Tuhle malou hospůdku jsem si docela oblíbil.
Většinou sedávám u posledního stolu, je mi tam nejlíp. Taky proto, abych viděl na dveře, potažmo na ty,
kteří jimi vejdou. Nemusím pak podle způsobu otevření a kroků těch lidí hádat, co jsou zač, jak vypadají,
i když je to mnohdy zábavné a dost často mi to vychází...Ale on už ani první pohled taky moc nedá,
protože se dneska lidi neradi dívají do očí, takže stejně většinou zůstávám jen u těch představ.
Obtloustlý, starší chlap vedle u stolu usrkával asi osmé pivo. S kapkami čehosi v zátylku a v kravatě, do níž měl
zapíchnutou zlatou jehlici s hlavičkou o něco málo menší než jablko, budil dojem ještě včerejšího hosta.
Objednávám raději dvojku bílého. Chutná trpce, asi špatný ročník, jinak by ho přece nenalévali přímo z krabice.
Ve vrznutí dveří cinkl zvonek, když vešla na první pohled krásná, mladá žena. Něco v ní je, to já poznám. Rozhlédla se,a pak se mi podívala přímo do očí.
Nejsem na to zvyklý, takže klopím zrak a dál upíjím své ( v představě) Rulandské šedé.
Chutná opravdu znamenitě.
Žena proplouvá místností, její kroky se nazadržitelně blíží spolu s vůní Chanelu s číslem nejméně stejně tak vysokým, jako podpatky jejích bot.
Usmála se - tedy myslím, stále totiž hledím do prošlapaného koberce, a tiše vzdychla : „ Je zde volno?“
Zvednu zrak, a v jejím obrovském dekoltu vidím nádherná, růžová, vzpřímená...záda.
Oslovený chlap vedle u stolu vyskočil s čilostí hrocha a dámě se slovy „Samozřejmě, madam“ neohrabaně
přisunul židli.
Dáma usedá a poroučí si vyžilým hlasem kafe s rumem.
Něco je špatně, říkám si, platím a rychle odcházím.
Cesta domů trvá věčnost, takže mám spoustu času přemýšlet o tom, co změnit.
Ten stůl, hospodu, nebo celý svůj život?
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
s jehlou v rameni | jen si tak vzpomínám... | haiku 6 | Tam uvnitř | po březích sběrem