví nikdo. Aspoň vás takhle nemám za hlupáka. Kdybyste mi odpověděl, že proto, aby se chudáci měli jak uživit a zámožní panáčkové na co dívat, jak říká mnoho lidí, mrzelo by mě to,“ pravil, udělal pomlku a opět začal mluvit. „Podívejte, co vy víte, co bude za chvíli. Může vypuknout válka, roztříštit se slunce, otřást se země,…Už chápete? Tohle je zkáza, obraz vypráví, co se může stát. Děti si bezstarostně hrají a mezitím může nastat konec světa.“
Mlčel jsem a snažil se jeho slova nějakým způsobem vstřebat a pochopit.
„Co zajímavého čtete?“ optal se mě najednou, aniž by se na mě za celou dobu jedinkrát podíval. Zvláštní člověk.
„Ále, takovou knížku… od Williama Saroyana,“ pravil jsem nervózně, ztrácel jsem na své jistotě.
„Jo, jeho první knihu jsem také četl, vyšla nedávno, že? Zajímavá knížka…“
„Jo, to teda jo,“ přitakal jsem a nevěděl co říct. Malíř ale nejspíš tímhle problémem netrpěl a dál se mě vyptával.
Strávil jsem v parku dlouhé odpoledne, které se neuvěřitelně zkrátilo, jak čas rychle plynul. Je zajímavé, jak si člověk dokáže krásně popovídat, ať už je to o čemkoli. Najednou jsem poznal, jak málo lidem rozumím a pochopil, že bych snad měl udělat krůček a začít je chápat, když oni mi nerozumí. Tohle odpoledne jsem věděl, že zde nejsem naposledy.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře