A tak jsme vyrazily na noční pochůzku prodlužujíce si jí, jak se jen dalo, já s mojí kamarádkou po boku, někdy s rukama kolem ramen, někdy se stiskem v podpaží. Přemýšlela jsem o marnosti a ona planula touhou mi ji vymluvit už celý večer. Moje marnost však byla ve všem. Koupala se ve sklenici vína, prosakovala světlem ožehlou budovou knihovny, uvázla až po kolena v kalužích nedávného deště. Proč je jen ta holka tak praktická a životná? Ona by se dala jak narozeninový dárek svým profesorům… v té chvíli bych jí to uvěřila, ano, vlastně i teď. Řekla, že život je šance, které se nesmíme za žádnou cenu vzdát. A proto jsem se u toho mramorového stolku na okamžik vzdala myšlenky nekonečného smíření, která mě v posledních dnech provázela. Přesto cítím dále svou únavu stále hmatatelněji, více než její životnou ideologii, kterou ale ona sama ideologií nenazývá. Moje únava mnou prochází stejně jako její štěstí, nebo spíš jako její skepse k neštěstí a smutku. V její šanci cítím svoji marnost a ona mi přitom tak neotřele říká: „Ale ty chceš být smutná…“ „Ano, snad chci,“ odpovídám jí, „a víš proč? Protože ve smutku je krása. Jaké příběhy byly nejkrásnější? Ty, v kterých umírá mládí…“ Oponuje mi, že mám psát pozitivně. Já odrážím její tah… k pozitivnosti musí mít člověk větší sílu než ke smutku a já tu sílu nemám… ale přece, přece jsem psala i o štěstí. A také o toleranci… Shledává filozofování o toleranci příliš vážným…“Moc přemýšlím…“ „Ano, moc přemýšlíš…“ V divadle se dneska hraje Mea culpa… Moje téma! Obejme mě kolem ramen. „Proč?“ „Nebo Das Leben ein Traum…“ „Jistě tragické téma…“ „Ale ne! Klasika. Je to o tom, že lidé jen sní, ale nežijí, jsou ve snu, skutečném… je to tak…“ Mineme stezku pro kola. Na schůdcích do tramvaje ještě zavolá: „Buď jako pták.“ „Snad motýl,“ odpovídám posledním dechem, než mě pohltí halogenem ozářený podchod metra…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Za deště a za dne | Dolores | Co se to s námi stalo...? | In memoriam | Tam ke mně domů