Nancynino Tajemství - 1. část: Šlo by to?

  

Nový dům. Nový začátek nového života?... možná. Možná, že díky té nové škole už konečně budu mít alespoň trochu normální život, ale je to u mě vůbec možné? Jsem od devíti let na vozíku, takže je jasné, že o normálním životě, nebo nějakých kamarádech se vůbec nedá mluvit. Možná jenom tak o posmívání a mlácení. To je to, co si pamatuju z minulé školy. Nemám na ni žádné pěkné vzpomínky. Ani jednu. Jsem ráda, že jsem odtamtud pryč, ale mrzí mě, že se kvůli tomu naši museli rozvést. Ale už je to pryč. Teď už jsme dva dny s mamkou v našem novém domě. A zítra mám jít na pohovor do té nové školy! Ach jo. Mamka mě uklidňuje, že TAHLE škola už bude v pohodě. Ale moc jí nevěřím. Prý se to dozvím na tom zítřejším pohovoru. Uvidíme...

Dnes už je den, kdy mám jít na ten pohovor. Mám strach, asi nejvíce z toho že mě už dnes nacpou do třídy. Když jsem vjížděla do výtahu, už ve škole, měla jsem srdce až v krku.
Ten pětiminutový výjezd mi připadal jak několik hodin. Když jsme se s mamkou blížily ke dveřím ředitelny, vykoukla z nich nějaká postava. „ Ach, vy jste jistě Crystalovi, že? Pojďte dál! Já jsem ředitelka Samuelsová." Udiveně jsem zamrkala. V mojí minulé škole byla ředitelka Samanthová staromódní ženská, která byla zlá na potkání. Tahle ředitelka mi ale spíš připomínala nějakou hipísačku - dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly do pasu, světle hnědé triko měla přepásané koženým páskem a její hnědé oči se usmívaly. Přidržela mi dveře, abych mohla vjet dovnitř a vrhla se na mamku. Pořádně jsem ani neposlouchala, dokud se mě mamka nezeptala: „Tak co tomu říkáš, Nancy?" „ Cože?" vyhrkla jsem vytržená ze svých myšlenek. Vzdychla. „Promiňte, paní ředitelko, ona bývá často duchem nepřítomná..." „Nic se neděje!" odvětila ředitelka s úsměvem. „Takže ti to, Nancy, vysvětlím ještě jednou. Maminka mi říkala, jaké jsi měla problémy na minulé škole a jak se bojíš, že tady to bude stejné. A mám návrh-myslím, že by se nikdo nemusel dozvědět o tvém handicapu." Zůstala jsem jako přimražená. Copak šlo, aby se utajilo, že jsem na vozíku? „Šlo by to zakamuflovat," řekla ředitelka, jako by mi četla myšlenky. „Mám pár návrhů. Mohla bys do třídy přijít vždycky brzo ráno, odejít později než ostatní. V tvé třídě je i zkratka téměř do všech učeben, děti chodí na každou hodinu jinam a učebny jsou daleko od sebe. Navíc v každé třídě jsou skříňky, takže by sis tam mohla schovat vozík. Myslíš, že by to mohlo fungovat?" Otevřela jsem pusu, ale nevyšel z ní ani hlásek. Nezmohla jsem se na jakýkoliv pohyb, jen tupě zírala. Tohle byla opravdu úžasná představa-úžasná možnost, jak se vyhnout peklu. Věděla jsem, že to bude mít své meze. Že si asi nikoho ze třídy nebudu moct pozvat domů, že si nebudu moct s nikým někam zajít, tedy v mém případě zajet... ale na tom mi nezáleželo. Byla jsem skoro celý život sama, tak proč by mi to teď mělo vadit? Hlavní bude, že by mě alespoň mohli ignorovat a neposmívat se mi... ano, to je hlavní. „Myslím, že by to bylo super!" vykřikla jsem na konec. Ředitelka se usmála „Tak jsme domluvené. Příští pondělí tedy přijdeš, ano?" Přikývla jsem. „Tak nashledanou. Moc mě těšilo, paní Crystalová." Obrátila se na mamku a já jsem rychle vyjela ze dveří. Cestou domů jsem toho moc nenamluvila, ale teď možná život bude jednoduší. Doufám.

Doma jsem taky byla zamlklá. Pošťourala jsem se v talíři bramborové kaše a popřála mamce dobrou noc. Když už jsem byla v posteli, uslyšela jsem mamčin hlas. „Nancy?" špitla „Hmm," zamumlala jsem. Po špičkách přišla ke mně a sedla si na postel. „Zlato, já jen... myslíš, že si se rozhodla správně?" „Nevím," šeptla jsem. „Víš... budeš to mít hodně těžké." „Jo," vzdychla jsem. „Budeš se muset celkem skrývat, dávat si velký pozor... opravdu to chceš?" „Asi jo. Mami já..." vzdychla jsem, „já nikdy neměla kamarádky. Jenom Elisu... ale já o ně ani nestojím. Jenom nechci zase posměch." „Já vím zlatíčko, já vím," špitla mamka a objala mě. Potom tiše odešla. Já jsem ale dlouho nemohla spát. Pořád jsem si v hlavě promýšlela, jestli je moje rozhodnutí opravdu správné...

Zobrazeno 15x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

karkulka 29.7.2009, 08:18

Je to trochu nedomyšlené.Jak může příjít hned po ránu,když je na vozíku.Musí přijet.Byly doby,kdy se rodinám nešetrně nabízela ústavní péče pro jejich postižené děti.Budovaly se ústavy v horách,aby ta větší část národa žila v přesvědčení,že u nás mrzáci nejsou a společnost je veskrze zdravá.Teď se mluví o integraci a to je jediná možná cesta.Je to velmi důležité měřítko společnosti,jak se umí postarat o své invalidní spoluobčany.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>