Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 11/12

Dětství byl jen bordel, kterej jsem maskoval trávou a snahou nenechat ségru úplně padnout ke dnu. Zatímco ostatní žili ty svý vzorný životy, já trávil noci s lidma, o kterých se jim ani nezdálo, a v lavicích pak jen dospával. Měl jsem jasno v tom, kdo je nepřítel - ti, co mě chtěli poučovat o životě. Jenže když na mě všichni srali a já už nemohl dál, podala mi ruku osoba, kterou bych měl pohrdat.


Autor: Pantheralev , 3.4.2026, Povídky

  

„Ty kalhoty jsou mokrý,“ upozornil jsem ji předem, že se z nich vysoukám.

„Můžeš se i vysprchovat.“

„Ráno.“

„Fajn. Dobrou, Martine.“ Odešla někam k sobě.

Díky. Dekuju holka, ani nevíš, jak. Je to taková blbost. Jen jedno blbý pozvání. To neznamená naprosto nic! Ne, myslím, že to znamená hodně. Sakra dost!

Usínal jsem zase s drobnýma slzama v očích, protože odešla. Znovu přišel ten chaos. Emoce mi skákaly sem tam. Ten smích je prostě jenom náplast.

Prostě to nechápu. Proč se pořád chovám jak hulvát? Vždycky jsem se snažil bejt na milý holky hodnej. Je to taky holka a umí bejt i celkem fajn. Tak proč mě musela fackovat, abych ji vnímal? To asi alkohol. Utřel jsem další krůpěj a otočil se na tom nepohodlným gauči.

Ráno jsem se rozespale rozhlédl. Probouzení v cizích bytech není žádná výjimka, takže mě nic nerozhodilo. Telefon ukazoval sedm hodin. Na stolku přede mnou byl ovladač. Uvedl jsem televizi do provozu. Potřeboval jsem, aby něco mluvilo v pozadí. Stála tam i krabička s tím cukrovím. Ona mi ho vážně zabalila. Vzal jsem si z ní kousek, ale je jeden. A znovu jsem se uložil ke spánku.

„Jako doma, Martine,“ okomentovala to někde z dálky.

Pozvala mě, proč bych si nemohl dělat co chci? V jejím hlase byl přesto cejtit příjemnej úsměv. Něco milýho po ránu se hodí. Bolest hlavy a žaludek na vodě takový rozhodně nejsou.

Dokonce měla v koupelně i panskej sprcháč. Myslím, že má normálně chlapa. Proč si hraje na opuštěnou?

„Já vám to vysvětlím,“ promluvil jsem na ni, když jsem dodělal očistu.

Zase jsem byl oblečenej v těch skejtových džínách, který víceméně uschly. Nohavice dole ale zůstaly stejně šíleně flekatý.

Zrovna něco rovnala na poličce. „Hm?“

„To, co jste říkala, že to jsou feťáci, tak nejsou.“ Vlastně netuším, proč mám potřebu jí cokoli vysvětlovat nebo se obhajovat. Asi je to jen pocit, že mi možná odpoví něco jinýho, než jaké kámoše sis vybral, takové máš. A vrána k vrané sedá. Tak si běž za nimi a nezatěžuj mě tvými dětskými problémy.

„Tohle jsem vysloveně neřekla.“
Sedl jsem si zase na to stejné místo, jako před tím. „Můžu za to trochu i já. Ještě asi rok a půl zpátky to byla jen taková partička, která jen sem tam něco rozbila. Já jim pak přinesl gram trávy, jednou, podruhý... Ale když jsem nic nepřines, zvykli si rozhazovat sítě sami, a tak nějak se dostali i jiným věcem. Hulím i s klukama z kickboxu. Ale jen jeden joint po tréninku a jdeme domů. Jejich maminky to ani nevědí. Jsou to normální slušný kluci. Ale se ségrou, Simonou a ostatníma se to někde zvrhlo.“ Snad ten projev nebyl až moc dramatickej.

„Chceš říct, že tě napodobují? Děcka ve třídě možná ano. Ale tihle jsou mnohem starší.“

Ano, to, co jsem jí teď řekl bylo hodně zkomolený. Možná jsem před ní chtěl vypadat jako hustej vůdce, což je směšný.

„Nenapodobují. Jen jim některý moje návrhy přišly jako dobrej nápad, tak se toho chytli.“ A chtěl jsem se jim zalíbit. „Ale já v tom nehraju vůbec žádnou roli. Došli by k tomu stejně.“

„A co ta tvoje ségra? Proč...,“ zasekla se. Očividně ani nevěděla, co chtěla říct.

„Proč co?“

„No... upnul ses na ni nějak nezdravě.“ Viditelně tápe v tom, jak má formulovat věty. Asi aby mě to nebodlo do srdce, nebo co. Směšný.

Odpověděl jsem klidně: „Proč mi na ní tak záleží? A ještě když ani není vlastní?“

Teď teprve si přisedla.

„Je prostě jedinej spojenec a je to holka.“

„Máš tam přehnané ochranitelské pudy,“ nemám ponětí, o čem to mluví. „Některé slečny je lepší nechat jít. Ať jde o jakýkoli vztah.“

„To je fakt. Taky je slepá. Ten její Honza má stejně nejmíň další dvě holky. Kdykoliv jsem jí to řekl, vysmála se mi. Protože jsem na to přece ještě malej, abych to pochopil.“

„Máš stále šanci zachránit sebe.“

Možná poprvé jsem připustil, že v tom může bejt opravdu trochu pravdy.

Ale Kája... co s ní bude? A ta sranda... A taky Simona, sakra. Co Simona?

Hranice mezi zábavou a průšvihem může bejt ale tenká. Už jsem měl několikrát šílený nutkání vzít si to taky. Abych už nebyl za toho prcka. A bohužel taky proto, že by to zas všechno spadlo. I když na chvíli.

„Odejdu. Jo, odejdu z tohohle města, z týhle školy,“ řekl jsem to naprosto spontánně.

Má Martin pravdu, že musí ségru chránit za každou cenu, nebo by se měl vykašlat na lidi, co ho táhnou ke dnu?

Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 0x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře