Měla jsem přítele. Nemocného. Hodně nemocného. Záměrně píši měla. Již to bude víc než měsíc. Opustil mě a přitom poslední slova zněla: "Miluji Tě!"
Když se člověk řídí známým českým příslovím, neházej flintu do žita, jistě si říká: "Když budu doufat a nevzdám to, vše se povede." Ale kde má on, já, my všichni jistotu a záruku, že všechno bude dobré. Nikde. Já doufala, ale ono přísloví se obrátilo proti mně. Proti nám.
Na podzim, když jsem se vracela ze školy. Čekal na mě v parku, kam jsme vždy tak rádi chodívali. Seděl nehnutě na lavičce a usmíval se na mě. Jeho úsměv byl upřímný, bohužel též smutný. Cítila jsem že je unavený, zesláblý a vyčerpaný. Vítr si pohrával s jeho blonďatými vlasy. Pohled na jeho modré oči, skleslé, uplakané, budu mít před sebou již navěky. Věta, kterou mi sdělil jakmile jsem ho políbila na tvář a pronesla rutinní otázku: "Ahoj. Jak se máš?" ... Mi jeho obraz vryla do paměti. Silně. Nesmazatelně silně.
"Umírám!" Co na to říct? Není lepší mlčet a nechat za sebe promlouvat činy? Objala jsem ho, ale jeho stisk už nebyl tak uklidňující nýbrž plný strachu a obav.
Chvíli, pár týdnů, snad měsíc či dva. Dařilo se všechno, avšak bylo by záhodno tato slova dát do uvozovek. Nebyla snad sama situace dost smutná?
Byl přijat do nemocnice, zapsán jako naléhavý čekatel na transplantaci srdce. V brzkém mládí již nemocný byl, ale doktoři zanedbali léčbu a problémy ho dohonily. Nás dohonily. Dále už nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat na telefon, dopis či jinou zprávu o jeho stavu, vývoji situace. Dny se nekonečně táhly a nikdo pořádně nevěděl co bude dál. Ani já, ani on, ani doktoři. Ti jen vrtěli hlavami a nedávali skoro žádnou naději.
"Spí!"
"Mohu k němu?" Nedala jsem se odbýt vždy, přicházejíc pozdě. Nebo snad brzy? Musel odpočívat, velmi odpočívat. Seděla jsem celé hodiny a čekala, než se probere. Jen abychom spolu prohodili pár slov. Abych mu mohla vyřídit pozdravy od přátel, vzkazy ze školy a aby se dozvěděl jak se mají rybičky. Co se doma děje, jaké jsou nové zprávy ze světa. Zhraňovala jsem pro něj zajímavé knížky a hospodářské noviny, aby zůstal v obraze. Hned ze školy jsem pokaždé utíkala do nemocnice, hned zas domů a do školy. Jindy rovnou ze školy do nemocnice, kde jsem noc trávila na stoličce.
Jeho stav začínal být pomalu kritický. I teď nám štěstí přálo. Našli vhodného dárce a transplantace byla věcí dohody a podepsání posledních papírů. Svolení.
Hodiny před operačním sálem byly na další den nekonečně dlouhé, únavné. Kdo nezažil smrt v rodině, nebo něco podobného, nemůže nikdy pocítit takový strach. V tu chvíli pro mě bylo dobojováno a řada by na něm. Věřila jsem mu. Jemu i doktorům, kteří ač nevědouc dávali nám, jemu, naději.
Malý prostor přestával připomínat jen obyčejnou čekárnu. Já v něm viděla jakousi naději a odhodlání. Do teď vzpomínám na jeho pár vět. Vět, které pronesl před začátkem oné bitvy.
"Já se vrátím, slinuju. Ty mi, ale, také musíš něco slíbit. Budeš také silná, ano? Zas bude všechno v pořádku."
A také bylo. Po necelých pěti hodinách dne 27. února 2009 bylo dobojováno a vítězství připsáno na stranu dobra a života.
Tím započala další etapa dlouhého boje, který měl předurčený špatný osud. Několik týdnů ležel v nemocnici a zotavoval se. Musel. Chtěl přeci odmaturovat, jít na vysokou školu a dát se věnovat svým koníčkům. Dostala jsem všechny potřebné instrukce od pánů doktorů a to znamenalo, že se již bude moci vrátit domů.
Já však zdaleka věděla, že bitva bude dlouhá a pro bojovníky náročná. Nemýlila jsem se. Našla jsem si na internetu zásady zdravé výživy a jídelníčku. Chodila jsem po nákupních centrech s potravinami a zapisovala jsem si co je vhodné, co smí a co by mu naopak mohlo uškodit. I přes snahu jsme se nevyhnuli několika menším kolapsům.
"Mluv se mnou! Dělej" Zoufale jsem se ho snažila v noci přivést k vědomí. Marně. Jen jsem sáhla na noční stolek pro nytroglicerin, jenž mu měl pomoci. Skutečně. Za chvíli již dýchal pravidelně. Hlavně že dýchal. Pak honem do nemocnice.
To se opakovalo nanejvýš dvakrát či třikrát. Pomalu jsem začínala doufat v lepší časy. Jeho stav se lepšil a já tedy mohla s klidem o prázdninách odcestovat na sever. Na Island.
Dopřáli jsme si společné chvíle v lázních, na promenádě s novými přáteli a známými, klábosení při západu slunce v kavárně blízko fontány. Všechno bylo, ale, moc krásné. Někdy jsem si říkala, že to snad ani nemůže být pravda.
Ale začal nový školní rok. Prozatím pro mě. On musel být v klidu až do listopadu, kdy dostal náhradní termín pro maturitní zkoušky.
Vše se začalo opakovat. Začátkem října. Jako by nás osud zkoušel. Ne. Trápil. Slunce pomalu odcházelo za střechy na malé straně a já opět vycítila napětí. Odcházel na běžnou kontrolu a já sedíc v křesle s knížkou se bála dalších útrap.
"Vrátím se na večeři. Slibuju. Pak se mrknem na tu fyziku, platí?" Jen jsem přikývla.
"Běž a vrat se!" Hlavně se vrat. Běželo mi hlavou. Ano, vrátil se. Naučil mě fyziku, ale mé předtuchy se bohužel naplnili.
"Pověz mi co tě trápí. Takhle to dál nejde," Nevydržela jsem už všechnu tu tíhu. Neodpověděl. Dám seděl a až na druhé vybídnutí zaštrachal v batohu a podal mi zprávu. Lékařskou zprávu. Koukám na ní a nemluvím.
"Jakto?" Vykoktala jsem ze sebe a začala jsem se třást. Schoulili jsme se k sobě. Ucítila jsem jeho parfém. Plakala jsem.
Další týdny? Muka. Zjišťovala jsem možná řešení. Zda se možnost něco udělat. Ve všech nemocnicích po republice. Všude se mi dostalo stejně negativní odpovědi.
Nemohla jsem přece jen tak sedět a nic nedělat. Bohužel osud byl rychlejší.
"Vládo vstávej. Proboha prosím." Brečela jsem. Najednou se objevila jeho maminka. Zavolala záchranku.
Nemocnice na Praze 4 je pro mne noční můrou. Je to místo, kde zemřel můj přítel. Přítel, kterého potřebuji.
Poznala jsem co znamená nevzdávat se, neházet flintu do žita. Nikdo, ale, neřekl, že snažení vždy dopadá dobře. Že konec je dobrý. A přitom se přísloví naplnilo.
Opustil mě a přitom poslední slova zněla: "Miluji Tě!"
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Odhalení | Jak se rozhodneš | Zase Nikdy | noční melancholie | Neházej flintu do žita