Nouzové přistání I. - Setkání z Pozemšťany

  

Miláčku, neboj se, nic se ti nestane.“ Vytáhl z vojenské brašny deterkomunikační tablety, které Tekkenská armáda vyvinula proto, aby vojáci a důstojníci různých skupin mohli okamžitě porozumět řeči místa, na kterém museli nouzově přistát. Jednu polknul, druhou dal své milé.
„Říkám, ničeho se neboj, věř mi.“
„Ale já se bojím, kde to jsme, no kde?!?“ vykřikla Axena zoufalým hlasem, obarveným lehkou hysterií.
„Axenuško, jsme na nějaké cizí planetě, která není ve vojenském prostoru Tekkenu, tudíž o ní Tekkenská armáda nic neví, ale neboj se, atmosféra je tu stejná jako u nás, můžeš dýchat zdejší vzduch a nic se ti nestane.“
Axena se ale uklidnit nenechala.
„Já chci domů!!!!! Slyšíš?! Chci zpátky do Trixidonu, na Tekken, zařiď to a hned!!!!“
„Ale vždyť jsem ti říkal, že to nejde! Akumulátor v kosmoluftru je vybitý, než se nabije, jelikož pochybuju, že tady mají plazmokinetický dobíječ, bude to chvíli trvat...“ Altar už začínal ztrácet nervy, typická ženská, nemůže chvíli sklapnout a začít přemýšlet?!
„Mě to ale vůbec nezajímá, já chci domů!!!! Ty jsi Tekkenský voják, tak se o to postarej, zařiď to!!! Proč teda nosíš tuhle slavnou vojenskou uniformu?!“ zařvala mu přímo do obličeje. V tu chvíli se Altar už nasral a napřáhl se, že jí jednu liskne, protože už to přestal psychicky zvládat a urážka jeho vojenské cti, když všechny generace Epetulexů byli vojenští velitelé, tím pádem on tím posledním, vojenským velitelem Tekkenských ultrafotonových stíhaček a Robotické obrany, byla horší, než kdyby dostal před parťáky z armády od někoho na budku.
Když Axena spatřila jeho agresivní výraz a rozmáchnutou pěst, schovala obličej do dlaní a hystericky se rozbrečela. Vzlykala, že je násilník a hajzl, co mlátí ženský a že ji stejně nemá rád a určitě by ji nejradši zastřelil.
Altarovi to začalo být tuze líto, protože Axenu velmi miloval, tak se jí omlouval a chtěl ji obejmout a utišit ve své mužné náruči. Ta sice dělala ze začátku drahoty, ale pak se schoulila v Altarově objetí a na duši ji hřál příjemný pocit vitězství.
„Teď se nemůžeme hádat, pusinko, prostě dělej, to, co ti říkám a nemůže se ti nic stát, já vím, co dělám, neboj se.“
V tom se v nedalekém křovisku ozvalo silné zapraštění suchých větví a šustění opadeného listí. Axena zaječela a skočila Altarovi kolem krku, až ho málem povalila na zem a tiskla se k němu v horečné hrůze, že ji za chvíli něco sežere. Altar, stejně vystrašený jako ona, ale nemohl to na sobě dát znát, třesoucí rukou posvítil světlem z turboplazmové pistole směrem ke zdroji zvuku. Mladá srnka klidně přežvykovala seno z krmelce a přítomnost Altara a Axeny ji absolutně nevzrušovala.
„Je to nějaký zvláštní tvor a něco žere, něco jako je naše tráva, akorát, že tahle je taková do zelena a u nás doma je modrá.“ zašeptal Altar.
Axena se opatrně podívala směrem k srnce a strach ji trošku přešel.
„Pojď, půjdeme támhle tím směrem“ ukázal rukou směrem přes pole a louku „ tam jdou vidět nějaká světla, třeba objevíme nějakou civilizaci, ale vypadá to tu, že tady žádná inteligentní forma života není...“
„Jak jsi na to přišel?“ zeptala se ho zvědavě.
„Stromy i zdejší porost rostou neřízeně, nesplňuje to žádnou rovnici ani systém vysazování, prostě roste jak se mu chce, u nás jsou lesoparky vysazovány roboty, takže mají určitý systém rozložení stromů, trávy a keřů na určitou plochu. Zdejší porost je chaotický, neuspořádaný, což značí nepřítomnost civilizace, totiž Stupeň chaosu flory je jedno z poznavácích kritérií přítomnosti inteligentního života.“ Axena se na něj dívala s překvapeným pohledem.
„A co, když je to systém, kterému ty ani tvůj kapesní počítač nerozumíte? Všechno nemusí být matematicky a logicky řešitelné, některé věci jsou nelogické a na pohled nesmyslné, ale přesto fungují. Typickým příkladem je náš vztah, víš?“
„Cože?!?“
„No, já jsem romanticky založená, mám ráda spontální věci, kyber-divadlo, řídím se srdcem a city, ne rozumem, používám svou vnitřní intuici, snadno se dojmu, ráda čtu a píšu básně, poslouchám jemnou hudbu a ty nejsi romanticky založený, máš rád zbraně, kterých já se bojím, jsi voják a ty já nemám ráda, fascinuje tě smrt, pereš se, řídíš se jenom rozumem, srdce snad ani nemáš, nic tě nedojme, nic s tebou ani nehne, akorát se umíš vztekat, místo intuice máš počítač, čteš telekinetické knížky o armádě a smrti, posloucháš tvrdou muziku, prostě každý, co nás vidí, si myslí, že se k sobě vůbec nehodíme, ale přitom jsme spolu.“
„Každý mi může akorát políbit prdel, kdybych tě neměl rád, tak s tebou dávno nejsem i když, je pravda, že mě někdy hrozně štveš, ale teď přestaň už řešit blbosti a pojď hledat cestu, to je nyní důležitější, miláčku.“
Společně se vydali přes louku zarostlou vysokou trávou, rudými vlčími máky a trsy kopřiv. Axena se hrozně bála, že na něco šlápne a ublíží si, poněvadž měla jen něžně růžové balerínky ze syntetické paragumy. Altar měl na rozdíl od ní těžké vojenské boty s pořádnou podrážkou, ve které byla vyražená lebka s křídly vážky (znak Tekkenské armády), a s ocelovou špicí, pořádně naleštěnou.
Okřídlenou lebku měl ještě na zádech tmavěmodré vojenské košile s výložkami, na stejném místě i na černé vojenské bundě, kde výložky plály modrým odleskem a na opasku černých vojenských kalhot. Na hlavě měl posazenou vojenskou čepici černomodrého zbarvení, s lebkou ve předu, takže působila jako brigadýrka SS. Čepka už ho pekelně štvala, poněvadž mu pořád padala z hlavy, jak zdvihal Axenu do náruče, aby ji přenesl přes podezřelá místa. Axena neustále kňourala, že je hrozně moc unavená a že jí příšerně bolí nožky, tak ji Altar chtě nechtě musel nést na zádech celou dobu, aby se vůbec dostali někam dál. Asi po půlhodince je luční pěšinka navedla na malou silnici.
„No podívej se na to!“ řekl Altar okouzleně „ no vždyť tohle je cesta!“ Párkrát na ni zadupal a přejel po povrchu rukou.
„Ze skla ale není, pusinko.“ Na Tekkenu totiž bylo všechno z oceli, kamene,skla a světelných paprsků. Altar se pořádně protáhl a zmerčil blízký dům. Takže tady nějací obyvatelé existují, ty vojenské propočty jsou pěkně na hovno.
„Altare, tam je nějaký barák nebo co?“
„Však jo, tam se schováme a uvidíme, co dál.“
Pomalu se proplížili po silnici směrem k domu č. 235, Altar telekineticky vypáčil branku a dveře od sklepa. Stále přitom držel Axenu za ruku, aby jí dodal pocit bezpečí.
„Pojď a hlavně opatrně, jsou tu schody.“ Ruku v ruce sešli pár kammených schůdků a ocitli v pozemském sklepě. Altar objevil vypínač a rozsvítil malou, spinavou žárovku.
Vysoko u stropu byly malá mřížovaná okénka, na zemi u velkého zaprášeného regálu, plného podivných sklenic s jakýsimi tekutinami a kompoty, ležela bílá matrace. Všude kolem se povalovaly bedny s jakýsimi plody, zvláštně voněly a dráždily Altarovi nos tak, že měl ještě větší hlad. Těžce dosedl na bílou matraci a přitáhl si Axenu k sobě.
„Tak miláčku, teď si na chvíli odpočineme a pak uvidíme, co dál.“ Vyrušilo ho slabé pípání.
„Miláčku, co to je? Do prdele!!! To je ukazatel chloridu sodného, tady v atmosféře není!!!“
„Co budeme dělat?!???“ pípla Axena zoufale.
„Musím ho najít, neuropočítač ukazuje, že je tam někde v tom baráku, musím pro něj jít.“
„Ne!!! Neee!!!! Tam tě nepustím, do toho baráku nevlezeš ani náhodou, slyšíš???“ Pevně ho objala a sevřela v náručí.
„Musím tam jít, pusť mě! Půjdeš ho snad hledat ty nebo co?!? Okamžitě mě pusť!“ Prudce se jí vysmekl z náručí, vyskočil na nohy a nabil si turboplazmovou pistoli. Axena se hystericky rozplakala.
„NEODCHÁZEJ, NECHOĎ PRYČ!!!! ZABIJOU TĚ!!!!NENECHÁVEJ MĚ TU SAMOTNOU, PROSÍM, PROSÍÍÍM!!!“ křičela zoufale a sápala se po něm. Altar s ní zatřásl a pevně ji chytil obličej do dlaní.
„Pusinko, já ti říkám, že ho najdu! Jakmile ho budu mít, okamžitě se vrátím, nenechám tě tu v žádném případě samotnou, slyšíš?! Ihned se vrátím, slibuju, vrátím se.“ Dlouze ji políbil a rychle odešel se sklepa ven. Axena se za ním dívala a jímala jí hrůza, co když ho tam někde zabijou, co si bez něj počně?! Co, když už ho nikdy neuvidí?
„Miláčku...“ zavzlykala zoufale, ale Altar už ji neslyšel.
Pomalu se plížil v zelené trávě, podél zdi s pistolí u obličeje připraven kdykoliv vystřelit. Pochvíli narazil na vchodové dveře do domu. Byly zamčené.
„Sakra...“ zaklel Altar a nenápadně se zkapalněl podtekl dveřní škvírou. V podobě elastické louže stříbřité barvy hledal zdroj životodárného NaCl, až ho neuropočítač navedl na místo určení. Do kuchyně.
Altar se zhmotnil zpátky do své podoby a začal opatrně prohlížet poličky a kredenc, jelikož senzor hvízdal čím dál tím hlasitěji, což znamenalo, že už je blízko.

Jana se neochotně probudila a byla nucena vylézt z vyhřáté postele, poněvadž se ji chtělo hrozně moc čůrat. Poslepu se obsloužila na WC a zamířila do kuchyně pro trošku džusu.

„Konečně!!!“ zajásal Altar potichu, když po dlouhém hledání objevil pytlík jodované soli s přídavkem fluoru. Sbalil ho do vojenské brašny a snažil se uklidit kuchyň do původního stavu.

Jana zívla a rozsvítila v kuchyni. Než stačila otevřít ledničku a trošku se napít, málem upadla do mdlob. S vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou hleděla směrem ke kredenci, kde na ni koukal Altar v celé své kráse a vojenské cti s flaškou sojóvé omáčky s příměsí sladkokyselého nálevu v ruce.
Před očima měl ještě mžitky z toho prudkého přílivu fotonů a pomalu mu začalo docházet, že tohle bylo jednak dost neprofesionální a že to docela hodně posral. V návalu zoufalství se na Janu zářivě usmál.
„POMÓÓĆ!!!!!!!!!! JEŽÍÍÍÍŠÍÍÍ POJĎTE SEM, HONEEEEEM!!!!!!!!!!! ÁÁÁÁÁÁÁ!!!! Zmizíš ty potvoro!!!!!! Vypadni z našeho domu ty příšero jedna!!!!!!!!“ vřeštela Jana jako by ji na nože brali a mrskla po Altarovi krabici džusu, láhev od kečupu a kastrol s gulášem. Altar absolvoval naštěstí tvrdý vojenský výcvik, takže střelám uhnul, zkapalněl se a bleskově se vyšplouchl oknem ven.
„CHYŤTE TO!!!! CHYŤTE TO!!!!!“ křičela Jana ještě víc a přilákala všechny členy domu č. 235.
„Co se tu, kurva, děje???“ zahřměl Tomáš, obstloustlý mladík šimrajíc se v ryšavých vlasech.
„A co ten guláš na stěně???“ doplnil jej Ondra, jeho bratr, když zmerčil hnědou šlichtu kapajíc ze zdi. Postupně se do kuchyně přišourali ještě Katka, Denisa a Adam, přátelé a spolubydlicí domku č. 235.
„Mimozemšťan, byl tu mimozemštan!!!!“ řvala Jana stále hystericky.
„Ale hovno!!! Nebyl to spíš lupič?“ syčel Adam nasraně, jelikož ho vytáhli z brlohu a on musel na ranní.
„Jak víš, že to byl mimozemšťan?“ zeptala se Denisa zvědavě.
„Protože jsem ho viděla a jako člověk rozhodně něvypadal!!!“ odštěkla jí Jana, jelikož pocítila, že ji mají za blázna.
„Tak jak vypadal.“ houkl na ni Tomáš.
Jana se posadila na židli, zapálila si a začala jim popisovat, co viděla.
„Byl vysoký asi 185cm, štíhlý, měl na sobě černé kalhoty, boty něco jako Steelky, černou bundu, která asi byla vojenská, protože měla výložky a ty modře svítily a na hlavě vojenskou čepku s jakousi lebkou nebo co, vypadala jako od SS, ale to hlavní je, že byl modrej!!! Obličej měl normální, takový s ostrými rysy, úzké rty, úzký nos, výrazné lícní kosti, hranatá brada, ale byl modrej jako okena!!! A měl velký černý oči, jenom černý, žádné bělmo, jen černý a jako kdyby mu jiskřily...“
„To si jako děláš prdel??? Jako, že tu byl modrej mimozemšťan s gládama na nohách, ve vojenským a vypadal jako esesák??? Tomu jako mám věřit???“ nasral se Adam už opravdově „vždyť ona si z nás dělá kozy?!??“
„Ty, počkej Adame, Jana nemá fantazii, jak by si asi takovýho ufonskýho fešáka vymyslela? Ty, ale, Jani, vidělas ho jen chvilku a už si ho tak dobře pamatuješ? Takže, až ho uvidíš, poznáš ho?“
"Když na tebe v kuchyni čumí mimozemšťan, zapamatuješ si to celkem snadno, víš?!?? A určitě ho poznám, to se neboj, modrých chlápků tu vážně moc neběhá!!! Ty mi nevěříš nebo co?!???" zařvala Jana na Ondru, vzteklá do běla.
"Hele, vážení, nebudeme se hádat a prostě ufona pohledáme. Přibližný popis by byl, takže se nemusíme bát, že bychom přehlídli. Takže se oblečte a jdeme na to."
rozhodl Tomáš za všechny rázným povelem.
Tak se tedy rozdělili na dvě skupiny. Holky zůstaly v baráku a chlapi šli obhlídnout zahradu.

„Tak jsem zpátky lásko...“ zašeptal Altar k smrti vyděšené Axeně.
„Co je s tebou, proč jsi tak udýchaný, našel jsi to? Nic se ti nestalo, nikdo tě neviděl??“ ptala se ho na přeskáčku. Altar jako statečný a chytrý mužský ji nechtěl děsit, tak ji pověděl, že vše proběhlo hladce, sůl že má a že ho nikdo ani koutkem oka nespatřil. Přitom se pomalým dýcháním snažil utišit srdce bušící až v krku. Sedl si s Axenou na matraci,vzal sůl a nasypal ji do neurokyberfyziotronu, ze kterého vypadly dvě modré tablety. Jednu podal Axeně a druhou si strčil pod jazyk sám a pomalu ji cumlal. Cítil, jak mu životodárný NaCl dodává klid a energii.
„Ty jsi můj statečný voják, moc tě miluju, co bych si bez tebe počala, broučku můj“ zašeptala mu Axena do ucha a líbala ho na tváře, rty a krk. Altar ji pohladil po blonďatých vlasech a objal kolem pasu. Axena ho zasypala vášnivými polibky, které v Altarovi probudily přírodní mužnou sílu. Něžně ji kousal do rtu a dlaněmi ji hladil pod růžovobílou blůzkou dle nejnovější Kosmické módy. Axena, která moc dobře věděla, kam svými činy směřuje se mu posadila na klín a pod rouškou noční tmy spolu splynuli žárem své lásky tak velkým, že takový v žádném koutě vesmíru neměl ještě tu čest vzplanout.

"Hele, bando, tu jsou nějaké stopy, včera lilo jak z konve, takže je tu bahno..." zašeptal Tomáš, vyzbrojený lopatou.
"To jsou divný podrážky... To je motýl nebo co?" ukazoval Ondra otisk Altarovy botky. Pomalu se plížili podel stop, až je zavedly ke dveřím sklepa.
"Tady budeme číhat, jednou vylézt musí, dovnitř nepolezeme, bůh ví, kolik jich tam je, aby nás ještě nevzali do chapadel a nesežrali." Tomáš byl trošku obluzený filmy Den Trifidů a Hvězdná pěchota, takže každý mimozemšťan podle něj musí zákonitě vypadat jako rostlina nebo hmyz.
"No ale Jana přece říkala, že vypadal celkem humanoidně... Dokonce byl i oblečenej." snažil se mu Adam odporovat.
"Bůh ví, co viděla, berou na sebe lidskou podobu a pak ti vysajou mozek!!!"
"Kurva, vždyť byl modrej!!! Lidi modří nejsou!"
"Ticho, slyším nějaké kroky..."

Altar, zmožený celodenním chozením, nošením své milé v náručí a hledání soli, tvrdě usnul.
Vzbudil ho až příšerný křik. Nevrle se posadil na posteli a po chvíli šokovám zjistil, že to křicí Axena.

„Pusťte mě, pustťe mě!!!! Altare!!!!!!!!!!ALTAREEE!!! POMOOOOC!!!!“ křičela Axena zoufale a snažila se vymanit s Tomášova tvrdého sevření. Kopala ho, škrábala, ale Tomáš ji držel jako v kleštích. Ten má snad stejnou sílu jako Altar, honilo se jí hlavou. Axena totiž udělala hroznou chybu. Když Altar tvrdě usnul, přikryla ho dekou, která ležela na matraci a šla se v romantickém opojení projít po zahradě. Vůbec ji nenapadlo, že by tam mohl někdo být.Tam už číhali hoši, lační lapit nějakého toho ufona a prodat ho nejlépe do S.E.T.I. a když spatřili Axenu, jak vylézá ze sklepních dveří, skočili po ní, jak slepice po flusu. Axeně se jen honilo hlavou, co jí asi Altar na tenhle kousek řekne.
„To není ten, co byl v kuchyni, vždyť tohle je ženská!!!!!! Tam to byl stoprocentně chlap, no, byl pohlaví mužského!!!“
„Takže jich tu musí být víc!!! Všechny je musíme pochytat!!!“ zařval Tomáš a stiskl Axenu ještě pevněji. V tu ránu Altar vykopl vrata a namířil turboplazmovou pistoli Tomášovi přímo do obličeje.
„Teď ji okamžitě pusť nebo ti ustřelím hlavu!!!“ zasyčel nasraně.
Tomáš smrtelně zbledl. Při pohledu na Altara s mimozemským kvérem v ruce mu bylo ouzko. Altar se mu zadíval přímo do očí a snažil se nějakým způsobem zhypnotizovat. V duchu sprostě nadával, proč tu svoji milovanou nevyškolil o způsobu krytí a přežití na jiných planetách.
„Ať na mě přestane mířit!“ špitnul Tomáš zoufale.
„Já to myslím, kurva, vážně!!!!“ zařval Altar a demonstrativně odstřelil keř u plotu, po kterém zůstal jen malý černý kráter. Pak zpátky pistoli namířil na Tomáše a na ostatní bleskomet A-14, který se mu mezitím podařilo aktivovat.
„Tak jo, tak jo, my ti ji vrátíme, ale až se uklidníš! Slyšíš? Jsme mírumilovní, neublížíme tobě ani jí, ale musíš se uklidnit a složit zbraně.“ snažila se Jana urovnat prekérní situaci.
„Vy si tu nebudete klást podmínky!!! A tobě, ty děvko jedna, bych měl za tu scénu v kuchyni urazit hlavu!!!! OKAMŽITĚ JI PUSŤTE!!!“ zařval hrozivě a šlehnul bleskometem do země. Z trávy se vyrojil strom ostře modrých blesků.
„Pusť ji!!!! Pusť ji!!!!!“ zakvílel Ondřej „ všechny nás zabije!!! Nemáme šanci!!! Proti mimozemské technologii nemůžeme bojovat!!!“
Axena se dala do neartikulováného řevu a kopla Tomáše do holeně.
Ten ji pustil a svalil se na zem jak pytel.
Axena se bleskově schovala za Altara, který byl nyní pánem celé situace. Přimhouřil levé oko a začal zaměřovat všechny své pozemské nepřátelé. Ti strnuli jako solné sloupy, každý měl nějaké plány do budoucna a zahynout palbou mimozemské zbraně se nechtělo vůbec nikomu.
"Tak kterého první, Axeno?" řekl Altar do mrazivého, nočního ticha "toho tlusťocha nebo tu uřvanou babu?"
"Jakej tlusťoch?!??"
"DRŽ HUBU!!!" okřikl ho Altar.
"Ani jednoho" vzlykla Axena "násilí plodí zase násilí!!! To bys mohl vědět!!! Furt jenom střílet!!! Vždyť měli určitě strach!!!"
"No tak mě ještě seřvi!!!!! Vylezeš si z úkrytu, jako by se nechumelilo a já tě mám potom zachraňovat!!!!"
"Nezvyšuj na mě hlas!!!! Buď tak hodný!!! Taky jsi mi neřekl, že tě viděli!!!"
"Jo, abys pak dělala scény, že?!???"
Pak ale zmlkl, poněvadž zjistil, že je pozemšťané pobaveně sledují. Veškerý respekt je tím pádem v prdeli.
"Takže vy jste se sem přiletěli z takové pohádat? A jak to, že vůbec umíte česky?" řekla Denisa pobaveně, aby odlechčila napjatou scenérii.
"No, my tu museli nouzově přistát, dobil se fotonový akumulátor, tak tak, že jsme nehavarovali... A teď jsme tady... a vaši řeči rozumíme, protože na to jsou takové tablety, ale to už je stejně jedno..." Altar rezignovaně složil zbraně, pušku zasunul do pouzdra na opasku, bleskomet zpět deaktivoval a ponuře čekal, co osud přisene. V tuhle chvíli ho nemohlo překvapit už nic.
"Tak to jo, my se báli nějaké invaze, když tady vy máte na sobě tu uniformu, u takových člověk nikdy neví... No nic, já jsem Tomáš."
Podal Altarovi ruku na seznámení, stále ještě pěkně roztřesenou.
"Altar, těší mě..."
"Altar? To je hezký jméno, já jsem Jana, promiň, že jsem po tobě švihla ten guláš, hrozně jsi mě vyděsil, kdybys zaklepal a poprosil o pomoc, tak by se dalo strávit, ale taková přepadovka, jo tohle je Denisa, tohle Katka, Tomáše už znáš, to je Ondra, můj přítel a Adam, můj brácha."
Altar se na ni úlevně usmál, takže se tady bude dát celkem přečkat, konečně vypjetí nervů povolilo a zavalil ho příjemný klid.
"Omluva je přijata, tohle je moje Tekánka Axena" A na znamení, jak k sobě patří, ji objal kolem ramen a pohladil po vlasech.
A tak před domem č.235 vzniklo první Intergalaktické přátelství v historii matičky Země.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře