Neobyčejný příběh obyčejné boty

Milí čtenáři, snažil jsem se popsat příběh něčeho tak obyčejného, jako je bota. Jak vypadá svět "při zemi"? Jaké nástrahy na ulicích čekají?.. Možná, že si zítra při obouvání vzpomenete :-)


Autor: Matteso, 19.1.2009, Povídky

  

Noční klid, který až do této chvíle v předsíni panoval, narušil z dáli se blížící hovor dvou lidí. Sluneční paprsky si snažily najít cestu škvírou mezi okenními závěsy, které zabraňovaly jejich přímému proniknutí do bytu. A mně bylo v tu chvíli jasné, že mi právě začíná má každodenní směna…

Dobré ráno. Jmenuji se Pravá a jsem bota. Ne, nedělám si legraci, opravdu jsem bota. Číslo třiačtyřicet, kožená, s černohnědým povrchem. Věřte mi, není to žádná výhra být polobotka, ale na druhou stranu o tom, co zažiju já, si může například květináč či koberec nechat jen zdát. Mít na sobě ve dne v noci hlínu nebo si nechat celý život po sobě šlapat, to musí být strašné. Ale už dost naříkání, přichází můj Pán!

Je to štíhlý, tmavovlasý chlapec, studující střední školu na Žižkově. A to je právě každodenní cíl naší cesty. „Au! Proboha Martine, nemůžeš někdy při obouvání použít lžíci?“ Já vím, nadávky mi nepomohou, neslyší mě, ale zkuste někdy ohnout hřbet, když do vás někdo souká nohu. To byste křičeli také, i když nadarmo. Někdo mě ale přece slyší - má sestra. Je Levá. Mám ji moc ráda. Zažily jsme spolu už mnoho dobrodružství a jedna bez druhé nemůžeme být. Občas je na mě naštvaná, neboť si Martin jako první obouvá mne. Ve světě lidí to ale tak chodí běžně. Každý začíná pravou. Nebo vy snad ne?

- - -

Jakmile Martin otevřel dveře, spatřila jsem střechy městských domů, jež ozařuje sluneční svit a vytváří pozoruhodnou souhru blýskavých tónů. Tím však veškerá krása končí, neb nás čekají schody. Rychlými kroky se blížíme k mramorovému schodišti, pokrytému tenkou vrstvou hlíny. Špička boty se už už naklání nad propast, první krok ale odnesla moje sestra Levá. Tím další však Martin „obšťastnil“ právě mě. Dnes bere schody po dvou, to ještě nikdy nedělal! Že by zaspal? Následuje krátký odpočinek na rovince v mezipatře, ale pak opět rychlý sešup do přízemí. Nenapadlo někdy pana domácího zavést obousměrný výtah?

Když jsme se po usilovné námaze, ošlapaných podrážkách a dvou zakopnutích dostali před hlavní vchod, nastává pravidelný okamžik, kdy Martin otevírá dveře do světa plného nejen špíny a exkrementů, ale i přátel a silné konkurence! Nejhorší však máme za sebou, pomyslela jsem si. Jenže jak se ukázalo, pořádně jsem se zmýlila… Martin zapomněl klíče!

„Pravá, nevíš, proč se otáčíme?“, zeptala se mě Levá, které se při vidině dvoupatrového návratu rozvázala tkanička.

„Zapomněl klíče, to nám ještě chybělo!“ zaklela jsem.

„Já bych ho snad… nejradši kopla!“

Po této vskutku trefné poznámce jsem si uvědomila, že bych s chutí udělala to samé, ale raději jsem mlčela.

- - -

Konečně jsme před domem! Den sotva začal a já už jsem vyřízená tak, že uběhnout stometrovou trať pod deset vteřin by mi mohlo dělat značný problém. Mé myšlenky na to, jak má bota překračuje cílovou čáru, ovšem zažehnal dlouhý tmavý stín, který mě znenadání pokryl. Vzhlédla jsem vzhůru a tu jsem ji uviděla! Madmazel Kozačka, s podpatkem ostrým jak jehlice, si to vykračovala přímo přede mnou a vysokou, pištivou fistulí mě povýšeně urazila: „Umyj si kapotu, polobotko.“ A s vítězoslavným smíchem pokračovala dál, zatímco její Paní si smskovala a chodníku nevěnovala větší pozornost.

„Tahle nána odvedle mi není vůbec sympatická,“ oznámila mi novinku má sestra Levá. „A vůbec nevím, co myslela tou kapotou?“

„Občas si říkám, že když nám náš stvořitel - kožedělní průmysl - rozdával rozum, v mém případě to přehnal a na tebe už nezbylo.“ Levá se urazila a já měla aspoň klid.

Celou cestu jsme spolu nepromluvily ani slovo, a to až do chvíle, kdy se po celé ulici začal rozléhat křik mně známé pištivé fistule: „Fuj! No co to je? Zabořila jsem do toho celou svou jehlici! To nemůžeš dávat pozor? Moc vůně to zrovna není!“ Asi tak sto metrů před námi jsme se sestrou uviděly mladou ženu, shýbnutou nad obrubníkem a otírající si svou botu. Když jsme se přiblížily až k „místu činu“, spatřily jsme zajímavý výjev. Madmazel Kozačka, dříve pouze černá, nyní s lehce hnědým odstínem, fňukala jako uražená slečínka. Když jsem ji míjela, nemohla jsem si odpustit jednu nejapnou poznámku. Vítězoslavně jsem si urovnala tkaničku a od srdce řekla: „Umyj si kapotu, kozačko!“

Zobrazeno 40x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Ingrid Indigová 30.1.2009, 16:35
Hodnocení: 3

Podvídka moc hezká, zajímavý námět.Dle mého k maximální dokonalosti schází oné botě jen pohled na svět prostě jinak.Tato bota ,,myslí a chová se,, jako člověk a to mi úplně nesedlo.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Melissa 23.1.2009, 21:16

Doopravdy jsem se pobavila=D

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>